Do začátku zbývá něco kolem půl hodiny, nejvyšší čas dostat se dovnitř a zajistit si aspoň trochu slušné místo. Vchodů do kotle je otevřeno hned několik a ke každému z těchto širokých vrat vede zvlášť odbavovaná fronta z obou stran - žádné tlačenice se, i díky dohledu žandarmerije, netvoří, fronty sice nejsou zrovna krátké, ale postupují dosti rychle. Což neznamená že neprobíhá důkladná, ale korektní prohlídka. Takovou hovadinu, jako je zákaz donést si vlastní sváču, který bohužel známe z Edenu, tu naštěstí rozhodně nepraktikují. Stejně tak zde, alespoň v těchto sektorech, nejsou umístěny turnikety - návštěva se tak odhaduje patrně podle počtu prodaných vstupenek.

Ač tu nejsem poprvé, znovu mě uchvacuje ten pohled při vstupu do kotle tohoto stadionu, o jehož kapacitě si u nás můžeme nechat jenom zdát. Daří se nám dostat se ještě dolů, více do srdce kotle, několik řad pod okraj tabule, moc prostoru zde už nicméně není a i zbytek sektoru se velmi rychle plní. Letos si již, na rozdíl od loňska, nelze nevšimnout, že Grobari jsou rozděleni na dvě znepřátelené frakce - ta zvaná Zabranjeni (zakázaní, podle zákazu vstupu na domácí stadion) zaplňuje sektor, používaný coby hostující pro všechny jiné než derby zápasy (my účastníci pohárového výjezdu v srpnu 2009 jej ostatně známe i zevnitř) a od zbytku stadionu je dělí z obou stran několikametrový volný koridor, hlídaný žandarmerijí. Nebezpečí střetu zde totiž reálně existuje, a to nikoliv se Zvezdou, nýbrž druhou frakcí Grobarů, reprezentovanou především skupinou Alcatraz. Že nejde o planou obavu, potvrzuje dění před zápasem, kdy se k hlídanému sektoru snaží dostat několik jedinců, z obou stran si vyměňují nejen nadávky a skandování, ale i nějaké ty petardy a zapálené ohně. Žandarmerije nicméně nepřipustí výraznější střet, aniž by přitom musela použít jakékoliv násilí. Opět se potvrzuje, že zde z bezpečnostních sil lze cítit velký respekt, ale nikoliv strach. Na rozdíl od stavu, bohužel dosti běžného, v Česku nečekají jejich příslušníci na záminku, jak si do někoho praštit - kdyby ano, našli by si jich již v tomto případě spoustu. K ničemu podobnému ostatně nepřistoupili ani při mé premiéře v tomto derbi, kdy z hlediště v zápalu emocí na jaře 2007 létaly bez přehánění stovky sedaček. Jaký to kontrast, když si vzpomeneme na nechvalně známé řádění policie při posledním strahovském derby rok poté, u jehož počátku stály neporovnatelně menší přestupky!

Docela příznačný je i rozdíl ve výbavě - zde mají příslušníci policie i žandarmerije jednak průsvitné hledí přilby, díky čemuž patrně nemají takový pocit anonymity a beztrestnosti při případném překročení pravomocí, a potom jsou také často vybaveni velkými průhlednými štíty. To umožňuje oddělit znepřátelené skupiny od sebe, aniž by přitom muselo dojít k přímému fyzickému kontaktu se strážci pořádku, který by jinak nutně měl za následek rány obuškem - a tím mnohdy navíc další eskalaci.

Hlavní kotel postupně začíná se skandováním již zhruba čtvrt hodiny před začátkem. Za zmínku stojí mj. hromadné "ko neskače, to je cigan," které kromě jihu rozeskáče i přilehlé sektory sousedních tribun. Delije vzápětí kontruje svým "ko neskače, to je grobar," po kterém skáče celý zbytek stadionu. Celkový poměr diváků podle toho odhaduji na zhruba 7:3 ve prospěch domácích. Jejich kotel zabírá celou severní tribunu a je tak o něco početnější než hostující, který je zmenšen o prázdné bezpečnostní sektory na obou okrajích jihu. Zaplněnost je nakonec dosti slušná, z 55-tisícové kapacity nakonec pro nás nyní již ani teoreticky nedosažitelných více než 44 tisíc. Čtení sestav ještě jakžtakž rozeznat je, ale pak se již natolik rozproudí povzbuzování, že hlasatele není v kotli šance slyšet. Bohužel tak dosti dlouho trvá, než Grobari zaregistrují minutu ticha, k níž vyzýval. Není nicméně těžké vydedukovat, že se nejspíš drží za oběti operace Oluja, v reakci na skandální propuštění již zmíněných chorvatských generálů, majících tuto etnickou čistku na svědomí. Domácí kotel ostatně vyvěšuje transparent "Oluja - zločin, koji traja" (Bouře - zločin, který trvá).

Pak už naštěstí následují příjemnější věci. Hned po minutě ticha se v protilehlém kotli rozsvítí nejen spousta ohňů, ale začne naprosto regulérní ohňostroj!

Jelikož se neomezí jen na pár symbolických světlic, ale trvá, zahájí během něho rozhodčí zápas! U nás něco nepředstavitelného, zde to díky bezpečnému odstupu hlediště od hřiště není problém a tak z toho není potřeba dělat aféru - vatromet tak svými rachejtlemi doprovází utkání ještě více než celou jeho první minutu...

Fandění se rozjíždí naplno a je od počátku opět charakterizováno, stejně jako při basketu, často vytrvalým opakováním jednoho z mnoha chorálů. Těch se tak nestačí moc vystřídat a už je tu záplava radosti, Partizan se totiž ujímá v 6.minutě vedení a lepší začátek si tak nelze přát. I hosté navzdory kontrolám propašovali spoustu bengálských ohňů, které se vzápětí hromadně rozsvěcují a později létají na tartan, sem tam nějaký dolétne až na trávník. Je jich takové množství, že jejich dým na chvíli zcela zakrývá výhled na hřiště.

A nemusí zůstat jen u toho, Partizan má brzo další šanci, ale trestuhodně slabé zakončení ji pohřbívá. Trestuhodné bohužel doslova - brankář rozehraje akci, pravé křídlo se nadechne k dlouhému sólu podél lajny, na jehož konci je centr do vápna - ten na jeho okraji přesně trefí v tu chvíli jediný vysunutý hráč Zvezdy a brankář plachtí vzduchem marně. Světel je tak nyní plný sever a začíná se odznova. Léčba šokem je ovšem dokonalá, domácí ještě nepřestali slavit, když po prudké přihrávce do malého vápna končí míč opět v té správné síti (a že to byl nakonec vlastňák, to na radosti pochopitelně nic neubírá). Tuto oslavu prožívám ještě bouřlivěji, takže v přemíře radostí hromadně vybuzené energie se v obětí s jedním z okolo stojících připlétám do dominového pádu o několik řad dolů. Nic vážného, proti tomu, jak to mohlo dopadnout při zmíněné předzápasové bitce, je škrábnutí na noze naprostou drobností, která za to rozhodně stojí!

Vzápětí se tak s obrovskou silou znovu nese stadionem "zašto čutite (= proč mlčíte) pi..e  ciganske," zpívané v melodii hymny Crvene Zvezdy. Ta je ostatně každému slávistovi dobře známá, je to ta z chorálu "Barva bíločervená". Není to ostatně jediný chorál převzatý z těchto končin, což si člověk uvědomí při poslechu jiného, jehož melodii má naše "Pojďme do boje".

Takovýhle vývoj se mi líbí a má za následek, že mi stoupá krevní tlak. Je asi 8 stupňů Celsia, ale hřejivý pocit radosti a energie produkované fanděním naplno má za následek, že mi je dosti teplo i v samotném dresu, do něhož se svlékám - v dlouhém rukávu bych se snad uvařil, a to se nezmění až do konce zápasu. Ten má tak velmi slušný rozjezd a nese rukopis klasické jugoslávské fotbalové školy, jejíž styl mám odjakživa rád. Partizan je i po celý zbytek poločasu o něco lepším a do kabin se tak nakonec mohlo jít i s vyšším vedením (tentokrát naštěstí opravdu do kabin, loni házel kotel Zvezdy o poločasové přestávce při cestě do tunelu po hráčích Partizanu dělbuchy v takovém množství,že ti ji nakonec radši strávili na lavičce!)

Ploty pod oběma (vlastně všemi třemi) kotli jsou pochopitelně kompletně ověšeny vlajkami, na straně Zvezdy včetně těch družebního Olympiakosu a spřáteleného Spartaku. Na vlajky pod hlavním kotlem Partizanu nevidím, takže netuším, zda tam nevisí i nějaká se znakem rovněž řecké družby Partizanu - nicméně šál PAOKu se nachází v kotli mnoho. Jak si jistě většina z vás vzpomíná, s oběma těmito kluby jsme se střetli  před 10 lety v poháru UEFA, dokonce hned po sobě. Před svým prvním večitim derbi jsem ani netušil, jak moc se sem hodí má paokovská šála, co jsem měl jako aspoň něco černobílého s sebou, kterou jsem tehdy na podzim 2002 získal výměnou po zápase... Inu, "iste boje, ista vera" (stejné barvy, stejná víra). Mimochodem, i v druhé pravoslavné zemi má Partizan svůj spřátelený klub a není to nikdo jiný než úhlavní rival zvezdiných přátel, tj. CSKA (že se nejedná o pouhé prázdné gesto se ukázalo již nejednou, letos na podzim např. jela podpořit k zápasu EL na zápas s Rubinem do Kazaně i dosti početná skupina fandů CSKA. Fandové Spartaku zase připravili domácí prostředí volejbalistkám Zvezdy v jejich moskevském zápase s tamním Dynamem). 

Pokud jde o vlajky na mávání, jsou v sektoru Partizanu k vidění 4 velké, které do jisté míry putují po sektoru. V tomto ohledu má Zvezda značnou převahu (nebývá to tak vždy), kromě většího počtu velkých ještě značné množství menších rozesetých po celém kotli. K tradici tohoto derbi patří i transparenty několikrát za zápas se vzkazy rivalům a to pochopitelně není porušeno ani nyní. Opět mohu glosovat jen ty určené pro Partizan, z nichž nejzajímavější jsou dva: V prvním případě jde o parodii hesla družby s PAOKem "Iste boje, ista vera," které doplňují nápisy "Milan" a "Partizan" a velký obraz dolarové bankovky (jde o reakci na fakt, že část fandů Partizanu navázala přátelství s milánskými Brigate rossonere).

V druhém případě nejprve vytáhnou Delije značné množství ukradených vlajek Partizanu (jehož kotel tradičně sídlí na jihu) a následně rovněž docela povedené "Jebaš kompas, ovde(=zde) jug!" Poté většinu z nich na plotě spálí, patrně i s nějakými šálami. Šály a pár dalších suvenýrů, jako např. mikiny soupeře hoří koneckonců na začátku i později během zápasu v menším množství rovněž na druhé straně, v obou kotlích crno-belih. Škoda, že pokud jde o fandění, tak mezi nimi prakticky neexistuje sebemenší spolupráce, kotel Zabranjenih se nikdy nepřipojí k hlavnímu a jede podle sebe. Dělené pokřiky tak jižní tribuna musí praktikovat mezi svými polovinami, občas také s partizanovci na přilehlé východní tribuně, kteří by se vlastně dali označit za další kotel - narozdíl od na východní tribuně stojících fandů Zvezdy (sedí se jen na hlavní) totiž aspoň občas aktivně fandí.

Vzhledem k velikosti hlavního kotle, která se naprosto vymyká všemu, co máme šanci zažít v naší lize, nepřekvapí, že se o jeho koordinaci snaží na plotě hned čtyři rozeřvávači. Pokud se však nejedná vyloženě o dělený pokřik či přípravu hromadného skákání, tak to zase není až tolik potřeba - jakmile se rozjede nějaké to skandování, spontánně se velmi rychle prakticky všichni přidávají, což je viditelný rozdíl oproti tomu, na co jsme zvyklí u nás (kde jde leckdy mimo jádro kotle a blízké okolí jen o zbožné přání). Přítomno je i několik bubeníků, kteří se o přestávce přesouvají do horní části kotle pod světelnou tabuli, odkud mají možnost burcovat větší část kotle.

Několikrát se rozjede i akce, k níž přispívá absence sedaček. Jedná se o hromadné skákání, ale tentokrát nikoliv koordinované, naopak - jeho součástí je přátelské srážení se a přetlačování ve výskoku s okolostojícími fandy, při kterém tak občas dojde k jejich promísení a člověk se tak někdy nakonec ocitne o pár metrů dál než stál původně. Právě při jednom takovémto srážkovém hopsání na začátku druhé půli se najednou ozve řev ze zbytku stadionu znamenající gól Zvezdy, který jsem tak jako ostatně i mnozí další z kotle hostí neviděl. Ne že bych si tedy něco takového vidět přál :-)

Času na odpověď zbývá ještě dost, ale obraz hry se oproti první půli mění a najednou je to Zvezda, kdo přebírá otěže zápasu. Partizan nedlouho poté může být rád, že není ještě hůře, když domácí nevyužijí další velikou šanci... To však již neplatí zhruba v 70. minutě, kdy centr z kraje šestnáctky najde na malém vápně hlavičku nabíhajícího domácího útočníka, na níž je brankář krátký - 3:2 pro domácí. Je dobrým zvykem v takovém případě rychle spustit hlasitou podporu svého otřeseného mužstva. Zde k zahájení ničeho takového nedochází, ovšem pouze proto, že to zahajovat není potřeba - gól padl během zpěvu jednoho z partizanovských chorálů, avšak nedokázal jej vůbec přerušit!

Víra alespoň ve srovnání je silná, převahu sice získává skandování Zvezdy, ale to je jen jejich logickým posílením po vedoucím gólu, ne tím, že by kdovíjak upadla podpora hostí. Zbytek zápasu se nese ve znamení snahy Partizanu o vyrovnání a rovněž poněkud zvýšené nervozity, kterou však sudí s přehledem zvládá krotit a hromadná strkanice takřka všech hráčů v poli po jednom z faulů domácích tak končí bez vážných následků. Napětí na hřišti se projevuje i zvýšenou frekvencí skandování proti soupeři, jehož repertoár je také poměrně pestrý. Jelikož Grobari přezdívají Delijím "cigani", není divu, že se v nich nezřídka vyskytuje právě i toto slůvko. Zápas je napínavý do poslední chvíle, několikrát je Zvezda nucena odkopnout na roh, který vždy hromadně spustí opakované "dajmo dajmo dajmo dajmo gol - crno beli." Nějaké nebezpečné míče do vápna se ještě vyskytnou, ale po vzniklém závaru chybí přesnější zakončení, a tak ani nastavení tento stav již nezvrátí. Partizan tak musí spolknout porážku, která je o to krutější, že dvakrát vedl a vítězství mu tak uniklo doslova mezi prsty. Utěšuji se tím, že jednou to přijít muselo, zatím jsem v tomto zápase zažíval jen výhry. Nicméně rozhodně se mi lépe vstřebává prohra tímto skóre než třeba 0:1.

Po zápase ještě proběhne pár hádek a strkanic na hřišti, i za účasti obou laviček. Oprávněně se očekává dlouhá oslava domácích, a tak poprvé zažívám okamžité otevření bran pro hosty následované až nečekaně rychlým opuštěním snad poloviny jejich sektoru! S Mikelem počkáme aspoň na rozlučku, k níž po chvíli dorazí většina zklamaných hráčů. Doprovázet takovéto množství lidí je naprosto nemožné, a tak policie vcelku rozumně zatarasuje ploty oblast poblíž hostujícího kotle a směřuje tak všechny odchozí z něj jedním směrem od stadionu, vzhůru po Bulevaru oslobodženja (dolů je nepouští), tj. přesně na druhou stranu od hlavního proudu převážně domácích, čímž zabrání střetu početných proudů znesvářených příznivců. To není v našem směru a tak nám nezbývá než to po chvíli obloukem obejít, což nás paradoxně přivádí zpět ke stadionu, k jeho hlavní tribuně. Velmi dobře tak slyšíme hlasité oslavy domácího kole, ještě nyní, zhruba 20 minut po konci zápasu. Ze stadionu se valí a ještě hodně dlouho bude valit proud diváků, jehož součástí se stáváme nadlouho i my, jen nesdílíme tu radost z výsledku... Veškerá občerstvení široko daleko jsou totálně obležena, takže nemá smysl čekat na tradiční místní výbornou pljeskavicu coby zmírnění zklamání jinde než daleko odsud, stranou hlavních cest, kde se lidská řeka řeka rozředí stejně, jako se před zápasem spojovala. K překonání zklamání mi pomáhá i hra Osadníci z Katanu, kterou se ten večer naučím a se spolubydlícími a známými provozovatelů hostelu ji do tří v noci paříme (to zde není nic neobvyklého, noční život k Bělehradu neodmyslitelně patří).