Opakování penalty v play off Ligy mistrů v Midtjyllandu v plné nahotě ukázalo, proč video není pro fotbal přínosem. Video samozřejmě do fotbalu nepřináší pouze negativa, ale otázkou je, zda nad nimi pozitiva převažují. Královským argumentem pro zavedení videa bylo od začátku tvrzení, že video z fotbalu odstraní většinu chybných rozhodnutí rozhodčích. Když se prakticky okamžitě začaly objevovat více či méně sporné zásahy videa, jeho obhájci argumentovali tím, že veřejnost nepochopila, že video nikdy nemůže odstranit všechny nešvary, pouze jejich část. Problém ale není v tom, zda video dokáže odstranit všechny nešvary nebo jen některé, problém je v tom, že ani několik let po zavedení videa neexistuje konzistentní praxe v tom, které nešvary video má odstraňovat.
Rozhodcování je ve sportu ze své podstaty věcí interpretační. V některých sportech méně, v jiných více. Fotbal patří bezpochyby k těm druhým. Jinými slovy, velká část situací, jež se ve fotbale odehraje se dá posoudit více způsoby. Představme si fotbalový zápas jako množinu situací. Na obou pólech se nacházejí situace „jasné“, tedy očividné prohřešky proti pravidlům na straně jedné a situace nepochybně v souladu s pravidly na straně druhé. Dejme oběma třeba 20 %. Zbylá množina situací, která se nachází mezi těmito dvěma vyhraněnými póly a obsahuje v našich počtech 60 % zápasových situací, jsou situace více či méně nejasné, závislé na posouzení rozhodčího. Když obhájci videa proklamovali, že se VAR bude věnovat pouze zjevným přehmatům a díky tomu nebude příliš často zasahovat do plynulého chodu hry, měli na mysli pochybení právě v oblasti oněch pólů, což se ovšem od začátku ukázalo jako v praxi nerealizovatelné.
Ve fotbale totiž nejsou otázkou interpretace pouze situace na hřišti, ale i uplatňování pravidel samotných. Pokud je definice užití videa natolik vágní, že je postavena na sousloví „zjevná pochybení“, je zřejmé, že si to zkrátka každý rozhodčí může vyložit jinak. U záměny červených karet to je možná jednoduché (natolik, že by funkci kontroly zastal i čtvrtý rozhodčí), ale v případě faulů, ofsajdů či dilemat, zda míč přešel celým objemem přes čáru či ne, to zkrátka vždy bude otázkou interpretace. Fotbal tomu čelí tím, že se snaží pravidla zpřesňovat ad absurdum. Máme video, tak můžeme posuzovat s přesností na centimetry, říkají si pravděpodobně pravidloví experti. A fotbalová pravidla tak čím dál tím více svým rozsahem připomínají encyklopedie a zuřivě se snaží vymyslet řešení pro každou možnou situaci a rozhodování dovést na úroveň centimetrů. Díky tomu je běžné, že v opakovaném televizním záběru vidíme ofsajdovou situaci, kdy je útočící hráč v době přihrávky svou kopačkou o dva centimetry blíže k soupeřově bráně a komentátoři hovoří o jasném ofsajdu. Fotbal ale není hokej ani tenis. Hraje ho příliš velký počet hráčů, dochází k příliš velkému počtu situací, míč je příliš velký a kontrast s lajnami a trávníkem příliš malý. Ale především, hokej i tenis jsou pro posuzování situací na centimetry vybaveny příslušnými technologiemi. Jinými slovy, chcete-li posuzovat centimetrové ofsajdy či centimetrové překročení lajny, musíte k tomu mít jestřábí oko nebo kalibrovanou ofsajdovou lajnu., což obojí fotbal postrádá.
Není to ovšem pouze o technologiích. Porovnáme-li ofsajd v hokeji a fotbale, vidíme zásadní rozdíl ve faktu, že ofsajd v hokeji určuje ofsajdová čára, takže hráč může své případné postavení mimo hru do značné míry kontrolovat. Ve fotbale, kde je postavení mimo hru určováno pomyslnou čárou určovanou nepředvídatelně a rychle se pohybujícími hráči soupeře – navíc ještě v součtu s okamžikem nákopu přihrávky, je hráčova kontrola ofsajdové pozice zákonitě na mnohem nižší úrovni. A právě v tom je mimo jiné krása fotbalu – v jeho nepředvídatelnosti, v tom, kolik faktorů je třeba zohlednit a jaké množství situací přinášejí; a právě to je zcela smazáno, snažíme-li se pravidly dosáhnout absolutní přesnosti. Ta totiž ve sportu neexistuje obecně, ale v některých sportech (jako ve zmiňovaných hokeji a tenise) se jí dá přiblížit více než třeba právě ve fotbale. Abych s vrátil k příkladu s ofsajdem – pokud o postavení mimo hru rozhoduje o kolik centimetrů byla útočníkova kopačka blíže k bráně, útočící hráč nemá nad situací žádnou kontrolu. Nemůže si to nijak pohlídat, může to jen zkusit a doufat, že to vyjde.
Fotbal tak ztrácí svou srozumitelnost a přehlednost, jež byly dány konzervativní povahou fotbalového prostředí. Jistě, ta bránila a brání řadě nutných reforem, které fotbalové prostředí potřebuje jako sůl, ale pravidla mezi ně rozhodně nepatří. Fotbal se změnám vždy bránil a přijímal je se značnou neochotou, ale jakmile s tím jednou přestal, dostal se do naprosto nesmyslné spirály. Ještě před deseti či dvaceti lety přicházely významné změny v pravidlech jednou za několik let, kdežto dnes jsou pravidla po vzoru hokeje zásadním způsobem měněna před každou sezonou. Například hraní rukou bylo po desítky let zkrátka zapovězené. Později se k němu přidal pojem nastřelené ruky, která se nepíská, a tak se fotbal hrál a posuzoval, ať už to bylo na Old Trafford nebo na plácku za barákem v Horní dolní. Před pár lety se ale začalo říkat, že nastřelená ruka neexistuje a ruka je zkrátka ruka, pak se začalo posuzovat v jakém úhlu se míč ruky dotkl, kdo se jej dotkl jako poslední, v jakém postavení k tělu ruka byla a pravidla se dodnes mění každým rokem. V aktuální sezoně je ruka opět zpátky rukou a anglická fotbalová veřejnost si na toto pravidlo stěžuje heslem „vraťte nám naši hru“. A já se jen ptám, jakou hru přitom mají na mysli? Respektive, který ročník přesně?
Vše se zrychluje, ale fotbalu toto zrychlování příliš neprospívá. Mění se pravidla, herní systémy, struktury soutěží či nasazování do pohárů a je to velmi nepřehledné. Dokáže například někdo popsat klíč k postupu na EURO v Lize národů? Problém je v tom, že základní premisou už není vylepšit pravidla či herní systémy či odstranit chyby, ale zkoušet. Každý rok se zkouší s předpokladem, že za rok nebo dva se to vyhodnotí a vyzkouší se něco jiného – v českém, evropském i světovém fotbale. A tohle vše se promítá i do problematiky VAR. Stohy papíru jsou popsány různými variantami pravidel, ale že by existovalo konzistentní užívání videa nejen napříč soutěžemi, ale i jen napříč jedním ligovým kolem, se říct skutečně nedá. Video tak může do zápasu vstoupit kdy uzná za vhodné a nikdo to nekontroluje. Nebo už jste snad někde četli, že by nějaká komise rozhodčích vyhodnotila nejen výkon rozhodčích na hřišti, ale i za monitorem? A věříte, že každý zápas je hodnocen příslušnou komisí rozhodčích, která ho pozorně sleduje vteřinu za vteřinou a hodnotí, zda videorozhodčí měl či neměl zasáhnout?
Video do fotbalu nepřineslo větší transparentnost – naopak, přidalo jen další šedou zónu, kam není vidět. Do zavedení videa byla hra a interpretace pravidel na bedrech hlavního a dvou pomezních rozhodčích. Hlavní rozhodčí měl poslední slovo ohledně rozhodování a měl také zodpovědnost. Ta se nyní rozmělnila mezi něj a pány za monitorem, přičemž za ten monitor nevidíme. Nevíme, proč se videorozhodčí rozhodne intervenovat nebo naopak do dění na hřišti nevstupovat, nevíme, co si s hlavním rozhodčím říkají, nevíme nic. A v poslední době se hlavní rozhodčí už ani nevydává k monitoru a místo toho dlouze pomocí sluchátek a mikroportu komunikuje s videorozhodčím. Následně se pak, jako v případě penalty v Midtjyllandu, odvolávají jeden na druhého. Opakování penalty nebylo rozhodnutím hlavního, ale videorozhodčího.
Nyní se vraťme do doby, kdy bylo video zaváděno. Byla jasně dána dvě základní pravidla: videorozhodčí řeší jen zjevné přehmaty a je poradcem hlavního rozhodčího, který rozhoduje. Ani jedna z věcí nebyla v Midtjyllandu splněna, už se na ně jaksi zapomnělo. Hlavnímu rozhodčímu stačí konstatování od videa, že brankář nestál na čáře, protože v takovém případě a v případě ofsajdů se prý nemusí vydávat k monitoru, ofsajd buď byl nebo nebyl, na čáře stál nebo nestál. To se ale dá říci o všem, včetně faulů – faul buď byl nebo ne, věci jsou nebo nejsou černobílé podle toho, jak se k nim rozhodneme přistupovat. Odpovědnost nese ten druhý, a tak trochu nikdo, pravidlům je učiněno za dost. Kopačka útočícího hráče je o tři centimetry blíže k bráně, je to jasný ofsajd a Kolář stál asi jeden či dva centimetry za brankovou čárou, je to jasné provinění. Asi bych tomu i rozuměl, kdyby pak komise rozhodčích podrobně prošla záznam zápasu a zhodnotila, zda všude ty centimetry seděly, žádný aut nebyl otočen či faul nepotrestán. Vždyť to vše zásadně ovlivní další pokračování hry.
Česká média hodnotí rozhodnutí italského videorozhodčího jako přísné, avšak podle pravidel. Ano, tak se dá vždy ve fotbale obhájit téměř jakékoli rozhodnutí, ale zcela to pomíjí kontext. Kontext toho, že rozhodování je ve fotbale – slibuji, že to píšu naposled – věcí interpretace. Rozhodčí určuje ráz utkání a nastavuje laťku, která se zápas od zápasu, rozhodčího od rozhodčího liší. Některý rozhodčí píská úzkostlivě vše, jiný hru nechá volně plynout. Navíc ve fotbale se – ať už je to dobře či špatně – neposuzují všechny situace zcela stejně. Například fauly mají jinou hodnotu v pokutovém území a jinou u středového kruhu. A stejně tak jinou v 1. a jinou v 90. minutě. Kdyby rozhodčí v zápase s Midtjyllandem odpískal pět penalt a každé přišlápnutí špičky kopačky, bylo by adekvátní odpískat centimetrový přešlap brankáře u penalty. Ale tak to nebylo, že. Nejstarším a nejelegantnějším způsobem, jak ovlivnit zápas samozřejmě je, když je rozhodčí na jednu stranu benevolentní, a pak v jediné situaci zas úzkostlivý jako se to stalo včera. Protože se vždy najdou tací, kteří řeknou: „přísné, ale podle pravidel“. Nehledě na to, že celý zápas byl řízen podle určité laťky a ta jedna sporná situace se nachází hluboko pod ní a ze způsobu řízení utkání zřetelně vybočuje. Ale ono to díky videu nemusí být o záměrné snaze hru ovlivnit, protože stačí, aby měl každý z rozhodčích jinou laťku, do toho nám video ovšem nahlédnout nedovoluje.
VAR je odrazem touhy po dokonalosti do posledního centimetru a naprosté spravedlnosti. Nebo je to také snaha roztočit více peněz – zaplatit více rozhodčích, nakoupit techniku apod. V neposlední řadě je video také užíváno jako PR pro naleštění produktu jménem fotbal. Asi přináší určitá pozitiva, ale negativa výrazně převažují. V konečném důsledku totiž dělá fotbal neprůhlednější, ač se tváří, že přináší opak. Vzdaluje hru od své podstaty, ještě více rozevírá nůžky mezi hrou jako takovou a jejím profi byznys provedením. Více bere, než dává a stává se nebezpečným nástrojem k ovlivnění zápasů. A za to vše platíme nezkalenými emocemi po vstřelení gólu či chycené penaltě. Dění se už neodehrává pouze na hřišti, kde ho divák může zkontrolovat pohledem, jeho významná část se přesunula do přenosových vozů a řídících středisek. Video zkrátka do fotbalu nepatří.

P.S. Na druhou stranu buďme rádi, že se to stalo v play off Ligy mistrů, a ne v derby, kde jde opravdu o hodně, ne jen o peníze.