Narodil se 25. září 1913 ve Vídni, maminka byla vídeňská češka a tatínek Jihočech. Od malička byl veden k fotbalu, jeho otec hrál za Herthu Vídeň a při jednom zápase byl smrtelně zraněn. Ve dvanácti začal Pepi hrát za žáky Herthy na postu středního útočníka a už tehdy byl nejlepším střelcem týmu. Náhodou si ho všimnul obránce Rapidu a Wunderteamu Schramseis a pozval ho na trénink Rapidu Vídeň, ve kterém by mohl zkusit kopat za dorost. Za dva měsíce se propracuje do mužstva amatérů a za další dva měsíce obléká zelenočerný dres Rapidu Vídeň v lize, po chvíli se dostává do slavného Wunderteamu! V rakouském reprezentačním mužstvu působí i na mistrovství světa 1934, kde se Rakušané probojují až do semifinále, kde je zastavují domácí Italové. Rád by přijal nabídku hrát za Slavii a za československou reprezentaci, jeho přestup však doprovázejí komplikace, Rapid ho nechce uvolnit, nakonec odchází oklikou přes Admiru. Do Prahy přijíždí v dubnu 1937, ale nastupovat s hvězdou na prsou může až na podzim, přestup dokonce musí schválit FIFA. Na mistrovství světa 1938 si kvůli tomu, že ještě neměl české občanství nezahrál, ale Slavii v témže roce přivádí k zisku Středoevropského poháru a poté ke čtyřem meziválečným ligovým titulům, osmkrát je nejlepším ligovým střelcem, nejvíc se mu daří v sezóně 1943 - 44, kdy vsítil dnes těžko uvěřitelných 58 gólů. Naposledy se Slavií získává titul v roce 1948, rok poté odchází do druholigových Vítkovic, rok nato naposledy nastupuje v reprezentaci, ve které nastoupil čtrnáctkrát a dal dvanáct gólů. Vítkovice přivádí do první ligy a je naposledy králem ligových střelců - to bylo v roce 1950, vsítil 22 gólů a to už mu bylo 37 let! V lednu 1952 přichází do Hradce Králové, aby i jemu pomohl do nejvyšší české soutěže, ale je vypovězen, kvůli údajné politické provokaci. Vrací se do Slavie, kde se ve čtyřiceti stává hrajícím trenérem. Poslední zápas odehrál v roce 1955, pak ještě rok trénoval, než byl nadobro vyhozen. Působil v Liberci, Brně, Příbrami. Poté mu nezbývalo nic jiného, než se živit jako kopáč, později si polepšil na závozníka. Dostává trenérskou nabídku od Kladna, které se chtělo v první lize zachránit a doufá, že za ně Pepi bude i nastupovat, což odmítá, ale družstvo zachraňuje. Pak opět pracuje jako dělník a v roce 1969 odchází trénovat do belgického Tongerenu, který během tří sezón dostává ze čtvrté do druhé ligy. Od roku 1974 si užívá důchodu, chodí chytat ryby, dívat se na zápasy Slavie a samozřejmě hraje za její starou gardu, až do roku 1990. V Klubu ligových kanonýrů deníku Gól dostává odznak číslo jedna. Navštěvuje zápasy Slavie a je kritikem její hry, vzpomíná na své časy. V poslední době se dočkává významných ocenění, je mu přiznán největší počet gólů na světě, který čítá 644 kousků. Umírá 12. prosince 2001.

Odešel nejen výborný fotbalista, ale i skvělý člověk, kterému nejlepší léta vzala druhá světová válka a komunistický režim, který ho stíhal, protože tehdejší komunističtí činovníci si byli moc dobře vědomi toho, jak Pepi režim nenávidí a že doufá v jeho brzký konec. Byl pronásledován hlavně Alexejem čepičkou, komunistickým ministrem obrany. V životě přišel o vše, přesto se nevzdal, oporu měl ve své manželce Jarmile, se kterou se oženil v roce 1943 a s níž má dva syny - Josefa a Ivana. Právě ona musela nejvíc trpět, když byla nucena sledovat, kterak se z vídeňského šviháka zvyklého na přepychový život stává dělník v Holešovicích. Myslím, že genialitu Josefa Bicana oceníme ještě mnohokrát, před jeho gólovou bilancí se sklání celý svět. V současnosti ani na světě, ani v čechách neexistuje člověk, který by překonal jeho gólový účet. Je sice pravda, že hrál v úplně jiné době, kdy se praktikoval odlišný systém hry, ale stejně mě napadá myšlenka, jak by si vedl v moderním fotbale. A zároveň mě mrzí, že jsem neměla nikdy možnost vidět Pepiho, jak dává góly a rozdává fotbalovou radost. Dost dobře si nedokážu představit, že by některý současný slávistický útočník dal sedm gólů za zápas.

Pan Bican byl posledním příslušníkem té generace slávistů, která slavila největší meziválečné úspěchy. Neměli bychom na takovéto hráče zapomínat, nejen pro podmínky, ve kterých museli hrát, ale i pro ono slávistické srdce, které pod sešívanou hvězdou bilo a které u současné generace fotbalistů jen stěží najdeme.