Byl jsem tedy moc rád za pozvání, neboť společné akce jsou vzácné a konají se pouze dvakrát do roka. I proto z toho důvodu mohl návštěvník zaregistrovat přítomnost hráčů, kteří prošli všemi zmiňovanými kluby či alespoň dvěma z nich (Hlaváček, Kadraba, Ječný, Pešek). Nejen pamětník si tedy přišel na své. Většina z přítomných bývalých fotbalistů hrávala vrcholově kopanou od konce čtyřicátých až do konce šedesátých let. Nejpočetnější zastoupení měli jako vždy hráči Slavie, kteří se scházejí pravidelně, každý měsíc. A které že osobnosti tedy byly přítomny? Hráč a pozdější trenér Slavie Jiří Nedvídek, bývalá levá spojka Jan Andrejkovič, řízný bek Jiří Hildebrant, brankář Břetislav Dolejší, vicemistr z MS v Chile 1962 a skvělý útočník Josef Kadraba, levé křídlo Jiří Pešek, patnáctinásobný reprezentant Československa a bojovník slávistického útoku Ladislav Hlaváček, bývalý kapitán Slavie Miloš Štádler. Dále Jiří Žďárský, který dostal spolu s dalšími v roce 1951 trest a musel se nadlouho rozloučit s kopanou, Jaroslav Moravec, Pazdera, Fiktus a legendární brankář Alexej Bokšay (95 let!), který i v současnosti pravidelně chodí na ligové zápasy Slavie. Zbylé dva pražské kluby, Spartu a Duklu zastupovali pánové Brabec, Janovský, Tadeáš Kraus, Jiří Ječný, Ladislav Táborský, Kokta, Svoboda, Vrána a další. Kromě hráčů byl přítomen i dlouholetý sparťanský archivář Boreček a další. Všichni přítomní hráči mě přijali mezi sebe velmi přátelsky a byli rádi, že mezi ně zavítal mladý člověk Poprosil jsem některé z nich o jejich nejen fotbalové vzpomínky a dojmy. Rád se s Vámi nyní o ně podělím.

 

Útočník Josef Kadraba si osvěžil vzpomínky nad známou fotografií z jeho prvního zápasu ve Slavii zachycenou v knize Věčná Slavia. Poznáváme na ní tváře ze slavného útoku Veselý – Kadraba – Šindelář – Píša – Uldrych, Josef Kadraba je zde mezi Píšou a Veselým.. To bylo v začátcích renesance Slavie končící slavným postupem přes Plzeň na jaře 1965 a od té doby šla Slavia podle Kadrabových slov fotbalově nahoru. Spolupráce v útoku s Františkem Veselým, který je o deset let mladší než Kadraba, byla výtečná a dodnes na ni často vzpomíná. Josef Kadraba byl do Slavie koupen za částku pět tisíc Kč, na kterou se složili herci – slávisté (!) Poukázal také na nepřesnost ve zmiňované knize Věčná Slavia. Nepřesnost se týká chvíle, kdy ukončil své působení ve Slavii. V publikaci autor tvrdí, že hráč žádal slávistický výbor o uvolnění, neboť má zajištěno zaměstnání v Rakousku a hrát fotbal již moc nechce. Tehdejší trenér Havránek se (dle knihy) vyjádřil ve smyslu, že Kadrabu potřebuje. Hráč měl trenéra poprosit o uvolnění a poskytnutí šance vydělat si na závěr kariéry peníze v zahraničí. Pravda je taková, že Kadraba v Rakousku práci zajištěnou měl. Výbor se usnesl na tom, že hráče pustí za podmínky, že jej trenér Havránek nebude chtít. Výsledek byl ten, že Havránek Kadrabu nechtěl. Sázel totiž na mladší hráče a tak střelec přeci jen do Rakouska za prací odešel. Tam také získal občanství po uplynutí zákonného povolení k pobytu. V nepřítomnosti byl poté v Československu odsouzen na dva roky odnětí svobody… V  roce 1970 počtem nastřílených gólů dosáhl členství v Klubu ligových kanonýrů. Protože i nadále, podle tehdejšího režimu nelegálně, pobýval v Rakousku, do Klubu byl zapsán až v roce 1989, a to pod číslem 36 a nikoli 12, jak by mělo být správně. Odznak mu byl předán v Brně a pan Kadraba musel přespat v hotelu pod cizím jménem. Sice již bylo nějaký ten den po událostech 17. listopadu 1989, ale ne všechny věci ještě byly možné…

 

Jiří Ječný (ve Slavii 1949 – 50) mi vyprávěl o svém působení ve Slavii, vzpomínal na tehdejšího trenéra Rajchrta a své bývalé spoluhráče Šmejkala, Jelínka, Houšku, Jonáka, Fiktuse, Hlaváčka, Ipsera, Vlka i Bradáče, který později přišel o nohu. Slavia tenkrát trénovala na SKEPu a na její ligové zápasy chodily ligové návštěvy pohybující se kolem 15 – 20 tisíc diváků. Jaký to rozdíl oproti dnešku!

 

Nejdéle jsem si povídal s dnes již osmdesátiletým Ladislavem Hlaváčkem, rychlým pravým křídelním útočníkem, střelcem, poctivým bojovníkem a také úspěšným reprezentantem Československa. Do Slavie přišel v dubnu 1948 z divizního AFK Kolín. Poprvé za Slavii nastoupil v květnu 1948 v derby se Spartou (3:0) a hned vstřelil dvě branky! Tedy premiéra jako hrom. V roce 1949 se Hlaváček pyšnil dnes nepředstavitelnou bilancí 28 ligových branek, což je počet, který od té doby nebyl (za 57 let!) žádným ligovým kanonýrem překonán!!! Podle jeho slov se mu nejlépe hrávalo na deštivém terénu plném louží! Patnáctinásobný reprezentant Československa, za které vs!lil pět branek, hrával ve Slavii v letech 1948 – 1953. Celkem v kariéře nastoupil v 78 zápasech a vsítil v nich 86 branek. Je držitelem plakety Johnny Maddena, která se uděluje nejvýznamnějším slávistům. Ladislav Hlaváček nestřílel branky pouze v legendárním slávistickém útoku Hlaváček – Hemele – Bican – Kopecký – A. Bradáč, ale vystudoval Stavební fakultu ČVUT v Praze Dejvicích. Tehdejším profesorům, jakým byl kupříkladu prof. Štech, bylo známo, že jejich student kope do meruny, a snažili se mu proto být všemožně nápomocni. Kupříkladu tím, že mu zadávali grafické práce na zájezdy s týmem. Architektonický rukopis tohoto fotbalisty - inženýra stavaře poznala Pec pod Sněžkou, Jeseník i samotná Praha. Po působení ve Slavii, která v roce 1951 poprvé sestoupila a podle jeho slov je to s ní od té doby špatné, hrával v mužstvu Slavia VŠ Praha, poté v pražské Dukle, prošel mukami PTP a zahrál si i na neúspěšném MS v roce 1954. Poté byl dlouhá léta trenérem dukelského dorostu. V reprezentaci si odbyl premiéru již v červenci 1948. Nejraději vzpomíná na přátelský zápas ČSR – Maďarsko (5:2) hraný na Strahově v dubnu 1949 před návštěvou šedesáti tisíc diváků. Na utkání přijel vlakem z Klánovic a nastoupil místo Vlka. Při zápase mu Pepi Bican poradil, aby se vůbec nevracel na vlastní polovinu hřiště, a sám mu nahrál na 2 góly, které Hlaváček vstřelil za tři minuty. Z domácí soutěže zavzpomínal na zápas o záchranu z roku 1951 Teplice – Slavia (2:6), v němž dával 4 góly, ale na udržení Slavie v první lize ani tato výhra nestačila. Důvod? Teplice hrály poslední zápas až o týden později (politické kličky) a jakýsi Slávek Malý Hlaváčkovi řekl, že ani jeho 4 góly nebudou Slavii na záchranu stačit. Na pořad přišlo i povídání o slavných derby, která se hrávala na Spartě, a to kvůli kapacitě stadionu Slavie. Příznivci obou klubů se tehdy chovali kulturně a vzájemně se uctívali.

 

Tímto konstatováním jsme se dostali k tématu umělci a fotbal. Slavia se vždy mohla pyšnit tím, že k jejím příznivcům patřila a dosud patří široká kulturní a umělecká inteligence. Pan Hlaváček zavzpomínal na velké slávisty Martina Růžka, Milana Nedělu, zpěváky Standu Procházku a Milana Chladila, Karla Effu, herce Lálu Peška, Ilju Prachaře a jiné. Na závěr našeho povídání Ladislav Hlaváček přidal historku z roku 1996, kdy Slavia téměř po půlstoletí získala mistrovský titul. Na slavnostním setkání slávistů na Žofíně jej osobně vyhledával tehdejší prezident Václav Havel! Chtěl se s ním setkat, neboť se na něj chodil jako malý kluk dívat! Rád bych zmínil fakt, že útočník byl oceněn Zlatým prstenem od Nadace fotbalových internacionálů při utkání České republiky s Nizozemskem. A co tento věkem starší, ale stále bystrý pán dělá dnes? Je vdovec, na fotbal již nechodí. Zato chystá knihu o tom, co nejen ve fotbale prožil. Určitě v ní bude i kapitola o tom, že v mládí zachránil několik rodin tím, že se k nim nastěhoval. Jinak by jim totiž komunisté jejich byty rozdělili. Máme se tedy v knize jistě na co těšit!

 

Na závěr bych se rád zastavil nad důležitou skutečností. Naši slávističtí internacionálové se už po dlouhá léta scházejí každý měsíc. Možná pro ostatní svět trochu stranou, a tak upřímně přivítají každého, kdo o jejich setkání projeví zájem. Platí to pro činovníky klubu, ale i novináře, kteří by mohli některé dojmy více medializovat.. Je dobře, že nemusejí hradit ze svého veškeré náklady, ale poznal jsem na vlastní kůži, jak srdečně vítají každého, kdo o jejich setkávání projeví zájem. Jako účastník mohu konstatovat, že se nejedná o plytké povídání o starých časech, ale.etkání mají vysokou úroveň a rádi na něj přijíždějí i hráči, kteří v současnosti žijí v zahraničí, např. Dolejší, Kadraba. Klub a jeho tradice přece netvoří pouze současní hráči, ale právě ti z historie. Za to se vůbec nemusíme stydět. Ba právě naopak. Většina bývalých hráčů se stále hrdě hlásí ke klubovým tradicím a aktivně podporují svůj bývalý klub. Je jedno, zda na tribuně či v dresech staré gardy.

 

Jsem velmi rád, že jsem se mohl setkání účastnit, vidět zblízka fotbalové legendy, dovědět se zajímavé věci a spoustu dalších informací. Je toho pěkná řádka, co se dá dále napsat. V některém z příštích čísel se k tématu určitě vrátím. Již dnes se těším na další shledání s muži, pro něž se kulatý nesmysl stal součástí jejich života.