Až jednou, tento okamžik si pamatuji jasněji než třeba první pusu nebo první školní den, tady to všechno začalo. V televizi běželo zrovna Derby, já si s něčím hrál na zemi, až mě otec oslovil. „fandíš Slavii nebo Spartě?“, otázal se. Moje maminka mi radila, abych se přiklonil na stranu rudých, ale mužská část rodiny nabádala k opaku. Nechtěl jsem zklamat ani jednoho rodiče, tak jsem řekl, že mi je to jedno, ale vzápětí dodal, že o tom budu přemýšlet. Tato věta se mi stala osudnou, cesta zpět se stala neuskutečnitelnou. V mysli osmiletého chlapce to jiskřilo, ale ne dlouho. Můj imaginární dialog neměl ale dlouhého trvání. Vypadal asi takto: „Sparta, to je hrozný méno, to zní jako cigarety, zato Slavia, to zní tak vznešeně…“ Podíval jsem se na obrazovku s otázkou kdo vlastně v jakých dresech hraje. Po objasnění skutečnosti již nebylo co řešit. Kdyby měl tým z Edenu trikoty barvy svého rivala, výsledek by byl nerozhodný a pravděpodobně bych od kopané navždy upustil. Rudé dresy se mi již v té době zdály nenápadité, ošklivé a vůbec celkově zavrženíhodné. Dnes bych ovšem použil hrubších výrazů… Ale červenobílá kombinace s hvězdou u srdce mi připadala naprosto úžasná, ne-li dokonalá. Zaujala mě takovým způsobem, že jsem se začínal zajímat o mou budoucí lásku o něco hlouběji. Tatínek mi prozradil něco o historii a tím udeřil hřebíček na hlavičku, dějiny pro mě v té době byly něco jako třináctá komnata, místnost s nepřeberným množstvím tajemství. Začal vyprávět o nevídaném brankářském umění Pláničkově, Bicanových gólech, Veselého technice,… Ostatní děti přečetly jako svou první knihu Honzíkovu cestu, Dášenku nebo Děti z Bulerbinu, a podobné, ale mým prvním zdolaným dílem se stal svazek s názvem „Když chytal Plánička“, jelikož jsme hned druhý den zašli k dědovi vypůjčit si životopis nejlepšího obhájce třech tyčí všech dob. Já, ač ne moc náruživý čtenář, jsem hltal každičké slovo a byl tím nadšen. Otce přemlouvám, abychom se mohli podívat někdy na utkání sešívaných. On rád svolí a první zápas vidím v tehdy sestupujícím Benešově. Zážitek to byl bezvadný a tak dostávám příslib, že jen jak to bude možné, zajdeme do Edenu. A protože byla zanedlouho ligová přestávka, šli jsme se podívat aspoň na stadion. Ten mi kupodivu ani skanzen nepřipomínal, ale možná je to tím, že ve městě u Konopiště mají ještě horší. Je rozhodnuto – je ze mě slávista. Prababička mi ušila nádhernou vlajku a pár týdnů po začátku nové sezony se stáváme se svým tátou pravidelnými diváky, a pokud se zrovna neobjeví nějaké závažné důvody pro neabsolvování 60km dlouhé cesty, můžete nás potkat na každém domácím zápase. Za tu dobu se naše parta rozrostla ještě o strýce, jeho syna (ten to ale už vzdal), dědu a čas od času přijdou i mí kamarádi.

Zatímco bývalé spolužáky ze základní školy již fanouškovství opustilo (stejně to ale jsou většinou spar?ani) a věnují se jiným činnostem, já jsem vytrval a vznikla mi tak láska na celý život.