A náhle krásný centr za obranu a Standa Vlček se řítí s míčem přímo proti mně. A pak celý stadion exploduje. Absolutní euforie a pocit naprostého štěstí. Objímám se se svými dětmi a spoustou zcela neznámých lidí kolem. Je to už nezvratné, je definitivně rozhodnuto. Za chvíli je konec. Do očí se derou slzy. Tak jsem se toho přece jen dočkal. Stojím na tribuně, koukám na propukající oslavy na trávníku a v hlavě mi probíhá retropříběh o našich dosud marných pokusech slyšet na vlastní uši znělku CHL.

Ve vzpomínkách jsem se vrátil o 11 let zpátky k našemu prvnímu pokusu o postup mezi vyvolené a pak se mi postupně v mysli promítly další kapitoly této, až dosud nakonec vždy smutné historie. Rok 1996 dlouho vypadal, že nás bohové konečně začali milovat. Postup až do semifinále Poháru UEFA, první titul po téměř půl století a k tomu ještě po letech první titul na MS v hokeji a stříbro fotbalistů na ME v Anglii. Když nám do kvalifikace CHL vylosovali Grasshoppers Zürich, pokládali jsme to za formalitu. Kampak na nás nějací Švýcaři. Nějak jsme si plně neuvědomili, co s mužstvem udělá odchod Poborského, Bejbla, Suchopárka a Šmicra. Vždyť přece pořád máme v mužstvu další stříbrné z ME. V tomto rozpoložení jsme se s dcerou Zuzanou a dvěma kamarády ještě z gymplu rozhodli, že prvně v životě vyrazíme se Slavií do ciziny. Dva z našich nejlepších středoškolských přátel zůstali v roce 1968 ve Švýcarsku, tak jsme s nimi domluvili několikadenní výlet spojený s fotbalem. Kamarádi koupili na stadionu lístky. Naštěstí na podélnou tribunu a ne do domácího kotle. A pak jsme plni sebevědomí a optimizmu napochodovali jako snad jediní slávisti na tribunu plnou Švýcarů; pět téměř padesátníků s červenobílými šálami a čepicemi a třináctiletá Zuza s účesem - dva copy, jeden s červenými gumičkami a druhý s bílými a připevněnou červenou hvězdou. No koukali na nás divně, ale kromě jednoho asi 12-tiletého kluka, který nám stále vysvětloval, že tam nesmíme sedět, že musíme na naši tribunu nám celkem dali pokoj. Na Spartě by to bylo určitě horší. A pak to začalo. Při každém gólu vyskočila celá tribuna a my sedící viděli jen záda křepčících Švýcarů křičících Kubi, Kubi (Kubilay Turkilmaz byl největší hvězda Grasshoppers). To se opakovalo celkem 6x (první gól sudí neuznal) a my si po každém dalším připadali menší a menší. Navíc o poločase nadšení rodiče toho kluka vyhazovače mu dali peníze a on za chvíli přiběhl s obrovským modrobílým praporem s emblémem luční kobylky, kterým mi celou druhou půli mával před obličejem. Za 50 let, co na Slavii chodím, jsem viděl hodně porážek, ale 5 gólů v naší síti jsem na vlastní oči viděl poprvé a doufám, že i naposled. V pohřební náladě za naprostého mlčení jsme dorazili do nedalekého městečka, kde nás z těžké melancholie vytáhl nyní už Švýcar - kamarád Rosťa. Ukázalo se, že má doma úplnou pivotéku ("ještě musíš ochutnat tohle kanadské, .. novozélandské, .. jihoafrické, .. australské,..."), kterou jsme společnými silami ze žalu téměř celou vypili. Nálada se nám vrátila až následným dvoudenním lezením po Alpách. Na formální odvetu v Praze jsem z trucu nešel. Tak jsem byl rozezlen na naše vedení, že z nás prodejem 4 nejlepších hráčů současně udělali takové trapáky.

Další náš pokus o vstup do dvorany slávy jsem viděl opět optimisticky. Jednak jsme právě za sebou měli úspěšný ročník Poháru UEFA, kdy jsme postoupili až do čtvrtfinále (mj. přes Grasshoppers, 3:1 na Strahově jsem si po výše popsané potupě opravdu vychutnal, a velmi aktuální Steau při 4:1 doma jsme hráli skvěle), jednak jsme byli nasazeni (kde ty časy jsou). Po celkem bezproblémových Azerbejdžánech nám z osudí vytáhli do té doby zcela neznámý Šachťor Doněck. Celý život sleduji dost podrobně fotbalové výsledky, ale je jsem znal tak asi jako nyní maďarský Debrecen nebo švédský Elfsborg, tj. poháry občas hrají, ale nikdy se daleko nedostali. Navíc (jak jsme v poslední době asi 1000x slyšeli) jsme první zápas na Ukrajině vyhráli 1:0. Na odvetu jsme přišli slavnostně naladěni, ale odcházel jsem téměř ve stejné náladě jako v Zürichu. Už sestava byla jednoznačně defenzivní a celý zápas se hrál na jednu branku v níž na štěstí neuvěřitelně zářil Radek Černý. Naše hra byla taková, že se po letech musím přiznat, že jsem byl chvílemi na rozpacích zda si opravdu přeju postup a pak konfrontaci s těmi nejsilnějšími možnými soupeři. Výsledek všichni znáte a já zápas nedokoukal. Po nešťastném gólu v 91. minutě jsme sice ještě měli teoreticky stejnou šanci jako soupeř, ale naši se psychicky zcela zlomili a už byla jen otázka času kdy přijde další rána. Ta přišla po pár minutách a pak už jsem neměl sílu zůstat do konce. Jen slabou útěchou nám může být, že náš soupeř přestal být neznámý a CHL hraje od té doby pravidelně.

Naše další dva pokusy mohu zcela pominout. Z další porážky, tentokrát s Panathinaikos mi utkvěl v paměti pouze Ríša Dostálek v brankářském sledující desítku kopnutou naštěstí vedle a Vigo jsem ke své škodě neviděl vůbec. Zato předloni s Anderlechtem jsem navštívil oba zápasy. Nejstarší dcera v té době pracovala v Bruselu a tak jsme se tam vydali. Tentokrát jsme byli ve slavistickém sektoru a pro mne, který nejezdí na zápasy ven, to byl opravdu zážitek. Všichni jsme 90 minut fandili, prostě v malém to, co v sedmnáctitisícovém vydání minulý týden proti Ajaxu. A po nadějném výsledku 1:2 jsem jedinkrát v životě zažil po porážce děkovačku. Navíc jsem přesvědčen, že oba obdržené góly šly chytit. Ale na rozdíl od lidí, kteří přijeli autobusem jsem bohatší o jiné zážitky. My, lidé přespávající tu noc v Bruselu, jsme museli nejprve čekat skoro půldruhé hodiny než odjely všechny naše autobusy, pak svléknout nebo skrýt vše co připomínalo Slavii a potom absolvovat cestu mezi policajty a zubícími se vlčáky do stanice metra o jednu dál od centra než je stadion, kde nás nahnali do prázdného vagónu. Cílem prý měla být naše separace od fanoušků Anderlechtu. To se jim opravdu povedlo. Policajti odešli a na další stanici se vagón zcela zaplnil místními fandy, kteří si ještě došli před cestou domů někam na pivo. Takže dvouhodinové policejní manévry zcela na h... Ale dál vše proběhlo v pohodě a skončili jsme (již opět ve slávistickém) na zahrádce restaurace na jednom bruselském náměstí v družné zábavě s dvěma hochy v dresech Anderlechtu. A odveta, to byla tak trochu mírnější repríza Doněcka. Po dlouhé době vyprodáno, lidé slavnostně naladěni, průběh ne tak tragický, ale v podstatě bez gólové šance. A v posledních 15 minutách nám dal soupeř dvěma góly vědět, že o nás v CHL opět není zájem.

Takže vše sečteno a podtrženo: má osobní bilance ze zápasů posledního kvalifikačního předkola CHL byla až do 29.8.2007 ještě truchlivější než bilance Slavie. Navštívil jsem 5 zápasů a prohráli jsme všechny při celkovém skore 2:13! Proto jsem před Ajaxem zpytoval svědomí, zda příčinou opakovaných vyřazení Slavie není moje přítomnost na klíčových zápasech a proto ty slzy ve chvíli, kdy jsem pochopil, že toto prokletí jsme právě zlomili. Tomáš, slávista od 1957