Večerní sledování přípravného TV zápasu Srbska s Chile ve společenské místnosti hostelu (jehož výsledek 3:1 dává novou naději domácí reprezentaci v její velmi neslavně rozehrané kvalifikaci) je vhodnou příležitostí jak zabrousit s jedním ze spolubydlících na téma fotbal - což je nejen další dobrou příležitostí k procvičení základů srbštiny (jakým jiným jazykem spolu mají komunikovat Čech s Francouzem? :-)), ale i k propagaci povědomí o blížícím se derby. A není věru ani třeba se namáhat s přemlouváním, zvědavost dělá svoje a tak druhý den využívám svých dosavadních zkušeností a vedu svého nového známého Mikela k pokladnám. Na Marakanu nakonec ani jít nemusíme (pro hosty to prodávaj už i na Partizanu), ale proč v rámci navnadění neukázat místo činu předem, za světla?

K mému překvapení jsou stále ještě k dispozici i ulaznice na basket - po mé loňské zkušenosti je doporučení jasné a tak i na Euroligu půjdeme spolu.

V domnění, že se hraje od 20:10, si dáváme sraz večer v hostelu s cílem vyrazit v sedm, abychom byli nejméně půl hodiny před začátkem na místě. Trochu se opožďujeme, ale letmým nahlédnutím do novin cestou zjišťuju, že není důvod k panice - zápas začíná až ve třičtvrtě, od těch 20:10 je to jen TV přenos (což mimochodem svědčí o popularitě basketu v těchto končinách). Pěšo dorážíme více než hodinu předem, ale rozhodně nelitujeme - do legendární haly Pionir už proudí davy, a jelikož vstupenky neplatí na konkrétní sedadlo, je možnost vybrat si dobré místo více než lákavá. Což samozřejmě platí nejen pro nás, jak zjišťujeme při vstupu na tribunu - již v tuto chvíli je hala zhruba z poloviny zaplněná, a tak na nejlepší místa můžeme zapomenout. Nicméně ani z těch těsně pod střechou není špatný výhled, nejen na hřiště,ale i na celou halu.

V Česku bývá koncentrace lidí při podobných sportovních akcích často zneužívána  k otravným a protivným reklamním hlášením - tady naštěstí nic takového nehrozí, neboť jediné, co lze již dlouho před zápasem z reproduktorů slyšet, jsou melodické písničky Partizanu. Existuje jich spousta, některé z nich jsou velmi hezké, a přehrát je všechny trvá asi 40 minut (k poslechu např. zde). Rozhodně tedy nehrozí pocit obehrané desky a svůj úkol navodit atmosféru před zápasem tak plní na jedničku.

Hala se rychle zaplňuje, příležitostně odpoví potleskem na pozdrav některého z hráčů. Jako rozbuška zhruba půl hodiny před začátkem působí příchod asi dvacetičlenné skupiny Turků (nakonec je jich přítomno zhruba 45), kteří spustí hlasité skandování. To je jeden z minima momentů, kdy mají šanci být slyšet - reakce na sebe nedá dlouho čekat. Prakticky celá do té doby poklidná hala se zvedá ze sedadel a připojuje se z plných plic ke kotli skandováním "ole, svaki Turčin zna, svaka bula zna, da je Obilič, srpski sin, zaklao Murata" (Milan Obilič je hrdina bitvy na Kosově poli, podle některých legend údajně nadaný nadpřirozenými schopnostmi). To se opakuje ještě několikrát, v souvislosti s potyčkou, k níž se schyluje, když se k sektoru hostí přiblíží zhruba stejný počet domácích. Fyzický střet však nehrozí, kraj sektoru střeží žandarmerija a postupuje profesionálně - mají střetu zabránit, ne jej eskalovat! A tak se několik minut obě skupiny ze vzdálenosti několika metrů přes kordon strážců překřikují, provokují a nadávají si, než je to přestane bavit, maximálně sem tam přelétne nějaký kelímek a od domácích též jedna sedačka. V tu chvíli zjevně přichází slovní varování, že takhle tedy ne, které působí. U nás "bezpečnostní službě" obvykle stačí daleko menší záminka k rozpoutání nesmyslného násilí... Nakonec je odveden jeden z Turků, ale nikoliv v souvislosti s těmito přátelskými pozdravy, nýbrž proto, že naprosto idiotsky odpaluje dosti silný dělobuch!

Před začátkem stojí ještě za zmínku spontánní silný potlesk ve stoje, když na palubovku dorazí zhruba 20 minut před začátkem domácí trenér Vujoševič. Pět minut před zápasem hymna Euroligy, slavnostní nástup a zhruba minutu do začátku zvedá celá po střechu zaplněná hala šály nahoru za zpěvu písně "Da volim crno-bele", který trvá i zhruba celou první minutu zápasu. Po jejím skončení je, snad vyjma VIP sektoru, naprosto nemyslitelné, aby si někdo sedl - potrestal by tím ostatně sám sebe, nic by neviděl...

Kotel jede od počátku na plné obrátky a není třeba litovat, že jsme zvolili špatný vchod a nedostali se přímo do něj - velmi často se přidává celá hala, a tak v tom není velký rozdíl, i tady to člověka nutí často fandit a tleskat ze všech sil, stejně jako v kotli, i když na rozdíl od něj alespoň občas s odpočinkem. Zásobu chorálů mají Grobari opravdu značnou a mnohé z nich vydrží opakovat i několik minut s různou intenzitou, která po relativním úpadku vždy v celé hale (kde je patrně přítomno více než 6500 diváků deklarované kapacity) spontánně zesílí skoro po každém koši, zvláště tříbodovém, či jiné povedené akci, např. bloku. Atmosféru pomáhá vytvářet i několik bubeníků v ochozu za košem blíže ke kotli. V hale je i tak dosti teplo a při intenzivním fandění to platí dvojnásob - po loňské zkušenosti jsem si tak pod kalhoty prozřetelně vzal kraťasy, do nichž se tak naštěstí můžu svléct, i tak bych měl ale bez půllitrového kelímku vody přineseného Mikelem o přestávce co dělat, abych to se stejným elánem vydržel až do konce...

Zápasu nechybí dramatičnost, Partizan se sice na začátku ujímá vedení, ale rychle vybudovaný náskok se po dlouhou dobu drží zhruba na stejné úrovni 8-10 bodů (což v basketu moc neznamená) a místo aby narůstal, tak se ve druhé části hry spíše zmenšuje a dlouho tak není nic rozhodnuto. Vyskytne se i několik strkanic a potyček mezi hráči, na něž obecenstvo pochopitelně reaguje silným pískotem a pokřikem vůči zúčastnivším se hráčům soupeře - obzvláště hostující Dašič ke své smůle jistě velmi dobře rozumí spontánně se rozšířivšímu hromovému "Dašiču, Turčine, popušaj si kurčine", které snad radši ani nebudu překládat :-) V jeho blízkosti dokonce při tom přistane z hlediště několik sáčků s kukuřicí, dýňovými semínky apod., zde při basketu velmi oblíbenými. Loni při zápasu s Maccabi jsem nic podobného nezaznamenal, možná i proto, že měl tehdy Partizan trest podmíněného uzavření Pioniru, což letos zjevně neplatilo.

Nebylo by to letos poprvé, co by Partizan letos ztratil výborně rozehraný zápas, v půli poslední čtvrtiny však místo hostí nasazuje ke skvělému finiši sám, žádné závěrečné drama se tak nekoná a výhra o 15 bodů je tak až nečekaně vysoká. Důvod slavit tak rozhodně je, tím spíše, že jde o vůbec první vítězství ve skupině, zachovávající ještě naději na postup mezi 16 nejlepších. Děkovačka hráčů s fanoušky je nesrovnatelně živější, delší a bohatší ve srovnání s tím, co známe z Edenu - hráči zde pouze nesedí, aby se pak po vyslechnutí předříkávaných pokřiků s potleskem zvedli. Naopak z plných plic zpívají s kotlem postupně několik chorálů, skáčí u toho, drže se za ramena, vyměňují si s kotlem dělený potlesk. Těžko by takto vypadala děkovačka po prohře, autentická radost ji dodává přesvědčivosti. Jaký rozdíl oproti pasivní roli, jakou při té naší mívají obvykle slávisté, kdy je navíc většinou nezávisle na výsledku a průběhu hry dopředu jasné, jak bude vypadat - a nemůžu si pomoct, chtě nechtě se tak časem vkrádá pocit vyprázdněného formalizovaného rituálu, obzvláště při  konfontaci s takto odlišnou zkušeností. Bohužel :-(  Radost ze zápasu mi toto pomyšlení  pochopitelně nekazí, tenhle předkrm se opravdu povedl a Mikel má hned motivaci doučit se do soboty z youtubu řadu chorálů, co dnes slyšel naživo. 

Slavná výhra zajišťuje následující den titulní stranu Sportskog žurnala s výmluvným titulkem "Crno-beli turski marš" a navzdory pozdnímu konci zápasu plné dvě strany textu uvnitř. Blížícímu se 143. večitemu derbi je pak, den předem, věnováno celkem 6 a půl stránky. Hodně se řeší zvláště situace ve Zvezdě, která po neuspokojivých výsledcích, jež vyvrcholily porážkou v posledním kole v malém derby na hřišti  "romantičarů" alias OFK (= předválečný Beogradski SK, s nímž má  rovněž Slavia zkušenost ze Středoevropského poháru), v tomto týdnu odvolala trenéra. Tím mimochodem napodobila Partizan v tom, že ani u ní se toho letošního nedočkal na trenérském postu nejen protagonista loňského derbi, ale ani jeho nástupce! V případě Partizanu to mimochodem byl (mj. např. i z Chelsea známý) Grant, který měl u fandů těžkou pozici už jen coby nástupce velmi oblíbeného Stanojeviče - a skutečnost, že se mu podařilo s týmem navzdory zvyklostem posledních dob prohrát hned tři(!) derbi (2x pohár, 1x liga), mu rozhodně reputaci nevylepšila. Skutečnost, že v obou pohárových měli černobílí herní převahu a prohra v tom ligovém přišla v době, kdy už měli jistý titul, byla jen slabou útěchou...

Také se dočítám, že bookmakeři nepatrně favorizují Zvezdu, kurzy na ni se pohybují nejčastěji kolem hodnoty 2,4. K sázce na Partizan mě to však nezláká, i když příležitostí by k tomu bylo jistě spousta. Sázení je zde zjevně velmi populární a kladionice tak člověk při procházce městem míjí opravdu dosti často. Hlavní rozdíl oproti našim kamenným sázkovkám je v tom, že místní jsou daleko prostornější a takřka bez výjimky vybavené řadou obrazovek, na nichž běží vedle teletextových výsledků i přímé přenosy (jejichž fotbalová nabídka je rovněž o poznání širší než u nás) spojené často s možností sázek živě.