Řím - Věčné město

Řím, přezdívaný též „Věčné město“, je hlavním městem Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Je největším italským a třetím nejlidnatějším městem v EU. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.

Vzhledem k založení před více než 2 700 lety patří k nejstarším městům v Evropě. Po staletí byl Řím hlavním městem Římské říše, největší evropské velmoci starověku, a kolem roku 100 počet jeho obyvatel přesáhl 1,6 milionu. Město se stalo centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina je základem mnoha evropských jazyků, římské právo vzorem pro mnoho právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě.

Ve městě sídlí čtyři státní, šestnáct soukromých a sedm papežských univerzit, italská Akademie věd, hlavní italská média a řada mezinárodních organizací. Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve.

Městem doslova kráčely dějiny. Šílení císaři, Nero, Caligula, Claudius, César a jeho románek s Kleopatrou, senátoři, gladiátoři bojující v proslulém Coloseu, Spartakus a jeho povstání – nebýt Říma světová kinematografie by přišla o pořádnou řádku nezapomenutelných příběhů. A to nemluvíme o jedné nejmenované princezně v podání půvabné Audrey Hepburnové, která ve Věčném městě prožila prázdniny

Romulus a Remus

Ovšem pokud se budeme bavit o Římu, nemůžeme pominout pověst o Romulovi a Removi, dvojčatech, která 21. dubna roku 753 př. n. l. město založila. Historicky není existence bratrů doložena a celý příběh je vystavěn na legendách, jež se formovala celá staletí. Přesto si v kostce zkusme tento příběh připomenout:

Legenda o dvojčatech odvozuje jejich původ od Aenease, jednoho z nejstatečnějších obráncům Tróje, kterému se po porážce v Trójské válce podařilo z hořícího města uniknout. Po sedmileté dobrodružné plavbě vplul do ústí Tibery a založil tam město, které nazval podle své manželky Lavinie. Po několika generacích pokojného žití přišel klasický bratrský svár: Amulius po smrti svého otce sesadil z trůnu svého staršího bratra Numitora, dal popravit jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty, aby nikdo nemohla mít potomky. Ta však podlehla však bohu války Martovi a porodila mu dvojčata. Jakmile se Amulius dozvěděl o narození případných uchazečů o trůn, dal je v koši vhodit do Tibery, kde je zachránil říční bůh Tiberinus. Jejich pláč pak přilákal vlčici, která je odnesla do svého doupěte v pahorku Kapitol a tam je kojila mlékem a zahřívala svým tělem. 

Dvojčata našel pastýř Faustulus a vychoval je spolu se svými dvanácti syny. Při potyčce s Numitorovými pastýři na Aventinu byli oba bratři zajati a předvedeni před svého děda. Numitor v nich poznal své vnuky, Romulus a Remus spolu se svou družinou zabili Amulia a předali vládu zpět svému dědovi. Zároveň nechtěli čekat, až se jim uvolní cesta na trůn, a rozhodli se založit město nové. Podle prastaré tradice vzali pluh a začali vyorávat brázdu kopírující budoucí městské hradby. Každý z bratrů si přál, aby město neslo jeho jméno. Neschopnost dohodnout se vedla k potyčce, která skončila smrtí Remuse. Vítěz Romulus dal městu jméno Roma a stal se jeho prvním králem. Zavedl zákony a rozdělil římské obyvatele na dvě skupiny: patricije (vládnoucí vrstvu) a plebejce (prostý lid).

Pověstí o založení Věčného města je víc a tato nepůsobí úplně věrohodně. Ovšem přiznejme si, že Řím by nemohl být tak významným městem, pokud by jeho původ nebyl nějakým způsobem magický či alespoň odlišný. Důvod inspirace v trójské válce se jeví být relativně praktický. Dle současného výzkumu se zdá, že Římané se svým původem chtěli odlišit od Řeků či Etrusků, kteří v té době Itálii obývali, a proto se chtěli ztotožnit s někým jiným, tedy Aineiem, hrdinou z Tróje.

Ať už je na pověsti zrnko pravdy, či nikoliv, socha vlčice kojící oba bratry je legendární a jejich společné vyobrazení najdeme i ve znaku našeho soupeře

AS Roma

Klub Associazione Sportiva Roma vznikl 7. června 1927 sloučením tří městských klubů, hrající tehdejší nejvyšší soutěž – SS Alba Řím (zal. 1907), SGS Fortitudo (zal. 1908) a FBC Řím (zal. 1901). O tento akt se zasloužil Italo Foschi, který chtěl vytvořit silné, konkurenceschopné družstvo, jenž by se vyrovnalo velkoklubům ze severu Itálie. V počátcích své existence hrál AS Řím své domácí zápasy na stadionu Motovelodromo Appio, než se v listopadu 1929 přestěhoval na nový Campo Testaccio. K přesunu na Olympijský stadion, kde AS dnes hraje své zápasy spolu s městským rivalem Laziem, došlo v roce 1953, kdy byl víceúčelový komplex slavnostně otevřen.

První větší úspěch zaznamenal klub v sezóně 1930/31, kdy skončil v Sérii A celkové druhý za mistry z Juventusu. To si zopakoval i v sezoně 1935/36. V italském poháru v ročníku 1936/37 prohrál ve finále s FC Janov. Ve finále prohrál i v ročníku 1940/41 a to s klubem z Benátek, ale hned v příští sezoně 1941/42 získal AS první mistrovský titul. Po válce se klub potácel na spodních příčkách v tabulce ligy, přičemž sezonu 1950/51 zakončil na 19. místě a sestoupil do druhé ligy. V ní strávil nejkratší možnou dobu a postoupil zpět do nejvyšší ligy. Byla to jediná sezóna od založení klubu, kdy AS nehrál nejvyšší soutěž. Během padesátých let minulého století střídal tým AS v lize dobré výkony, jako například třetí místo v sezoně 1954/55, nebo také špatné výkony v sezoně 1956/57, když se znovu dotkl sestupu. Na domácí půdě dvakrát vyhrál italský pohár (1963/64 a 1968/69). V sedmdesátých letech minulého století pro klub bylo nejlepší umístění třetí místo v sezoně 1974/75 a nejhorší 12. místo v málem sestupové sezoně 1978/79. Ale i tak se potom AS podařilo dvakrát po sobě získat italský pohár (1979/80 a 1980/81). Druhý mistrovský titul získal klub v sezoně 1982/83, když o čtyři body předčil Turínský Juventus. Historicky třetí titul mistra ligy získal klub v sezoně 2000/01. Na začátku nového milénia Římané dvakrát zvítězili v italském poháru (2006/07,2007/08). V Sérii A od zisku třetího titulu skončil AS Řím čtyřikrát na druhém místě.

V Evropských pohárech

V ročníku 1960/61 AS Roma vyhrál Veletržní pohár, což byla na dlouhou dobu jediná trofej získaná v Evropě. V sezóně 1983/84 si Římané zahráli finále poháru PMEZ. Branka Roberta Pruzza stačila pouze na remízu 1:1, ve kterém Liverpoolský mág mezi tyčemi - Bruce Grobelaar - zlikvidoval pokusy dvou z největších hvězd AS, mistrů světa z roku 1982 Bruna Contiho a Francesca Grazianiho.

Do dalšího finále na evropské scéně se AS Řím probojoval v ročníku 1990/91 v rámci poháru UEFA, kdy ve finále hraném na dva zápasy doma-venku podlehl Interu Milán po výsledcích 0:2 a 1:0. Interu zařídili dvoubrankový náskok Lothar Matthäus a Nicola Berti, v odvetě se Ruggiero Rizzitelli prosadil až sedm minut před koncem a druhý gól, který by znamenal prodloužení, nepřišel.  

První opravdu velký evropský pohár získal AS v sezoně 2021/2022. Tým vedený José Mourinhem ve finále historicky prvního ročníku Konferenční ligy brankou mladého záložníka Zaniola zvítězil 1:0 nad Feyenoordem Rotterdam a přidal do vitríny v té chvíli zcela novou trofej.

Na podobný úspěch měl zaděláno hned o sezónu později. Ve skupině EL, kam byl coby vítěz EKL zařazen, skončil druhý za Betisem Sevilla, postupně vyřadil Salcburk, San Sebastian, opět Feyenoord a v semifinále Bayer Leverkusen. Finálový duel s fenoménem této soutěže, týmem FC Sevilla skončil 1:1, když za AS otevřel skóre Paolo Dybala, nešťastným vlastencem vyrovnal Gianluca Mancini. Penaltový rozstřel skončil po čtyřech sériích, za Sevillu skórovali všichni střelci, za AS selhali Roger Ibañez a nešťastník zápasu Gianluca Mancini, na čtvrtého střelce AS už se ani nedostalo.  

Souboje s českými kluby

Zatímco v minulých kolech jsme vzpomínali na souboje, které se červenobílým nevydařily, teď si musíme připomenout jednu z nejzářivějších bitev slávistické historie.

Čtvrtfinále poháru UEFA v roce 1996 poslalo AS Roma na Strahov a italské hvězdy asi netušily, co je na začátku března na zamrzlé větrné hůrce čeká. Ledová plocha na hranici regulérnosti hostům vůbec nevoněla. Již v desáté minutě gólman Cervone udělal osudovou chybu, když při trestném kopu z levé strany očekával centr. Po několika krocích směrem dopředu nestihl zacouvat a vysoký balón Karla Poborského neomylně zamířil do pravého horního rohu jeho branky. Na začátku druhé půle se k centru dostal Jiří Lerch, Vladimír Šmicer balón na přední tyči minul, zmatený gólman balón pouze vyrazil před dobíhajícího Roberta Vágnera a Slavia si do Říma vezla nadějnou výhru 2:0. A to ještě v poslední minutě současný trenér Vlašimi Martin Hyský parádní bombou z voleje rozezvučel břevno.

V odvetě se domácí chystali dvojzápas otočit a roztočili pořádný kolotoč. Červenobílí ve venkovních modrých dresech odolávali do šedesáté minuty, potom se trefil Moriero, na kterého pár minut před koncem zápasu navázal legendární záložník Giannini. Když se v prodloužení trefil opět Moriero, nevypadalo to už se Slavií vůbec dobře, ovšem ve 112. minutě se stal malý zázrak: Dlouhý výkop gólmana Stejskala dopadl na zátylek střídajícího mladíka Štajnera, míč se odrazil k dalšímu střídajícímu hráči a rána Jirky Vávry zmrazila celý Olympijský stadion. Slavia na gól vstřelený na hřišti soupeře postoupila do semifinále evropské soutěže, což je dosud největší úspěch červenobílých barev.

Dalším českým týmem, který vyzval AS Roma na evropském kolbišti, byla Viktoria Plzeň a to hned dvakrát. V základní skupině Evropské ligy 2016/17 zápas v Plzni skončil remízou 1:1, v Římě AS zvítězili jistě 4:1 a zatímco pro Plzeň třetí místo ve skupině znamenalo konec, AS skupinu vyhrálo a vypadlo až v osmifinále s Olympiquem Lyon. O dva roky později se oba kluby potkaly v základní skupině Ligy mistrů. V Římě skončil zápas opět jasným vítězstvím domácích, tentokrát v poměru 5:0, ovšem v odvetě už AS měla jistý postup, zatímco Viktoria musela zvítězit, aby se přesunula do vyřazovací části Evropské ligy a dokázala to v poměru 2:1. Oba kluby skončily hned v dalším kole  - Viktoria na Dinamu Záhřeb, pro AS znamenalo stopku FC Porto.

Olympijský Stadion

Domovem AS Roma, stejně jako městského rivala SS Lazio je Stadio Olimpico. Víceúčelové sportovní zařízení, které se nachází v komplexu Foro Italico, na svazích Monte Mario, v severozápadním místě města. Hraje zde jak fotbalová reprezentace, tak i ragbyová. Největší světová akce zde byla v roce 1960, když se na stadionu konaly letní olympijské hry. V roce 1990 byl jeden z dvanácti stadionů pro MS, hrály se zde zápasy ME 1968, 1980 a 2021.

V roce 2007 byl zahájen rozsáhlý plán vnitřní restrukturalizace stadionu s cílem uvést jej do souladu se standardy UEFA s ohledem na finále LM, které se hrálo 27. května 2009. Práce byly dokončeny v roce 2008 a počítaly s uvedením konstrukcí do standardu, zlepšením bezpečnosti, úpravou šaten a tiskové místnosti, kompletní výměnou sedadel, instalací nových digitálních obrazovek s vysokým rozlišením, laviček, částečné odstranění zábran z plexiskla mezi tribunami a hřištěm a snížení míst k sezení na současnou kapacitu 70 634 míst.

Klubové legendy

Kapitola, která by mohla být nekonečnou. Začněme tím, že hned sedmnáct hráčů, kteří v době konání MS měli smlouvu v AS Roma, na konci turnaje nad hlavu zvedlo pohár pro vítěze. V roce 1934 to byli tři hráči o čtyři roky později čtyři. Quido Maseti držel Zlatou Niké nad hlavou dvakrát, ale tento gólman dělal náhradníka legendárnímu Combimu a do zápasů nezasáhl. Na tyto borce navázal v roce 1982 Bruno Conti. O osm let později se z titulu radovala Německá Spolková Republika a v jejím kádru Rudi Völler a Thomas Bethold, následovali postupně Brazilec Aldair (1994), francouz Vincenc Candela (1998) a další Brazilec Cafú (2002). Vítězní Italové v roce 2006 měli v kádru hned tři borce z AS a jako poslední zvedl nad hlavu FIFA World cup loni Argentinec Paulo Dybala.

AS v roce 2012 otevřeli svou „Síň slávy“ a postupně do ní uvedli 31 borců, což autorovi článku poněkud usnadnilo práci. Jména některých z nich již v tomto článku zazněla, nebudeme je jmenovat všechny, připomeňme si ty největší.

Attilio Ferraris (1904-1947) Fotbalovou kariéru začal v Římském klubu Fortitudo, kde hrál pět sezon. Po sloučení s dalšími kluby v Římě a vzniku AS zde dalších sedm sezon dělal kapitána. Byl členem vítězného mužstva na MS 1934. Na tomto šampionátu byl federací FIFA zařazen i do all-stars týmu. Celkem za národní tým odehrál 28 utkání. Zemřel v Montecatini Terme na fotbalovém hřišti během zápasu staré gardy. Jeho hrobka na monumentálním hřbitově v Campo Verano nese náhrobek Attilio Ferraris – mistr světa.

Rodolfo Volk (1906–1983) Byl prvním ligovým střelcem AS Roma. V prvních dvou sezonách nastřílel 24 a 21 branek. Ve třetí sezoně se stal nejlepším střelcem ligy, když vstřelil 29 branek, což je dosud nejvíce, co se kdy střelci AS Roma povedlo. Tento rekord vyrovnal v sezóně 2016/17 Edin Džeko. Celkem Volk vstřelil za AS 103 ligových branek. Během vlády fašistického režimu si musel změnit příjmení na Folchi, jak požadoval režim. Pro fanoušky byl znám pod přezdívkou Siegfried. Za reprezentaci nehrál žádné utkání, protože na jeho místě hrál jiný střelec Giuseppe Meazza.

Alcides Edgardo Ghiggia (1926–2015), uruguaysko-italský fotbalista, který reprezentoval jak rodnou Uruguay, tak Itálii, kam v roce 1953 přesídlil. S uruguayskou reprezentací vyhrál mistrovství světa roku 1950. V závěrečném zápase finálové skupiny na stadionu Maracaná vstřelil vítězný gól na konečných 2:1 proti domácí Brazílii. Na tomto šampionátu byl federací FIFA zařazen i do all-stars týmu. Celkem za národní uruguayský tým odehrál 12 utkání, v nichž vstřelil 4 góly. Za Itálii posléze nastoupil pětkrát a jednou skóroval. S AS Řím vybojoval v sezóně 1960/61 Veletržní pohár, předchůdce Poháru UEFA.

Bruno Conti (*1955) Kromě dvou sezon strávených v druholigovém Janově, odehrál celou kariéru v Římě. V letech 1973 až 1991 zvládl celkem 402 utkání a vstřelil 47 branek. Získal titul v sezoně 1982/83 a také slavil pět vítězství v italském poháru (1979/80, 1980/81, 1983/84, 1985/86, 1990/91). V sezoně 1983/84 odehrál finále PMEZ, kde v závěrečném penaltovém rozstřelu svůj pokus neproměnil. Byl členem týmu, který se dostal do finále poháru UEFA v roce 1991, ale tam již nenastoupil, poslední utkání odehrál 28. listopadu 1990 proti FC Girondins Bordeaux (5:0), když nastoupil na posledních 10 minut utkání. V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, skončil roku 1982 pátý.

Franco Tancredi (*1955) Gólman, jenž přestoupil do AS v roce 1977. U týmu působil 13 let a nastoupil do celkem 391 utkání, z toho bylo 288 v lize (258 utkání nepřetržitě). Získal jeden titul (1982/83) a čtyři vítězství v italském poháru (1979/80, 1980/81, 1983/84, 1985/86). V roce 1984 odchytal finále PMEZ.

Roberto Pruzzo (*1955) Tento střelec přišel do AS Roma v roce 1978 za 3 miliardy lir. V AS hrál 10 sezon, stal se třikrát nejlepší střelcem ligy (1980/81, 1981/82, 1985/86), jednou získal titul (1982/83) a hrál finále poháru PMEZ 1983/84, kde v základní hrací době skóroval. Italský pohár zvedl nad hlavu čtyřikrát (1979/80, 1980/81, 1983/84, 1985/86). Za AS vstřelil 106 ligových branek

Carlo Ancelotti (*1959) Současnou trenérskou legendu máme spojenou s jinými týmy, ale geniální záložník ve svých dvaceti letech zakotvil v AS Roma, kam si jej vyžádal tehdejší trenér Nils Liedholm.  Přestupová jednání se zastavila na částce 750 milionů lir. V první sezoně v dresu AS získal trofej za vítězství v domácím poháru. V příštím ročníku si vítězství zopakoval. Během sezóny 1981/82 se u něj začaly projevovat problémy s koleny, čímž přišel o vítězné MS 1982. Zato sezona 1982/83 byla pro Carla výborná, když pomohl klubu získat po 41 letech druhý titul v historii. V následující sezoně se v prosinci zranil a tudíž si nezahrál ve finále poháru PMEZ. V sezóně 1986/87 klub skončil až na 7. místě v tabulce a prezident klubu byl přesvědčen, že už z něj „vymačkal“ to nejlepší, a tak jej nechal po osmi letech odejít. Za tuto dobu odehrál v AS celkem 227 utkání a vstřelil 17 branek, ovšem jeho odchod nebyl dobrým nápadem. Carlo následně ještě pět let rozdával radost coby nepostradatelný záložník AC Milán, s nímž získal dva tituly a dvakrát dobyl PMEZ.

Paulo Roberto Falcão (*1953) Jeden ze symbolů brazilské samby, která na MS v roce 1982 okouzlila svět. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Za národní tým celkem odehrál 34 utkání a vstřelil 7 branek. V letech 1980-1985 s AS Řím získal titul italského mistra (1982/83) a dvakrát vyhrál italský pohár (1981, 1984).

Giuseppe Giannini (*1964) Byl hráčem Římského klubu již od roku 1980, když působil v mládežnických klubech. První utkání v nejvyšší lize odehrál v roce 1982, byl nedílnou součástí klubu celkem 15 let. Autor branky, která poslala do prodloužení duel se Slavií v roce 1996, s AS vyhrál tři Italské poháry (1983/84, 1985/86, 1990/91) a hrál i finále v poháru UEFA 1990/91. V dobách největší dominance AC Milán byl jedním z mála hráčů jiného klubu, kteří se dokázali v národním dresu Itálie prosadit do základní sestavy.

Rudolf „Rudi“ Völler (*1960) Populární útočník získával ostruhy ve Werderu Brémy, v roce 1987 odešel do AS Roma, kde si vysloužil přezdívku „il tedesco volante“ (létající Němec). S AS vyhrál v roce 1991 italský pohár, s deseti góly je stále nejlepším střelcem klubu v evropských pohárech. Pamětníci si zcela jistě vzpomenou na MS 1990, kde měl lví podíl na zisku titulu, když ve finálovém zápase doslova vymodlil odpískání pokutového kopu, ze kterého padla rozhodující branka celého šampionátu.

Aldair Nascimento dos Santos, známý jako Aldair (*1965) Střední obránce, jenž s brazilskou fotbalovou reprezentací vyhrál mistrovství světa roku 1994 v USA a Konfederační pohár FIFA 1997. Získal stříbrnou medaili na mistrovství světa ve Francii roku 1998, bronzovou medaili na letních olympijských hrách v Atlantě roku 1996 a dvakrát vyhrál Copa América (1989, 1997). Celkem za brazilský národní tým odehrál 81 zápasů a vstřelil 3 góly. S týmem AS Řím, kde působil v letech 1990–2003, vyhrál italskou ligu (2001/02) a získal italský pohár (1990/91). Roku 2008 získal jako „legenda fotbalu“ ocenění Golden Foot, čímž byl uveden do elitního klubu nejlepších fotbalistů historie.

Marcos Evangelista de Moraes známý jako Cafu (*1970), brazilský šikula, který během svého působení v AS Roma v zápase s Laziem vyškolil Pavla Nedvěda, tak, že z toho byl vytvořen jeden z nejpovedenějších „gifů“, co se kdy objevily na Twitteru. I jeho Pelé roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Největší úspěchy slavil s AC Milán, ale evropskou štaci začal v roce 1997 v AS Roma, kde se potkal s trenérem českého původu. Zdeněk Zeman věděl, jak zacházet s útočně laděnými krajními obránci a Cafu si pod ním zajistil pevné místo v základu již v úvodu svého angažmá. V ročníku Serie A 2000/01 s římským mužstvem slavil po 18 letech titul.

Pokud Vám v tomto výčtu někdo schází, tak se nemýlíte. Největší ikonu AS Roma jsme si nechali na konec. Jestlipak si někdo z těch, co v březnu 1996 mrzli na Strahově, vzpomene, že v 52. minutě naskočil do hry devatenáctiletý mladík? Ano, tehdy jste asi netušili, že sledujete začátky budoucí legendy světové kopané, která nese jméno Francesco Totti (*1976).

Francesco strávil celou svou kariéru v AS Roma, se kterým jednou vyhrál titul italské Serie A, dvakrát pohár Coppa Italia a dvakrát italský superpohár Supercoppa Italiana. Je nejlepším střelcem klubové historie a zároveň drží rekord v počtu odehraných zápasů. V roce 1998 se v 22 letech a 34 dnech stal nejmladším kapitánem v historii Serie A. Mezi fanoušky a médii se mu přezdívá Er Bimbo de Oro (Zlatý chlapec), L'Ottavo Re di Roma (Osmý král Říma), Er Pupone (Velké dítě), Il Capitano (Kapitán) a Il Gladiatore (Gladiátor). S 250 vstřelenými góly se stal druhým nejlepším střelcem historie italské Serie A, přičemž zároveň drží ligový rekord v počtu vstřelených gólů za jeden klub. Je považován za jednoho z nejlepších italských fotbalistů všech dob a jednoho z nejtalentovanějších fotbalistů své generace. V anketě Oscar del Calcio (v roce 2011 přejmenované na Gran Galà del Calcio AIC), v níž italská hráčská asociace Associazione Italiana Calciatori uděluje ocenění pro nejlepší hráče Serie A, zvítězil hned jedenáctkrát. V rámci ankety pětkrát obdržel cenu pro Nejlepšího italského fotbalistu roku Serie A, dvakrát pro Nejlepšího fotbalistu roku Serie A, dvakrát za Gól roku Serie A, jednou pro Nejlepšího střelce roku Serie A a jednou pro Mladého fotbalistu roku Serie A.

Vítěz Mistrovství světa 2006 (ve finále v penaltovém rozstřelu proměnil svou penaltu vršovickým dloubákem) a finalista Mistrovství Evropy 2000, byl v obou turnajích vybrán do All-Star týmu. Svou zemi reprezentoval také na Mistrovství světa 2002 a na Mistrovství Evropy 2004. Z dalších individuálních ocenění stojí za zmínku Zlatá kopačka (2007) a Golden Foot (2010). I on byl v roce 2004 Pelém zařazen na seznam, který čítal 125 nejlepších žijících fotbalistů. V roce 2011 byl Totti vyhlášen Mezinárodní federací fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) nejoblíbenějším fotbalistou Evropy. V listopadu roku 2014 přidal Totti do své sbírky další rekord, když se ve věku 38 let a 59 dní stal nejstarším střelcem Ligy mistrů UEFA.

V červenci 2017 ukončil hráčskou kariéru a vstoupil do managementu AS Řím ve funkci ředitele. V červnu roku 2019, po neshodách s prezidentem klubu Jamesem Pallottou, se rozhodl na tento post rezignovat a po 30 letech opustil římský celek.

Česká stopa

Česká stopa v Římě není příliš silná, ale přeci jenom bychom něco našli. O trenérovi Zdeňkovi Zemanovi již byla řeč. Tento odborník, příbuzensky spřízněný s bývalým slávistickým fotbalistou Čestmírem Vycpálkem, trénoval AS v letech 1997-99, kdy měl velký vliv na rozvoj kariéry Francesca Tottiho a následně ještě v sezóně 2012/2013, když podepsal dvouletou smlouvu s opcí. Zeman dostál své pověsti a předváděl s týmem útočný a pro diváky atraktivní fotbal, AS Řím měl ale výsledkové výkyvy a vedení klubu Zdenka Zemana nečekaně rychle po 8 měsících (v únoru 2013) odvolalo. Tento krok managementu vyvolal rozpaky u italských odborníků a také nevoli u značné části fanoušků, kteří za trenérem stáli.

V létě 2018 do klubu přišel ze Sampdorie Janov Patrik Schick, který krátce předtím neprošel zdravotní prohlídkou v Juventusu Turín. Tento přestup za 62 milionů Eur je stále nejdražším příchodem do klubu v historii. Patrik v AS za dvě sezóny vstřelil pouze pět branek, posléze odešel na hostování do RB Lipsko a v následující sezóně přestoupil do Bayeru Leverkusen.

Poslední borec, kterého si v této kategorii představíme, není Čechem, ale přesto ho máme s Českem navždy spojeného. Edina Džeka coby devatenáctiletého mladíka přivedl trenér Plíšek v roce 2005 do Teplic. Odtud se rodák ze Sarajeva, reprezentující nově vzniklý stát Bosnu a Hercegovinu, vydal nejprve do Wolfsburgu, kde získal bundesligový titul a následně do Manchesteru, kde s týmem City dosáhl na dva tituly v Premier league. Posléze zamířil do Říma, s nímž potrápil Viktorii Plzeň v základní skupině lize mistrů sezóny 2018/19. Po pěti letech v AS přestoupil do Interu Milán, od letošního léta obléká dres Fenerbahce Istanbul.

Současný kádr

Jedničkou v brance AS je Rui Patrício (#1; POR; 35 let) zkušený portugalský legionář, mistr Evropy z roku 2016 nenastoupil v této sezóně pouze ke dvěma zápasům. Těmi byly dosavadní dvě kola základní skupiny EL, která odchytal Mile Svilar (#99; SRB/BEL; 24 let), Belgičan se srbským pasem. Těžko odhadovat, kdo se mezi tyče postaví v duelu se Slavií.

V obraně patří mezi zajímavé hráče Evan Ndicka (#5; YVO; 24), hráč s cenovkou 28 mil. Euro přišel v létě z Eintrachtu Frankfurt po skončení smlouvy zadarmo. Již šestou sezónu v AS kroutí Bryan Cristante (#4; ITA; 28 let) dle potřeby defenzivní záložník, nebo stoper. Další defenzivní hráč Leandro Paredes (#16; ARG; 29 let), úřadující mistr světa, již v AS působil v sezóně 2016/17, následně odešel do Zenitu Petrohrad, posléze přestoupil do PSG a do AS se vrátil po hostování v Juventusu. Hlavním tahounem ofenzivy a cenově nejvýše ohodnoceným hráčem je belgický internacionál Romelu Lukaku (#90; BEL; 30). Vysoký útočník loni hostoval z Chelsea v Interu Milán, v létě nakročeno buď opět na San Siro, nebo do Juventusu, ale ve finále si zavřel dveře do obou velkoklubů a nakonec byl rád, že se do hry vložilo AS. Slávisté si tohoto útočníka pamatují ze zápasů s Interem Milán v Lize Mistrů na podzim 2019 a řekněme si, že si přízeň slávistických fanoušků příliš nezískal: v Edenu po vstřelených gólech nejprve provokoval bouřící publikum a na následný pískot reagoval obviněním z rasismu. Parťáka do útoku mu měl dělat další mistr světa Paulo Dybala (#21; ARG; 29 let), ale ten se na začátku října v duelu s Cagliari zranil a proti Slavii nejspíše nenastoupí. Vzhledem k tomu, že na marodce je i odchovanec Chelsea Tammy Abraham (#9; ANG; 26), měl by útok doplnit Andrea Belotti (#11, ITA; 29 let). Člen kádru mistrů Evropy z roku 2021, jehož střeleckým maximem je 26 branek v sezóně 2016/17, které nastřílel v dresu FC Turín, se v posledních letech střelecký trochu trápí. To ještě v záloze čeká Stephan El Shaarawy (#92; ITA; 30 let), jemuž se v poslední době střelecky příliš nedaří.     

Trenér – Special One

Fotbalisty AS Roma již třetím rokem vede José Mário dos Santos Félix Mourinho (* 26. ledna 1963),trenérská legenda, borec, který se během své trenérské kariéry mimo jiné označil jako Special One (Výjimečný) a věru k tomu měl své důvody. Jako hlavní trenér získal ligový titul s FC Porto (2×), s Chelsea FC (3×), s Interem Milán (2×) a s Realem Madrid (1×). V Anglii vedl ještě Manchester United a Tottenham Hotspur. Ziskem 26 trofejí se řadí mezi nejúspěšnější fotbalové trenéry všech dob. Dvakrát zvítězil v Lize mistrů UEFA: roku 2004 v roli trenéra FC Porto a roku 2010 jako trenér Interu Milán. Právě s Interem dosáhl v sezóně 2009/10 na treble. Do jeho rukou zamířilo premiérové ocenění od organizace FIFA pro nejlepšího trenéra na světě za rok 2010.

V současné době již několik hráčů, přišedších do AS, přiznalo, že měli finančně lepší nabídky, ale lákala je spolupráce právě s Mourinhem. Každopádně po finále EL na jaře 2023 až příliš ostře kritizoval rozhodčího zápasu a vysloužil si čtyřzápasový trest, tudíž z lavičky mužstvo proti Slavii nepovede a to ani v domácím zápase, který je na programu ve čtvrtek 26.10. od 21:00, ani v odvetě v Edenu 9.11.