Den pauzy se hodí k regeneraci hlasivek a konečně je tu den D(erbi)... Hlavní chod se podává až v sedm večer, a jelikož v Bělehradě působí daleko více klubů než dva nejslavnější, konkrétně prvoligových momentálně pět (svého času to bývalo dokonce osm!), pak by byl hřích nedat si předkrm, který se nabízí. Od 13:00 hostí FK Rad tým Hajduku (pochopitelně ne ten splitský, nýbrž z města Kula). Cesta na stadion vede shodou okolností nedaleko Marakana a podle všeho by měla být pohodlná, neboť ve čtvrti Banjica, kde Rad hraje, se nachází konečná hned několika tramvají jedoucích z Vračaru, čtvrti, kde jsem ubytován. Ani jedna z linek však dlouho nejede a brzy je jasné, že začátek již nestihnu. Zlobit se na nerespektování jízdního řádu nelze, nic takového tady totiž neexistuje. Busy a tramvaje jezdí tak, jak to jde - automobilismus tu plynulosti MHD bohužel škodí mnohdy ještě víc než v Praze, a tak nemá smysl slibovat nesplnitelné. Proto se člověk na zastávce dočte pouze průměrný interval v daném období, a ten není tak těžké dodržet - byť za cenu toho, že po dlouhém čekání pak často najednou jede čtyři pět tramvají hned za sebou, jak se seřadily v důsledku častého stání té první z nich...
Nakonec to trvá více než dvacet minut, než z blízkého náměstí konečně jedna dorazí. To náměstí zde nezmiňuji jen tak, je zajímavé nejen svou velikostí a významem, nýbrž pro nás i svým jménem. No uznejte - copak existuje hezčí název než Slavija?
Jde o jedno z hlavních náměstí a hlavně svým velkým kruhovým objezdem mi více než cokoliv jiného připomíná dejvický Kulaťák. Je to jenom náhoda nebo osud, že náměstí Slavija evokuje to s názvem Vítězné? (Mimochodem, jedna z hlavních tepen vedoucích z toho dejvického se zase pro změnu jmenuje Jugoslávských partyzánů...) A aby toho nebylo málo, docela podobná je i jejich poloha vůči stadionu rivala v derby - je to jen o jednu zastávku dál než z Kulaťáku na Letnou!
To ovšem ještě netuším, že je právě toto i ta vzdálenost, kterou se svezu :-( Nevšiml jsem si nápisu drobným písmem, že tenhle vůz končí na Trgu oslobodženja. Což by tak nevadilo, kdyby totéž nebyl případ i těch následujících! Nezbývá než to vzít pěšky a minout tak stadion Zvezdy ještě blíže. Necelých 6 hodin před začátkem je tu ještě liduprázdno... Nicméně již pár set metrů vzhůru po Bulevaru oslobodženja, na okraji lesoparku, je slyšet vzdálené skandování. Nejprve se mi to nechce věřit,ale jak se blížím lesoparkem, jímž si to zkracuji, tak je stále víc jasné, že jsou to navijači Radu (později na mapě změřím, že jsem je slyšel na vzdálenost přes 1,5 kilometru). Což by možná nebylo až tak mimořádné, kdyby oficiální návštěva (podle mého odhadu navíc poněkud nadhodnocená) na zápase nebyla pouhá tisícovka lidí! Je vidět, že měřit atmosféru návštěvností gaučáků je hodně zkreslující, v Česku často čtyřnásobná návštěva není slyšet ani na čtvrtinu této vzdálenosti... Dorážím těsně před přestávkou a během ní řeším, zda má cenu si kupovat lístek na poločas. Nález místa, odkud je zpoza plotu uspokojivě vidět na hřiště, tohle dilema řeší za mě.
Stadion má pouze hlavní tribunu, na jejímž okraji blíže ke mně se na ochozu nalézá kotel. Jeho počet bych odhadoval asi na 350 duší a u nás by výkonem jistě patřil ke špičce. O přestávce hraje z mikrofonů hymna a další písničky Radu, nicméně ne tak hlasitě, abych asi dvacet metrů od sebe neslyšel, jak se přes plot baví trojice maníků - česky! Je mi okamžitě jasné, jaký je hlavní účel jejich návštěvy Bělehradu, což se mi potvrzuje, když se s nimi dávám do řeči. Jsou to sparťani, ale naprosto nekonfliktní, takže bez problému taky přiznávám barvu. Ani jeden z nich tu rovněž není poprvé, srovnáváme tak různá derbi, co jsme tu všichni dohromady navštívili - můžu tak jen kvitovat, že jsem se sem nevypravil již na podzim 2005, kdy byla návštěva pouhých 8000 a oba kotle měly bojkot, jak se to stalo jednomu z těch maníků :-) Tentokrát něco podobného opravdu nehrozí...
Jeden z přítomných Čechů je součástí automobilové party a ukazuje se tak, že i v cizině je toto derbi podle očekávání docela atraktivní. Ostatně když v pátek večer dorazily do mého hostelu dvě čtyřčlenné bandy sportovně oblečených holohlavých Poláků, tak mi taky hned došlo, že sem asi nepřijeli za památkama :-) (Ne že bych se s podobnými lidmi, co vylepují nálepky se skinheadským znakem a nápisem White Pride Legia, chtěl jakkoliv sbližovat, nicméně další příležitostí ke konverzaci v češtině se nijak nezkompromituji a dozvídám se tak později, že kromě Legie jsou ještě ze Zaglebie Sosnowiec a zde přejí Zvezdě - jak jinak...)
Ve druhé půli se v kotli Radu objevují bengály, a to již dlouho předtím, než dá jejich tým pět minut před koncem vytoužený vítězný gól. Nakonec hoří nejen bengály... Těžko se divit tomu, že v reakci na skandální dva dny staré osvobození chorvatských válečných zločinců Gotoviny a Markače hoří i vlajka tohoto státu. Škoda jen, že se tak děje za zpěvu písně "Spremte se četnici" - bojovat proti jednomu ultranacionalismu jiným nacionalismem nepůsobí moc přesvědčivě, natož zásadově :-( Je fakt, že Radovci (neplést se stoupenci Petra Rady!) jsou touto svoji orientací docela známí a do svého kotle jen tak někoho nepustí - přítomní sparťani mi ostatně ukazují vstupenku,kterou si člověk musí u vchodu do něj ještě u nich zvlášť koupit (100 din), chce-li tam být puštěn.
Ten skinheadský symbol hovoří za vše... (to by se asi líbilo i českým fašounečkům z kotle, co se vyskytují bohužel i u nás na Slavii). V kotli vlevo dole viditelná vlajka "Odred (oddíl) 18" se Smrtihlavem je taky docela síla - alespoň že v tom potlačování zjevných fašistických či dokonce nacistických symbolů v hledišti je na tom náš fotbal lépe, taky tomu tak nebylo vždy...
Ještě než se s přáním parádního zážitku z derbi loučíme, nedá mi to si do přítomných sparťanů přátelsky nerýpnout. Upozorním je na to, že i zde slavnou fotbalovou Spartu znají, a to tak slavnou, že o ní dokonce loni psaly i noviny - coby o suverénně nejslabším týmu nejnižší bělehradské soutěže :-))) Námitka, že se jedná jen o shodu jmen, podle všeho není na místě - nepochybně půjde o slavnou Železnou Spartu, vždyť pochází ze čtvrti Železnik! Fotbalovou Slaviji zde mají také, hraje o tři soutěže výše.
Razím na tramvaj, chce se mi ještě obhlédnout si stadion FK Obilič, kam má odsud jet linka č.14. Ale když ani po půlhodině čekání nic nejede, a to ani v protisměru, tak je mi jasné, že to pro dnešek padá a vydávám se do hostelu pěšky - tramvaje byly zjevně použity na posílení dopravy před derbi, což má své opodstatnění - když dnes podruhé procházím nedaleko dějiště večerní bitvy všech bitev, tak už zdaleka liduprázdné není, už nyní, zhruba tři hodiny před startem, sem kráčí řada lidí, ještě posilovaná těmi z již solidně zaplněných tramvají, majících zde na Trgu oslobodženja dnes konečnou. Část ulic v nejbližším okolí je již pro dopravu uzavřena, do začátku jich ještě přibude. Pokud mají přicházející diváci, které potkávám v protisměru, na sobě klubový symbol, pak se s jedinou výjimkou jedná o barvy Zvezdy. Fakt početní převahy, posílený o domácí prostředí a s tím spojený větší pocit bezpečí, je evidentní. Než stačím dorazit do hostelu, začne se stmívat, rozsvěcují se pozvolna reflektory Marakana a i naprostému nezasvěcenci tak musí být jasné, kam stále silnější lidský proud míří...
Pořádně se před derbi nasytit je naprosto klíčové, díky časové rezervě to v pohodě zvládám a asi v šest hodin spolu s Mikelem vyrážíme. Jak se blížíme k hlavní přístupové cestě, roste pochopitelně velmi rychle počet těch, kdož mají stejný cíl. Přímo se nabízí slova písně Skořápky ořechů "z potůčku potok a z říčky řeka", včetně následujícího "kdo ví co nás dva ještě čeká". To v tu chvíli ještě netušíme...
Bulevar oslobodženja vskutku nyní již dosti připomíná lidskou řeku sycenou přítoky ze všech vedlejších ulic. Vzhledem k nastalé tmě řekněme ne úplně průzračnou a průhlednou. Sem tam je k vidění nějaká ta červená klokanka, neklamné znamení toho, že tato ryba, možná i dravá, patří ke Zvezdě. To ovšem vůbec neznamená, že všichni s černou mikinou či bundou fandí Partizanu, to by jinak měli sakra velkou převahu - tahle barva oblečení je zde celkově dosti oblíbená. Budu-li se držet říční alegorie, pak některá hejna ryb jsou dosti početná a často ani zblízka není poznat, k jakému druhu patří - používají holt často mimikry...
Pravda je, že v tomto úseku, ostatně jako na všech hlavních přístupových cestách již od samého centra, hlídkuje zhruba každých 150 metrů asi desetičlenný oddíl policistů či žandarmerije. To však platí jen k dlouhému mostu, jímž bulvár překračuje dálnici, který je zcela nehlídán. Tady nehodlám nic riskovat a přikrývám kolem krku uvázanou šálu, aby příliš nevyčnívala - ten pocit přijít o ni po napadení výraznou přesilou už jsem v Česku taky zažil a zde by byla, při početnosti některých neidentifikovatelných skupin, naděje na její ubránění rovna takřka nule.
V této fázi nezaznamenávám žádné klubové skandování, možná je to tím, že není snadné poznat, kdo ke komu patří, a tudíž ani úplně taktické upozorňovat na sebe případnou silnou skupinu protivníků ve svém okolí. Projevují se tak hlavně projíždějící auta častým troubením. Zaujme nicméně skupina jdoucí těsně před námi zpěvem písně "Oj Kosovo Kosovo", k čemuž strhne i několik dalších lidí ve svém okolí, dost možná i z opačných táborů... Nějak si nedokážu představit, že by cestou na pražské derby zpívala nějaká skupina fandů také naše národní písně, např. o Řípu.
Na konečné tramvají za mostem je přítomnost bezpečnostních složek opět masová, tady na Trgu oslobodženja se proud lidí rozděluje do dvou směrů - jeden míří k hlavní tribuně a kotli Zvezdy, naopak pokračováním po Bulevaru se člověk dostane jak k té protilehlé, tak k oběma kotlům. Je jasné,kudy se ubíráme my... Po minutí benzínky a nedaleké bus zastávky, v místě již relativně vzdáleném pečlivě hlídanému rozcestí (avšak výrazně bližším kotli Zvezdy než vlastnímu, asi 150 metrů od stadionu), spustí náhle skupina Grobarů hlasité skandování proti Zvezdě. Z taktického hlediska jde nyní, již blíže stadionu,o chytrý krok, který dává důležitou informaci a oporu všem stejně smýšlejícím v jinak neurčitém zástupu. Ti se tak přidávají a výrazně tak narušují pocit latentní převahy stoupencům soupeře. Ani já nemohu odolat a také se z plných plic přidávám.
Je zjevné, že střet se soupeřem rozhodně není Grobarům proti mysli, a je rovněž fakt, že na něj nejspíš ani nebude třeba dlouho čekat. Začíná to nadávkami s opodál stojícími Delijemi, jež po výpadech směrem k nim dočasně utíkají. K fyzické konfrontaci tak zatím nedochází, brzy však začnou létat vzduchem plastové lahve s vodou. Už asi nezjistím, kdo hodil první, a vlastně je to jedno. Ani já se neudržím a také vrhnu svoji PET lahev směrem, odkud přiletěla jedna naším směrem. Jde o spontánní reakci a vlastně pouze symbolické gesto, neboť jsem ji cestou již dávno vypil. Krátce poté uslyším pár metrů od sebe řinčení skla - tahle flaška zákeřně hozená ze tmy už evidentně plastová nebyla... S postupujícím časem se začíná situace zpřehledňovat, nekonfliktní jedinci v červenobílém i bez místo střetu opouští, naopak bojechtivé Zvezdy se pozvolna začínají formovat v jednu skupinu, která se jistě bude postupně dále rozrůstat. Rozbitá lahev není jediným ostřejším projektilem, co začínají létat povětřím, a tak i já částečně ustupuji stranou od místa hlavního střetu. Vidím a slyším tak velmi dobře zásah a vysypání skla autobusu, způsobené přiletivším patrně kamenem od Zvezdy. Jestli mířil na autobus nebo na před ním stojící Grobary už na věci nic nezmění (jednalo se mimochodem o zájezd mimobělehradských fandů Partizanu).
Brzy po této události jakoby na chvíli vrhání předmětů ustane, obě skupiny se nyní přeskupují a chvíli vyčkávají přímý střet, který je neodvratný. Grobari v první řadě se snaží přimět i ostatní k hromadnému útoku. Ten se však nekoná, jejich řady nejsou příliš semknuté, čelo tak necítí dostatečnou oporu a při svém postupu proti nepříteli se několik metrů před ním zastaví - jedná se o dvě osudové chyby, které patrně rozhodují o výsledku střetu. Delije nerozhodnosti Grobarů naplno využívají, je pro ně impulsem k protiútoku, do něhož vzápětí razantně vyráží. Čelo Grobarů ustupuje a na křídle, kde se nacházím i já, se dává na útěk, čímž jej oslabuje a donutí k témuž i ostatní, včetně mě - přeci jen nejsem takový rváč, abych se sám postavil přesile, a rovněž bych nerad přišel o foťák, kterým jsem se pohotově snažil alespoň něco z této bitky zdokumentovat. Druhé, zformovanější křídlo Grobarů se staví na odpor a dochází tam ke spoustě tvrdých soubojů. Po chvíli útěku se jim ustoupivší Grobari snaží vrátit na pomoc, ale jsou sami zaměstnáni pronásledujícími Delijemi, kterým rozhodně nelze vyčíst nedostatek odvahy. Z obou skupin proti sobě vybíhá několik jednotlivců a dochází k tvrdým individuálním střetům, následně bohužel opět létají vzduchem kameny... To donutí obě strany k ústupu a vzdálenost je již příliš velká na to, aby se střet rozhořel znovu. Brzy doráží i ta část Grobarů,co se odhodlala vzdorovat, a tak je jasné, že je celé představení, vlastně spíše dramatická předehra, u konce. Mikel vše sledoval z o něco většího povzdálí, přesto se v pohodě znovu nacházíme.
Když už se něco takového děje, tak jsem rád, že jsem toho mohl být očitým svědkem. Vždy je lepší udělat si obrázek na vlastní oči než se spoléhat na často zkreslená stereotypní klišé senzacechtivých médií. Při takové míře rivality a tak velkém množství fyzicky dobře vybavených příznivců obou klubů jako v případě těchto dvou by bylo ostatně nesmírně naivní domnívat se, že k něčemu podobnému nedojde. Zdaleka se nejednalo o jediný střet k němuž ten den došlo - jak se později dočítám dvě početné skupiny se měly střetnout již dříve před zápasem na již zmíněném náměstí Slavija, noviny psaly i o střetu Delijí s policií a rovněž o údajné hromadné bitvě dvou skupin Grobarů mezi sebou, což však sami Grobari hned druhý den dementují. A to jsou jen ty oficiálně zaznamenané, ve skutečnosti jich jistě bylo mnohem více - ostatně ani tu bitku, jíž jsem byl svědkem, pravděpodobně policie ani nezaznamenala. Ta byla masově přítomna zase až u jižního křídla stadionu, tj.u přístupu do kotle Partizanu.
Určitě nemám radost z létajících kamenů, to může mít opravdu fatální následky - vzpomeňme jen na chudáka toho Plzeňáka, který měl štěstí, že to přežil, když ho po zápase v Edenu kdosi trefil dlažebkou do hlavy... Na obranu bojovníků z Partizanu musím uvést, že se jim sice úspěšně podařilo vyvolat střet, ale stáli v něm o střet se soupeřem, který měl rovněž zájem - došlo k němu ostatně až tehdy, kdy se zformoval adekvátní počet protivníků. Kdyby jen trochu chtěli, mohli se do té doby Grobari zmocnit poměrně snadno nejedné šály zvezdiných normálů, přesto to neudělali (ne jako sparťanští či polští chuligáni...).
Není derby jako derbi aneb balkánská lahůdka (část 3)
Přinášíme vám třetí část vyprávění o výjezdu na podzimní bělehradské derby.
Komentáře (0)
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení a registrovaní uživatelé. Přihlašte se zde
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)