První zastávka byla Lima v Peru, kde jsem v navštívil akademii klubu Ciclista Lima F.C., která je jednou z mládežnických akademií klubu Alianza Lima (hraje I. peruánskou ligu). V akademii jsem strávil tři dny, kdy jsem měl možnost s prezidentem akademie Juan Pedro Guevara P. navštívit tréninkovou jednotku, dvě mistrovská utkání (U14, U19) a celodenní turnaj U13.

Zejména trénink mě zaujal, jednalo se o devadesáti minutovou kondiční jednotku, kdy trenér (bývalý trenér U15 Peru) vedl přibližně 70 hráčů dohromady (kategorie U11 - U16)! Pomáhali mu sice dva trenéři, ale skladba a vedení tréninku byla neskutečná, všichni hráči pracovali naplno a nedovolili si vypustit jediné cvičení. Zajímavé bylo, že následující den měli hráči kategorie U14 utkání a i přesto měli takto náročný trénink. Při rozhovoru s trenérem jsem zjistil, že místní mládežnický fotbal je založen především na výborné kondiční připravenosti a proto v trénincích vyžaduje od hráčů 100% nasazení.

Jednotlivá cvičení se od novodobého pohledu na získávání kondice moc nelišila: žádné nesmyslné běhání bez míče, ale většina cvičení s míčem u nohy, na malém prostoru a v rychlosti. Mistrovská utkání se hrají většinou na hřištích s umělou trávou, kterých není v Limě dostatek, proto není problém jet na utkání i 1 - 2 hodiny. Sledovaná utkání byla hrána ve vysokém tempu, v rozestavení na dva hrotové útočníky a s velkým počtem dlouhých vysokých přihrávek, kdy zejména záloha byla zcela ignorována. Hra byla tedy plná hlavičkových soubojů, rychlostních náběhů a soubojů 1 vs. 1.

Ve srovnání s českým fotbalem musím vyzdvihnout zaujetí hráčů v utkáních i v tréninku, i přes horší podmínky: dlouhé cestování městem, umělé trávníky 1. a 2. generace, nekvalitní travnatá hřiště či chybějící zázemí, je pro ně hrát fotbal a být členem akademie velká čest. V utkáních mi scházelo více mezihry po zemi, která byla v utkání minimálně. Nicméně při srovnání pouze v kondiční připravenosti hráčů (síla a vytrvalost) bychom zřejmě mírně zaostávali.

Druhá zastávka měla být v nejchudší zemi Jižní Ameriky Bolívii, ale na poslední chvíle stáž v akademii prvoligového týmu Fútbol Club Bolívar odpadla. Navštívil jsem tedy jen prvoligové utkání v nadmořské výšce 4000 m. n. m. a nechápavě kroutil hlavou, jak mohou hráči utkání v takových podmínkách odehrát. Už po 20 minutách jsem ale pochopil, jak se místní fotbal hraje. Obrana raději neútočí, útok nebrání a prakticky dvě třetiny utkání jsou v chůzi. Ale vzhledem k tomu, že já jsem hledal dech i při obyčejné chůzi do schodů, tak jsem měl pro předvedenou hru pochopení.

Poslední zastávka byla naplánovaná v Santiago de Chile a hlavní cíl celé mé cesty byly akademie klubů Universidad de Chile a Colo - Colo. Klubů, které se právě přetahovaly o mistrovský titul, jelikož sezóna v Chile je v pořadí jaro - podzim. Postavení a rivalita těchto týmů by se dala přirovnat k soupeření Slavie a Sparty v Praze.

Vzhledem k tomu, že Chile je jednou z nejbohatších zemí Jižní Ameriky, se nebojím říci, že zázemí a vybavenost těchto dvou akademií jsou srovnatelné s Evropou, ne-li lepší. V obou akademiích mají k dispozici 8 - 10 hřišť s přírodní trávou, 1 - 2 hřiště s umělou trávou, posilovnu, zázemí pro trenéry a další.

V akademii U. de Chile jsem strávil týden při pozorování tréninků a utkání kategorie U14, kterou vedl trenér Marcelo Pena (bývalý ligový hráč se zkušenostmi z Austrálie či trénováním v Boca Juniors). Předváděná hra jeho týmu byla taková, jak jsem ji viděl u chilského národního týmu na MS v Brazílii. Rychlé narážečky, první myšlenka vždy směrem k soupeřově brance, dynamické obcházení soupeře, vedení míče ve vysoké rychlosti, ale i občasná nepozornosti v defenzivě.

V týmu U14, stejně tak jako v ostatních týmech od U13 - U20, bylo 30 hráčů, konkurence byla tedy značná. Nemluvě o dalších hráčích, kteří týden co týden přichází na testy a to nejen z Chile, ale i ze sousedních zemí (např. Kolumbie, Bolívie). K testování hráčů slouží i středeční přátelská utkání, které hrají kategorie U11 - U15 místo tréninkové jednotky.

Samotný tréninkový týden je podobný tomu českému, 4x týdně tréninková jednotka, 2x týdně utkání. Rozdíly jsem ale viděl v náplni tréninků. Vzhledem k tomu, že tréninky týmů U11 - U15 začínaly ve stejnou hodinu (díky množství travnatých ploch), mohli jednotliví hráči první část tréninku pracovat na svých nedostatcích či přednostech dle individuálního plánu. Na hřištích tedy bylo několik stanovišť, kdy jsem mohl vidět skupiny hráčů kategoriemi napříč, např. trénink juda (silová a koordinační připravenost), trénink pouze útočníků (střelba) či obránců (1 vs. 1). Ostatní pracovali se svým trenérem a hráči z individuálních stanovišť se přibližně po 30 minutách připojili. Zbytek tréninkové jednotky se nijak nelišil od těch českých.

Osobně jsem marně hledal speciální cvičení na rychlost, či výbušnost, ale jak mi Marcelo prozradil, žádná neznáma super cvičení v tom nejsou. Hráči se s těmito schopnostmi prostě v Chile rodí a trenér je potom pouze zdokonaluje v tréninku.

Sám Marcelo, stejně tak jako ostatní trenéři akademie, se řídil v rozvoji hráče metodikou klubu (číslování postů, rozestavení, jednotlivé úlohy hráčů, respektování věku aj.) spojenou s vlastními myšlenkami (mládežnický trenér by měl vychovávat člověka a teprve potom hráče, trenér nesmí zničit hráči sny a podobně).

I z těchto myšlenek je patrné, že v akademii U. de Chile nejde jen o fotbal, ale zároveň i o výchovu mladého hráče do života. Už při vstupu vás všichni zdraví podáním ruky (hráči, trenéři, ale i hlídač u brány), stejně tak se pozdraví i každý hráč při příchodu na hřiště s trenérem. Trenéři znají prakticky každého hráče v akademii a naopak hráči znají jednotlivé trenéry. Napomáhá tomu i společná jídelna či společenská místnost uvnitř akademie. Vzájemný respekt a úcta je prostě všudypřítomná.

Po návštěvách takovýchto akademií se nevyhnete srovnáním s akademiemi v Česku. Samozřejmě zde hrají velkou roli peníze a možnosti klubu (rozpočet akademie U. de Chile je cca 2 mil. dolarů ročně), nicméně si osobně myslím (a tyto stáže mi to jen potvrdily), že základní faktory při rozvoji mladého hráče jsou nakonec stejně dva: hráč a jeho ochota na sobě pracovat a rozvíjet se, a trenér, který mu pro tento rozvoj ukazuje cestu. Nezdá se mi až tak moc důležité, zda je tato cesta na precizně sestřiženém trávníku či sešlapané umělce, ale spíše zda tato cesta má jasný cíl, je předem kvalitně naplánovaná a ti co po ní kráčí, nemají strach z občasných překážek a nehledají pohodlné zkratky.

Mládežnické akademie v Česku, stejně tak jako naše slávistická, postupně tyto cesty nacházejí, právě tak jako trenéry, kteří se nebojí tyto cesty měnit a zlepšovat. Pevně věřím, že tomu nebude dlouhá doba a na konci těchto cest se opět objeví noví Bicanové, Masopustové či Nedvědové.

O autorovi: Matěj Laža, asistent trenéra SK Slavia Praha U14

Fotbalový trenér a nadšenec, který po studiích FTVS UK navštěvuje trenérské konference a zahraniční mládežnické akademie, kde získává podněty pro práci ve fotbalové akademii SK Slavia Praha. Po trenérském působení u týmů dospělých ČAFC Praha a SK Slavia Praha ženy se dlouhodobě věnuje ve slávistické akademii ročníku 2001, s kterým získává úspěchy jak v republice, tak v Evropě. Tuší, že fotbal nemá často logiku a existuje faktor X, ale zároveň zastává názor, že fotbal je v dnešní době skutečná věda, a jako každou jinou vědeckou disciplínu ho lze zkoumat, testovat a hlavně zdokonalovat.