Zápas, jehož významu odpovídá i návštěva, která se na Letné vyšplhá na nejvyšší hodnotu za celou ligovou sezónu. Že jej přenáší televize, to je jistě zbytečné dodávat, i tak je hostující sektor zcela plný.

To vše dne 30. března. V roce, kdy se Miloš Zeman stává držitelem vysoké ústavní funkce v naší zemi. V roce, který v zemi o něco vzdálenější ohraničuje období prezidentského mandátu Huga Cháveze...

Otázka, o jakýže zápas se to tedy jedná, působí skoro až nepatřičně. Omlouvám se vám tedy, jestli vás uráží její jednoduchost, protože patříte k těm, pro které je odpověď naprosto jednoznačná. V takovém případě totiž zřejmě nemáte pravdu!!!

("Nezbláznil se ten člověk? Co to mele za nesmysly? To chce říct, že se nejedná o zápas mezi pražskou Spartou a plzeňskou Viktorkou?") Možná se budete divit, ale nezbláznil jsem se. Nedávno proběhnuvší šlágr jistě všechny zmíněné charakteristiky splňuje, ale odpověď na otázku přesto jednoznačná není! Není totiž sám...

Smekám před těmi z vás, kteří se dovtípili druhou možnou správnou odpověď hned na začátku. Dříve, než si přečetli mou nápovědu, že když pokládám tuto otázku na Slávistických novinách, tak to asi patrně možná nejspíš bude mít nějakou souvislost s naším klubem :-)

Ano, je to tak. Existují data, která má člověk navěky neodmyslitelně spjatá s významnou událostí, a jedním z nich je v mém případě právě 30. březen. Pro slávistu datum prvního navštíveného derby (navíc ne ledajakého!) na půdě soupeře takovou událostí přeci jistě je. To vše v době, kdy jsme byli všichni o 15 let mladší...

Nemohl jsem na to tedy zapomenout ani letos, a ta spousta podobností s nedávným ligovým šlágrem si přímo říká o srovnání. Těžko hledat lepší příležitost k tomuto dnes již historickému ohlédnutí, proto mi dovolte se k tomuto derby ve vzpomínce vrátit. Jak jsem již naznačil v úvodu, mají tyto dva zápasy dosti společného, v něčem se však naopak liší jako den a noc!

Jaro 1998. Slavii vede Frantu Cipra na podzim vystřídavší Pavel Tobiáš a vede si zdatně. V jarní premiéře deklasujeme 3:0 Drnovice, pak přivezeme výhru 1:0 z Opavy. Stejným výsledkem zdoláme v Edenu tehdy ještě silné brněnské Bobíky a na poslední chvíli také ve venkovním zápase Hradec. V pondělní dohrávce klade Kotrbův Jablonec s Jánošem v bráně v Edenu velmi tuhý odpor a výhru 2:0 tak urveme rovněž až v poslední čtvrtině.

Ani Sparta na jaře ve stejném období neinkasuje, soupeře, včetně těch kalibru Lázní Bohdaneč, "drtí" 1:0 (vyjma žižkovské Viktorky, té dá doma o gól více).

Na vyřazení z PVP od VfB Stuttgart se svou hrubkou podílí i legenda Honza Stejskal, což nemalou měrou přispěje k tomu, že své místo v bráně postupně musí uvolnit Radku Černému. V poli kromě již zmíněného Pavla Horvátha hrávají mj. Ivo Ulich, Jirka Lerch, Sladjan Ašanin, Eda Lasota, Péťa Vlček, Vlado Labant, Luboš Kozel, Karel Vácha či Robert Vágner. Ti všichni se jistě již nemohou dočkat, stejně jako já, až to v pondělí 30. 3. 1998 vypukne...

Termín je to v té době poněkud neobvyklý, televizní zápasy se tehdy běžně hrávají v pátek. Tato změna termínu má tak za následek mj. i to, že se utkání odehraje již v letním čase, což není úplně bezvýznamný faktor. Jelikož se o předcházejícím víkendu udělá na březen až neskutečné teplo a v den utkání pálí sluníčko, tak se i díky tehdy běžnému startu TV zápasů v 16:25 hraje v podmínkách téměř letních (což zrovna nemiluji, v takovémto počasí na mě plnou vahou doléhá jarní únava...). Jaký to rozdíl oproti letošnímu letenskému šlágru, který se hrál v počasí doslova zimním - přirovnání ke dni a noci tedy bylo vskutku nejen symbolické!

Zájem je obrovský, ale vyprodáno (natož předem) přesto není - dobře si pamatuji ty fronty u pokladen stadionu před zápasem... Odpolední termín všedního dne neumožňuje přijít s velkým předstihem, což patrně přispívá k tomu, že se na mnoha místech zablokuje doprava. Ulice Karmelitská se tak stane prakticky neprůjezdnou a mně spolu s dalšími lidmi nezbyde než opustit tramvaj a dorazit na Letnou pěšky.

Nestíhám tak začátek, když přibíhám do hlediště, běží už asi 5. minuta a zápas má skvělé tempo i atmosféru. A především příznivý začátek! Tušímže to je ve 14.minutě, kdy se míč dostane k Vágnerovi, který vypálí z hranice šestnáctky, Poštulka plachtí po míči, ale ne dost rychle na to, aby mu zabránil rozvlnit síť - góóól! Popisovat euforii v našem kotli je zbytečné, uvolněná energie způsobuje dominový pád značného množství lidí nedaleko místa, kde stojím... Jak v hledišti tak na hřišti vlévá gól krev do žil a může být ještě lépe - nedlouho poté to vypadá na repete, ale střela tentokrát tyč těsně míjí. Jak náš kotel tak hráči po zbytek poločasu dominují, což těžce nese soupeř, který postupně začíná reagovat po svém. Asi je zbytečné říkat, co to v případě Řepků, Novotných a spol. znamená, Votava taky umí solidně přibrousit...

Každý si sice jak známo dovolí jen to, co se mu dovolí, ale muž v černém toho domácím začíná pohříchu dovolovat čím dál více. Začíná být vidět, kdo je tu pánem, standardky ve prospěch domácích přibývají a na jednu v blízkosti vápna to vypadá i těsně před přestávkou. To využije Baranek zatažení za ruku od Péti Vlčka ke svému tradičnímu škubnutí sebou a skoku do strany. Faul to sice byl, ale zřetelně před vápnem, což nebrání domácím hráčům i obecenstvu trapně a vehementně žádat penaltu(!)

Sudí Vidlák se běží poradit s pomezním, k všeobecnému údivu podléhá hlasu přilehlých tribun a ukazuje na bílý puntík! Neskutečný a spravedlivý hněv lomcuje celým naším kotlem, tohle je fakt příliš. Říkám si, co to musí být za ubožáky, kteří se z podobně dosaženého gólu dokáží radovat...

K míči se staví Lokvenc, těsně za bránou v očekávání gólu vytahují sparťané obrovskou vlajku. Střela jde nalevo, přesně tam, kam skáče i Radek Černý. Ten ji nejenže nepustí za sebe, ale dokonce ji i chytá! Náš kotel tak zažívá další výbuch, tentokrát spíše úlevy než radosti. K vidění jsou i nějaké ty slzy štěstí.

Chycená penalta je dobrá zpráva, ale je mi jasné,že vyhráno zdaleka není a že druhý poločas čekají Slavii ještě krušné chvíle. Proto jej očekávám s obavami, a ze samotné kvality soupeře to zrovna není... Připomínám, že v té době byl letenským sportovním ředitelem jakýsi Ivan Horník, za nějž platilo pravidlo, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Neboli, jak později řekl vlastními slovy, že je třeba jít štěstíčku naproti. Proč by tedy zrovna takto důležitý zápas měl být výjimkou?

Nemýlil jsem se... Obraz hry se ve 2. půli mění, Slavia pozvolna přepouští soupeři iniciativu a jeho tlak narůstá. K vyrovnání to však stále nevede, a tak je potřeba trochu uvolnit stavidla pravidel a umožnit tak domácím "zjednat si respekt" - což v případě zaručené beztrestnosti umějí na jedničku. Nejprve jejich obránci, posléze i útočníci - Lokvenc tak postupně beztrestně naskakuje na obránce, odstrkuje je rukama, o tehdy běžném držení za dres ani nemluvě.

Čas se vleče v tu chvíli tak neskutečně pomalu a čím víc se blíží konec, tím roste má obava z toho, že by ani takhle slibně rozehrané derby nemuselo znamenat ukončení v té době již pětiletého čekání na výhru v derby... Snažíme se fandit ze všech sil, které však nejen hráčům na hřišti, ale i mně, nepochybně i vlivem zmíněné jarní únavy, přeci jen ubývají. Symbolika barev rudých dresů a černých strupen spolu s děním na hřišti přímo vybízí k původně neutrálnímu fotbalovému pojmu "rudí ďáblové" - pro všechny ty Baranky, Gabriely, M. Hašky, Obajdiny, kteří nemají k ostřejším zákrokům nikdy daleko (a o již zmíněných sparťanských obráncích ani nemluvě) je to pojmenování více než příznačné, tím spíše, když proti nim stojí (červeno)bílí andělé ...

Ještě dvacet minut... patnáct... deset... devět... jen vydržet! Zatím se to daří, Radek Černý se v bráně činí a když už je zpočátku nevinným obloučkem překonán, pomůže mu tyč, od níž se balon odrazí naštěstí před čáru. Siegl a spol. sice jako na povel zvedají ruce, jako že to byl gól(!), ale aspoň tohle jim sudí nezbaští. Radek se činí i v 85.minutě, kdy postupně vyrazí několik střel soupeře - našim se však nedaří odkopnout míč a tak obležení naší branky trvá, přichází další střela a i tu náš brankář vyráží, do prostoru na malém vápně, kde zdá se nikdo není. Nikdo - kromě Lokvence... ten příležitostí nepohrdne, jeho bombu z voleje pod břevno z několika metrů chytit už opravdu nelze. Neodpustí si chlapec ani provokativní gesto zatnuté pěsti směrem k nám, téměř přímo pod naším kotlem... Zmar, zoufalství, bezmoc a vztek, těžko lze v tu chvíli pociťovat něco jiného. V tu chíli je ještě milosrdné, že v reálu na rozdíl od televize není vidět opakovaný záznam, který později odhalí, že ke gólu využil Lokvenc své evidentní ofsajdové pozice a ten tak neměl platit!

Je jen velká škoda, že z této doby nejsou volně on-line dostupné záznamy pořadů v archivu TV Nova, byla by to pro ty, kdož tu dobu nepamatují (nebo pamatovat nechtějí), myslím velmi poučná podívaná, při níž by ve srovnání s dneškem asi nevěřili vlastním očím. Asi by pak lépe chápali, co měl Limberský na mysli, když na podzim prohlásil, že Sparta má 20 titulů díky rozhodčím. To je jistě dosti silné tvrzení, nicméně v principu je bezpochyby pravda, že na mnoha jejích titulech měly v minulosti zákulisní manipulace pánů Macha, Horníka či Pelty výrazný, někdy dokonce rozhodující podíl. Číslo dvacet je patrně přehnané, ale na druhou stranu počet prstů na zdravé lidské ruce by myslím na jejich spočtení sotva stačil...

Z tohoto pohledu není tedy sobotní masové pískání na Limberského (ne že by tedy byl zrovna vzorem fair play, vzpomeňme na jeho nakopnutí našeho hráče na podzim 2005 v Plzni, kdy jej od červené zachránil patrně jen fakt, že Viktorka v tu dobu už hrála v deseti) ničím jiným než příslovečným kejháním potrefené husy. Ano, je nepochybně pravda, že v podzimním zápase těchto soupeřů nafilmoval penaltu - ale kdyby se stejně důsledně mělo pískat na každého, kdo kdy nahrál penaltu, tak by takový Lokvenc či Sionko museli již dávno ohluchnout. Druhý jmenovaný zjevně neohluchnul, když během sobotního zápasu vystupoval ve studiu v roli experta. Jeho pozápasová slova "já jsem objektivní" (sic!) jsou tragikomedie sama.

Ačkoliv jsem Spartě pochopitelně nepřál, nemůžu tvrdit, že bych měl ze sobotního šlágru špatný pocit. Někdy holt nedopadne zápas tak, jak si člověk přeje, a proběhne-li vše v korektním duchu, pak nezbývá než poblahopřát vítězi. Zápas Sparta - Viktorka vynikal v dobrém slova smyslu nejen svou herní kvalitou a návštěvou, ale též výkonem sudího Starka, který věrný svému jménu (omen nomen!) rozhodně nebyl slabý, naopak velmi silný, tj.výborný. Pískal vše, co viděl, ani náznak nějakého nadržování některému z týmů či podléhání prostředí. Stejný metr po celé utkání, jasná gesta, nepřipouštěl diskuse a nepřehlížel ani drobné zdánlivě neviditelné fauly, kterými si hráči často pomáhají a proti nimž často už ani sami postižení neprotestují... Něco takového by bylo před těmi 15 lety na Letné naprostou utopií, ale je vidět, že něco takového možné opravdu je. Škoda jen že to nešlo dříve...

Není to jediný do očí bijící rozdíl. Dnes je pro mě Sparta rivalem, v jistém smyslu dokonce i respektovaným - tehdy pro mě byla z dobrých důvodů odporným nenáviděným nepřítelem. V žádném případě není tento rozdíl způsoben tím, že bych jak se říká "z toho vyrost" - zásadně se však změnily okolnosti, které tento postoj způsobovaly! Takřka zmizela jejich očividná protekce (doufejme, že navždy) a bezpochyby i v souvislosti s tím se nemálo změnila charakteristika jejich hráčů a trenérů, stejně jako herní projev - obojí směrem k lepšímu. Grázlům typu Řepka vždy kvete přeci pšenka jen tam, kde je jim to beztrestně tolerováno... Hráč jako David Lafata, kterému přes jeho nesporné kvality nebude nikdy do nosu pršet, by tehdy na Letné neměl šanci - to se tam tehdy nenosilo, skromnost bez siláckých řečí, to byl smrtelný hřích! Rovněž trenér Vítězslav Lavička by se na lavičce (omen nomen podruhé) dlouho neohřál - respekt k soupeři, objektivita, schopnost uznat jeho kvality? To by bylo tehdy klasifikováno jako zločin proti Spartě!

To,že hráči jako Kadlec nebo Krejčí stejně jako dříve trapně zvedají ruku, i když šel míč do autu evidentně od nich, není ve fotbale bohužel až tak výjimečné. Na rozdíl od dřívějška se však s rozhodčím vehementně nehádají, pokud jim to nezbaští. A pokud by snad ano, je o dost větší šance, že by za to byli podle pravidel potrestáni.

Sobotní letenský zápas, kde šlo o hodně, proběhl v bojovné, přesto sportovně korektní atmosféře, trenéři jej po zápase vcelku střízlivě a objektivně zhodnotili, bez sebemenšího byť jen náznaku nesnášenlivosti vůči soupeři. O tom, v jaké "fair-play atmosféře" se hrálo tehdejší jarní derby, svědčí fakt, že po vyrovnávajícím gólu přiběhl na naši lavičku sparťanský funkcionář Kára a začal všem přítomným sprostě nadávat. Dostal za to tehdy pokutu tuším 100 tisíc korun...

Ono derby pochopitelně bylo v následujících dnech velmi vděčným tématem pro sportovní média, ale vítězství nám ani toto, ani mám pocit šestizápasový trest pro sudího, už nevrátilo. Křivda nás rozhodila možná víc než bylo nutné, následovaly prohry doma se Sigmou a v Teplicích, obě v poměru 1:3, a herní krize pokračovala ještě déle. To neustál trenér Pavel Tobiáš, kterého na lavičce do konce sezony nahradil hádejte kdo? Jistý Petr Rada...

Ještě před svým odchodem mimochodem po derby Pavel Tobiáš prohlásil, že tak důležitý zápas by měli pískat zahraniční sudí. Nakonec tedy na jeho slova, byť s jistým zpožděním, přeci jenom došlo!

Jsou zkrátka věci, na které se nezapomíná. A jak na toto derby vzpomínáte vy?