

To ovšem ještě netuším, že je právě toto i ta vzdálenost, kterou se svezu :-( Nevšiml jsem si nápisu drobným písmem, že tenhle vůz končí na Trgu oslobodženja. Což by tak nevadilo, kdyby totéž nebyl případ i těch následujících! Nezbývá než to vzít pěšky a minout tak stadion Zvezdy ještě blíže. Necelých 6 hodin před začátkem je tu ještě liduprázdno... Nicméně již pár set metrů vzhůru po Bulevaru oslobodženja, na okraji lesoparku, je slyšet vzdálené skandování. Nejprve se mi to nechce věřit,ale jak se blížím lesoparkem, jímž si to zkracuji, tak je stále víc jasné, že jsou to navijači Radu (později na mapě změřím, že jsem je slyšel na vzdálenost přes 1,5 kilometru). Což by možná nebylo až tak mimořádné, kdyby oficiální návštěva (podle mého odhadu navíc poněkud nadhodnocená) na zápase nebyla pouhá tisícovka lidí! Je vidět, že měřit atmosféru návštěvností gaučáků je hodně zkreslující, v Česku často čtyřnásobná návštěva není slyšet ani na čtvrtinu této vzdálenosti... Dorážím těsně před přestávkou a během ní řeším, zda má cenu si kupovat lístek na poločas. Nález místa, odkud je zpoza plotu uspokojivě vidět na hřiště, tohle dilema řeší za mě.
Stadion má pouze hlavní tribunu, na jejímž okraji blíže ke mně se na ochozu nalézá kotel. Jeho počet bych odhadoval asi na 350 duší a u nás by výkonem jistě patřil ke špičce. O přestávce hraje z mikrofonů hymna a další písničky Radu, nicméně ne tak hlasitě, abych asi dvacet metrů od sebe neslyšel, jak se přes plot baví trojice maníků - česky! Je mi okamžitě jasné, jaký je hlavní účel jejich návštěvy Bělehradu, což se mi potvrzuje, když se s nimi dávám do řeči. Jsou to sparťani, ale naprosto nekonfliktní, takže bez problému taky přiznávám barvu. Ani jeden z nich tu rovněž není poprvé, srovnáváme tak různá derbi, co jsme tu všichni dohromady navštívili - můžu tak jen kvitovat, že jsem se sem nevypravil již na podzim 2005, kdy byla návštěva pouhých 8000 a oba kotle měly bojkot, jak se to stalo jednomu z těch maníků :-) Tentokrát něco podobného opravdu nehrozí...
Jeden z přítomných Čechů je součástí automobilové party a ukazuje se tak, že i v cizině je toto derbi podle očekávání docela atraktivní. Ostatně když v pátek večer dorazily do mého hostelu dvě čtyřčlenné bandy sportovně oblečených holohlavých Poláků, tak mi taky hned došlo, že sem asi nepřijeli za památkama :-) (Ne že bych se s podobnými lidmi, co vylepují nálepky se skinheadským znakem a nápisem White Pride Legia, chtěl jakkoliv sbližovat, nicméně další příležitostí ke konverzaci v češtině se nijak nezkompromituji a dozvídám se tak později, že kromě Legie jsou ještě ze Zaglebie Sosnowiec a zde přejí Zvezdě - jak jinak...)



Razím na tramvaj, chce se mi ještě obhlédnout si stadion FK Obilič, kam má odsud jet linka č.14. Ale když ani po půlhodině čekání nic nejede, a to ani v protisměru, tak je mi jasné, že to pro dnešek padá a vydávám se do hostelu pěšky - tramvaje byly zjevně použity na posílení dopravy před derbi, což má své opodstatnění - když dnes podruhé procházím nedaleko dějiště večerní bitvy všech bitev, tak už zdaleka liduprázdné není, už nyní, zhruba tři hodiny před startem, sem kráčí řada lidí, ještě posilovaná těmi z již solidně zaplněných tramvají, majících zde na Trgu oslobodženja dnes konečnou.

Pořádně se před derbi nasytit je naprosto klíčové, díky časové rezervě to v pohodě zvládám a asi v šest hodin spolu s Mikelem vyrážíme. Jak se blížíme k hlavní přístupové cestě, roste pochopitelně velmi rychle počet těch, kdož mají stejný cíl. Přímo se nabízí slova písně Skořápky ořechů "z potůčku potok a z říčky řeka", včetně následujícího "kdo ví co nás dva ještě čeká". To v tu chvíli ještě netušíme...
Bulevar oslobodženja vskutku nyní již dosti připomíná lidskou řeku sycenou přítoky ze všech vedlejších ulic. Vzhledem k nastalé tmě řekněme ne úplně průzračnou a průhlednou. Sem tam je k vidění nějaká ta červená klokanka, neklamné znamení toho, že tato ryba, možná i dravá, patří ke Zvezdě. To ovšem vůbec neznamená, že všichni s černou mikinou či bundou fandí Partizanu, to by jinak měli sakra velkou převahu - tahle barva oblečení je zde celkově dosti oblíbená. Budu-li se držet říční alegorie, pak některá hejna ryb jsou dosti početná a často ani zblízka není poznat, k jakému druhu patří - používají holt často mimikry...
Pravda je, že v tomto úseku, ostatně jako na všech hlavních přístupových cestách již od samého centra, hlídkuje zhruba každých 150 metrů asi desetičlenný oddíl policistů či žandarmerije. To však platí jen k dlouhému mostu, jímž bulvár překračuje dálnici, který je zcela nehlídán. Tady nehodlám nic riskovat a přikrývám kolem krku uvázanou šálu, aby příliš nevyčnívala - ten pocit přijít o ni po napadení výraznou přesilou už jsem v Česku taky zažil a zde by byla, při početnosti některých neidentifikovatelných skupin, naděje na její ubránění rovna takřka nule.
V této fázi nezaznamenávám žádné klubové skandování, možná je to tím, že není snadné poznat, kdo ke komu patří, a tudíž ani úplně taktické upozorňovat na sebe případnou silnou skupinu protivníků ve svém okolí. Projevují se tak hlavně projíždějící auta častým troubením. Zaujme nicméně skupina jdoucí těsně před námi zpěvem písně "Oj Kosovo Kosovo", k čemuž strhne i několik dalších lidí ve svém okolí, dost možná i z opačných táborů... Nějak si nedokážu představit, že by cestou na pražské derby zpívala nějaká skupina fandů také naše národní písně, např. o Řípu.
Na konečné tramvají za mostem je přítomnost bezpečnostních složek opět masová, tady na Trgu oslobodženja se proud lidí rozděluje do dvou směrů - jeden míří k hlavní tribuně a kotli Zvezdy, naopak pokračováním po Bulevaru se člověk dostane jak k té protilehlé, tak k oběma kotlům. Je jasné,kudy se ubíráme my... Po minutí benzínky a nedaleké bus zastávky, v místě již relativně vzdáleném pečlivě hlídanému rozcestí (avšak výrazně bližším kotli Zvezdy než vlastnímu, asi 150 metrů od stadionu), spustí náhle skupina Grobarů hlasité skandování proti Zvezdě. Z taktického hlediska jde nyní, již blíže stadionu,o chytrý krok, který dává důležitou informaci a oporu všem stejně smýšlejícím v jinak neurčitém zástupu. Ti se tak přidávají a výrazně tak narušují pocit latentní převahy stoupencům soupeře. Ani já nemohu odolat a také se z plných plic přidávám.


Když už se něco takového děje, tak jsem rád, že jsem toho mohl být očitým svědkem. Vždy je lepší udělat si obrázek na vlastní oči než se spoléhat na často zkreslená stereotypní klišé senzacechtivých médií. Při takové míře rivality a tak velkém množství fyzicky dobře vybavených příznivců obou klubů jako v případě těchto dvou by bylo ostatně nesmírně naivní domnívat se, že k něčemu podobnému nedojde. Zdaleka se nejednalo o jediný střet k němuž ten den došlo - jak se později dočítám dvě početné skupiny se měly střetnout již dříve před zápasem na již zmíněném náměstí Slavija, noviny psaly i o střetu Delijí s policií a rovněž o údajné hromadné bitvě dvou skupin Grobarů mezi sebou, což však sami Grobari hned druhý den dementují. A to jsou jen ty oficiálně zaznamenané, ve skutečnosti jich jistě bylo mnohem více - ostatně ani tu bitku, jíž jsem byl svědkem, pravděpodobně policie ani nezaznamenala. Ta byla masově přítomna zase až u jižního křídla stadionu, tj.u přístupu do kotle Partizanu.
Určitě nemám radost z létajících kamenů, to může mít opravdu fatální následky - vzpomeňme jen na chudáka toho Plzeňáka, který měl štěstí, že to přežil, když ho po zápase v Edenu kdosi trefil dlažebkou do hlavy... Na obranu bojovníků z Partizanu musím uvést, že se jim sice úspěšně podařilo vyvolat střet, ale stáli v něm o střet se soupeřem, který měl rovněž zájem - došlo k němu ostatně až tehdy, kdy se zformoval adekvátní počet protivníků. Kdyby jen trochu chtěli, mohli se do té doby Grobari zmocnit poměrně snadno nejedné šály zvezdiných normálů, přesto to neudělali (ne jako sparťanští či polští chuligáni...).
Komentáře (0)
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení a registrovaní uživatelé. Přihlašte se zde
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)