Začínala jste s fotbalem v klučičích týmech nebo rovnou v těch holčičích?

Ze začátku jsem hrála v klučičích týmech. Nejdříve ve Vsetíně, odkud pocházím a potom za jednu nedalekou vesnici s názvem Ústí u Vsetína. Někdy ve čtrnácti, nejsem si úplně jistá tím věkem, jsem začala hrát s holkama, respektive ženama, ve Valašském Meziříčí. Tam jsem hrála s o pět až deset let staršíma holkama než já, tak to byl velký skok. Ale myslím si, že to bylo přínosný. Zároveň jsem měla i střídavý start, takže jsem ještě chodila hrát s klukama z mého bývalého klubu.

A co je podle vás pro fotbalistku lepší? Vyzkoušet si na začátku hrát s klukama, pocítit třeba jejich tvrdost nebo rovnou vstoupit do nějakého holčičího týmu, kterých už je dnes o něco více než v dřívějších dobách?

Myslím si, že holky by si mohly vyzkoušet hrát ten fotbal s klukama. Je to něco úplně odlišného a nedá se to srovnávat. Zároveň se ale podmínky pro holky rozvíjí. Týmy jen pro holky jsou už od malého věku, což je super. Odmala se jim někdo věnuje po té holčičí stránce. Ta fyziologie je samozřejmě rozdílná a nedá se to srovnávat. Ale i když začíná v klučičím týmu, tak to určitě není špatně. Naopak je to pro ní i přínosné. Samozřejmě ať už za mých mladých let, ale i v dnešní době, se pořád setkáváme se stereotypama, nevhodnýma poznámkama a někdy až skoro šikanou vůči holkám. Že by to neměly hrát a že je to sport jen pro kluky. Ale to je pro mě úplně absurdní názor. Samozřejmě jsem si tím taky prošla, to asi každá fotbalistka. Asi to k tomu patří, ale bohudík ten ženský fotbal roste, názory se mění a myslím si, že to bude čím dál tím lepší. Takže za mě není špatně ani jedna možnost, ať už začne s holkama nebo v klučičím týmu. Oboje je to přínosné.

V brzkém věku jste začala chytat v reprezentacích, posléze nastoupila na dráhu brankářky ve Slavii. Nezatočila se vám z toho trochu hlava nebo si prostě jdete cílevědomě za svým snem?

Když budu mluvit vyloženě za sebe, tak pro mě to hrát v reprezentaci, obléknout si reprezentační dres, zažít tu atmosféru a zpívat hymnu byl vždycky největší sen a velkej cíl. Byla jsem za to strašně vděčná, že jsem se mohla vypracovat už takhle v mladém věku do těch nižších kategorií. Asi většina fotbalistek má ten sen si v reprezentaci zahrát. Byla jsem strašně hrdá, že tam jsem a vážila si toho. A když už jsem byla ve Slovácku a přišla mi nabídka ze Slavie, byl to pro mě na jednu stranu asi šok. Nenapadlo mě, že by ta nabídka mohla přijít takhle brzo. Byla jsem z toho nadšená, ale zároveň vystrašená. Ale když to přišlo, věděla jsem, že chci na sobě pracovat a posouvat se. Že chci hrát v nejlepším českým týmu. Bylo pro mě jasný, že chci jít do Slavie. Samozřejmě jsem měla obavy a strach. Ten přechod je velkej skok. Byla jsem ještě hodně mladá. Ale byla jsem přesvědčená, že to chci udělat. A nikdy bych to rozhodnutí nezměnila a jsem ráda, že jsem ho udělala.

Jak výrazný je ostatně rozdíl mezi hraním za Slovácko a Slavii? Je v pražském klubu znát profesionálnější přístup?

Slovácko vždycky bylo jeden z těch top tří týmů v České republice. Obecně to Slovácko je strašně známý, jak pracuje s těma holkama, jak se jim věnují a posouvají je. Když jsem tam byla, myslela jsem si, že je to můj vrchol. Byla jsem za to vděčná, že jsem se tam dostala. Ale jak jsem byla starší, tak jsem si víc uvědomovala, že Sparta a Slavie jsou ještě o level výš. Slavie, jako nejlepší tým v Česku, byl pro mě sen. Když to teď můžu porovnat, tak ten přístup ve Slavii a naše možnosti, jak se můžeme vyvíjet jako tým nebo individuálně, tak jsou neskutečné. Samozřejmě teď už nevidím do Slovácka, ale když mluvím za Slavii, tak ten klub je prostě skvěle nastavený. Je pro mě štěstí být ve Slavii. Ne nadarmo máme takové výsledky jaké máme. Je tam vše nastavené tak, abychom se rozvíjeli a všechno šlapalo tak, jak má. Ale všechno se stále vyvíjí. Pracuje se na zázemí a na tom, aby měly hráčky ještě lepší možnosti. V dalších letech to určitě bude jen lepší. Jsme tu nadmíru spokojené.

V současném klubu jste po odchodu Báry Votíkové začala pravidelně chytat, máte za sebou těžké zápasy nejen v lize, ale i v evropských pohárech. V nejlepším pražském klubu momentálně hrajete pátou sezónu, což je obdivuhodné vzhledem k vašemu nízkému věku. Přemýšlíte už někdy nad odchodem do zahraničí nebo se nyní soustředíte především na tituly a úspěchy v sešívaném dresu?

Když jsem přicházela do Slavie, tak jsem věděla, že tam je Bára a já na sobě musím ještě hodně pracovat. Dlouho jsem čekala na svoji chvíli, a když přišla, tak jsem na ní byla připravená. Jsem ráda, že jsem se mohla takhle vypracovat a holkám v těžkých zápasech pomoct. A že jsem tak dlouho ve Slavii. Za těch pět sezon se pro mě Slavia stala druhým domov. S holkami z týmu, ale vlastně i celým realizákem mám velkou citovou vazbu. Vážím si každého zápasu, který jsem zde měla možnost odehrát. Jít do zahraničí je samozřejmě můj velký sen. Chtěla bych ho někdy zrealizovat, ale teď se soustředím hlavně na nadstavbu. Máme jako tým určité cíle a ty jsou pro mě nejdůležitější.

Zatímco za rok 2022 jste se stala třetí nejlepší hráčkou v anketě Fotbalistka roku, v loňském roce jste se posunula na stříbrnou příčku. Plánujete se tedy za letošní rok posunou na vrchol? Jak jsou pro vás podobné individuální ocenění důležité?

Je to skvělý, že jsem v té anketě udělala takový skok. Vážím si toho a jsem za to ráda. Je to pro mě ocenění za to, jak pracuju, snažím se pomáhat týmu a nějakým způsobem se posouvám. Je to nějaký ukazatel toho, že jsem na správné cestě. Ale jsem si dost vědoma toho, že mám spoustu chyb a mezer. Rozhodně se sebou nejsem stoprocentně spokojená. Vím, že na sobě musím pořád pracovat a zlepšovat se. Ale bylo by to samozřejmě krásné, kdyby se mi povedlo dostat se další rok na první příčku. Byla bych z toho nadšená. Ale teď je pro mě důležité, abych se posouvala a aby týmové výkony byly skvělé. Abych já podávala výborné výkony a něco týmu dávala. Není to tak, že bych nad tím přemýšlela, že se teď musím víc snažit, abych příští rok byla nejlepší. Pro mě je zásadní, aby fungoval tým. Tým je na prvním místě. Když budou týmové výkony a já přidám svůj dobrý individuální výkon, tak na to teoreticky můžu pomýšlet.

Kvůli zranění jste přišla i o zatím poslední ligové derby se Spartou. V něm Slavia remizovala 3:3. Jak těžké je sledovat holky v tomto nejdůležitějším zápasu domácí soutěže a nemoci jim pomoct?

Když se mi týden před derby stalo to zranění, tak jsem to hodně špatně nesla. Chtěla jsem ten zápas strašně hrát. Po nahození ramene jsem se cítila v pohodě, ale po vyšetřeních a konzultacích s doktory, terapeuty a kondičákem jsem věděla, že to není nejlepší nápad pro mojí budoucnost. Riziko komplikací tam bylo fakt velký. Musela jsem se smířit s tím, že si dám vynucenou pauzu. Ale první týden bylo hodně těžký se s tím smířit. Já jsem do té doby neměla žádné vážné zranění, které by mě dostalo z tréninkového a zápasového cyklu. Takže to pro mě byla nová věc, se kterou jsem se musela naučit fungovat. Dost jsem se s tím prala a měla hodně emocí. Ale přistoupila jsem k tomu nejlepším možným způsobem, a proto se to relativně brzo zahojilo. A snad jsem už v pořádku. Sledovat holky v derby bylo extrémně těžký. Když jsem seděla na tribuně, měla jsem pocit, že se na to ani nemůžu dívat. Ale ne z toho důvodu, že by to byl špatný fotbal. Ale protože jsem měla tak silný emoce. Chtěla jsem na hřišti být a holkám pomoci. Věřila jsem holkám, ale dopadlo to, jak to dopadlo. Máme však sedmibodový náskok a teď nás čekají nejdůležitější zápasy.

Hrajete ostatně radši zápasy se Spartou na půdě Horních Měcholup, kde se můžete cítit více v domácím prostředí nebo na velkém stadionu v Edenu?

Za tu dobu, co máme zázemí v Horních Měcholupech, jsme si to tam udělali jako náš domov. Jsme s tím zázemím tak spjatí, že víme, jak se to hřiště chová a jak my se na něm chováme. Je to prostě takový náš domov. Ale zároveň Eden je Eden a my jsme strašně nadšený, když máme tu možnost tam hrát. Hráli jsme tam zápasy Ligy mistryň a v minulý sezóně derby. Víme, že na tom stadionu dokážeme velký věci. Ať už hrajeme v Měcholupech nebo Edenu, oboje je pro nás domácí prostředí. Jsme si tam jistí. Ale je pro nás skvělý, když můžeme hrát na takhle velkým stadionu. Nedokážu slovy popsat pocity, které tam cítím. Ale hrát v Edenu je pro nás top. Přijdou tam diváci a slyšíme jejich podporu. Prostě za mě je to takový sen všech tam hrát.

Jak se vlastně u žen pohlíží na přestup mezi pražskými S? Mezi muži se to zejména v očích fanoušků často rovná obrovské zradě. Troufnu si říct, že určitá část fotbalistů by do konkurenčního pražského klubu nikdy nepřestoupila.

My takovou situaci měli teď nedávno, na začátku této sezóny. Je to rozhodnutí té hráčky. Jediný, co k tomu můžu říct, je popřát jim hodně štěstí. Můžeme na to mít svůj vlastní názor, ale je to rozhodnutí každého z nás. Je to o tom, jak moc je tam ta citová vazba a jaké tam jsou okolnosti. Já bych to nikdy neudělala, ani by mě to nenapadlo. Pro mě je Slavia druhý domov a nevyměnila bych ho. A myslím si, že většina holek v týmu. Vlastně asi všichni, kdo tam teď jsou, by to neudělali. Ale nevidím do hlavy těch ostatních hráček, který to udělaj nebo neudělaj. Ale nesoudím. Je to každýho rozhodnutí. Asi nevím jestli bych to nazvala zradou, ale v minulosti těch přestupů mezi Slavií a Spartou bylo mnoho a nemůžu soudit, co bylo příčinou. Já jsem ale na té straně, že se k tomu spíš nevyjadřuju.

Je před námi závěrečná nadstavba a s ní i největší zápas s pražskou Spartou ve vršovickém Edenu. Slavia na něj zve také pomocí kampaně #LetUsCook. Jak vy osobně vnímáte tento pojem?

Za mě tahle kampaň nebo obecně ten marketingový tah je takové hraní si se stereotypama. Před nějakou dobou byla jedna aféra, že ženy patří pouze za plotnu apod. Tak tohle je za mě ideální kampaň, jak zveličit ten ženský fotbal a bojovat s těma stereotypama. Samozřejmě se nedá srovnat ženský a mužský fotbal. Ale přijde mi absurdní, že stále existuje to srovnávání. Ale ženský fotbal je krásný v mnoha věcech. Máme mnoho předností, které se nedají srovnávat s chlapama. Oni mají zase jiný. Je to tak a vždy to bude. Touhle kampaní chceme ukázat, že ten ženský fotbal takhle roste a že by se měl více zviditelnit v Česku. V zahraničí ta popularita roste víc a víc. Myslím si, že i u nás bychom si to zasloužili, protože tvrdě dřeme a ukazujeme to každý den. Tahle kampaň by mohla přilákat více diváků, aby si dokázali udělat obrázek o tom, že ten ženský fotbal má co divákům ukázat. Myslím si, že jim máme co nabídnout. Za mě je ta kampaň úplně skvělá. Klobouk dolů lidem, co ji vytvořili.

Pohled na ženy se podle mě za poslední dobu (nejen ve sportu) výrazně zlepšil, i když někteří lidé stále mají určité předsudky. Třeba právě co se týče fotbalistek. Máte osobní zkušenost s tím, že by vás někdo nebral jako fotbalistku vážně? 

Musím souhlasit s tím, že ten pohled na ženský fotbal se zlepšil a jde to nahoru. I ta podpora a sledovanost. Za což jsem strašně ráda. Myslím si, že si to ten sport zaslouží. Holky ve všech sportech dřou stejně jako chlapi a zaslouží si to ocenění. Předsudky vždy byly a budou. Kdo chce, vždy si tam najde něco negativního. Čím dál víc lidí si ale uvědomuje ten rozdíl a dokáže vnímat ten fotbal pro tu krásu, kterou má ženský fotbal. Tuhle zkušenost mám relativně velkou. Když jsem hrála s klukama, tak tam byli kluci i trenéři, kteří si mě dobírali, že holka nemá co dělat v tomhle sportu. Že na to nemám a neměla bych to dělat. V té době jsem chtěla i skončit s fotbalem. Není to nic příjemnýho, když se tohle malým holkám stane. Starší to dokážou vytěsnit a uvědomit si to, ale u malých holek je těžké si to nebrat. Ale paradoxně kromě téhle jedné zkušenosti jsem pak už další neměla. Nejdůležitější je věřit v sama sebe a dělat to, co tě baví. A když nějakou holku naplňuje fotbal, tak by ho měla hrát, i když se najde nějaký klučík, který jí bude říkat, že na to nemá. O to víc by měly holky (ženy) ukázat, že na to máme a můžeme dělat takové sporty. Ať ty holčičky ten fotbal hrajou. Ať z toho mají co největší radost. Ať dělají co je baví a potom to můžou dotáhnout co nejdál. Základním kamenem je to, aby měly z fotbalu radost. A potom žádný stereotyp, předsudek nebo blbý komentář nikoho nepoloží.

A když už jsme u toho, jak jste na tom vlastně s vařením?

No myslím, že jsem na tom s vařením docela dobře. Nedělá mi problém uvařit skoro cokoliv. Někdy mám chvíle, kdy jdu strašně ráda vařit. Ulevím si u toho a vypnu. Ale jindy mám momenty, že nechci vaření ani vidět a nejraději bych nevařila. Ale nemám k tomu špatný vztah.

Děkujeme za rozhovor.