Když jsem plánoval cestu do Stavangaru, byl jsem ihned rozhodnut, že půjdu do novinářského sektoru, protože fanoušků vycestovalo málo a chtěl jsem pořídit plno fotek z hlavní tribuny. Požádal jsem tiskového mluvčího Alexandra Klimenta, zda by mi zařídil akreditace. Problém žádný nebyl. Vydal jsem se s fanoušky do Norska a absolvoval s nimi veškerý program, to hlavní však nastalo v momentě, kdy jsme se dostali ke stadionu.

 

 

Oddělil jsem se od všech a začal hledat press místnost. V té době zbývala do zápasu necelá hodina. Nevěděl jsem, kam mám jít, tak jsem se rozhodl zeptat pořadatele, přišel jsem ke vstupu, který byl i pro VIP. Neváhal jsem a použil jsem všeobecně známé slovíčko PRESS. Koukali na mě divně a nechápali, co jsem chtěl. Snažil jsem se na ně mluvit svou nepříliš dobrou angličtinou, až mě nakonec poslali o kus dál, kde se to údajně nachází.

 

Dorazím tedy ke vchodu a koukám, že tam je napsáno TV, takže jsem si říkal, že to bude určitě vstup pro novináře. Takže řeknu stojící slečně u dveří, že hledám české novináře, zda mi nemůže poradit. Ještě jsem totiž nezmínil, že moji novinářskou akreditaci měl u sebe Saša Kliment. Jenže ona mě asi nepochopila a poslala mě o kousek dál, kde stál člen bezpečností služby.

 

 

Opět jsem tedy zopakoval, že hledám české novináře. Nevěděl, co má dělat, tak se šel poradit s dalšími. Po chvilce přišel, pustil mě dovnitř, zavedl k výtahu a řekl mi, a? jedu do druhého patra. Tak jsem si říkal, že konečně se snad dostanu tam kam chci. Jenže nastal další problém. Přijel výtah, nastoupím a koukám na tlačítka. Je tam jednička, dvojka, trojka. Nic neobvyklého, jenže má to háček, číslo dvě lze zmáčknout pouze za pomoci klíče! No a co teď, kam mám jet?

 

Vracet se mi nechtělo, tak jsem se rozhodl, že zajedu do třetího patra. Výtah stoupal vzhůru a po chvilce se otevřely dveře. Koukám, kde to jsem. Ze začátku tápu, nalevo vidím vchod na stadion, ale tam zatím nejdu, kráčím stále rovně. Pak se však zarazím, ohromná hala, velké množství lidí. Všichni sedí u stolů a jedí. Vypadá to jak ve velké jídelně, ale není tomu tak. Jsou to obrovské prostory VIP, většina ve společenském. Vidím také velké stoly, na kterém je široká nabídka jídla, jak studeného, tak teplého. Kdybych tolik nepospíchal a byl trochu drzej, tak se klidně mohu najíst.

 

Raději se tedy otáčím a jdu se podívat do vchodu na tribuny. Dostávám se do VIP míst, ale hlavně zahlédnu novinářský sektor a známé tváře. Takže jdu za nimi, ale jsem o patro výše. Chvíli kecáme a řešíme, jak se k nim mám dostat. Příliš mi nedokáží poradit. Nakonec tedy mám zkusit jít východem z VIPky, projdu rychle kolem několika lidí a jdu ke schodům. No jo, jenže zničehonic se objevím před stadionem na místě, kde jsem se poprvé ptal, jak se dostanu k novinářům! Tak se zkusím znova optat pořadatelů ve vedlejším vchodě, zda mě nemohou zavést k českým novinářům. Chvíli se divně dívají, ale nakonec se mnou jdou a dovedou mě ke všech čechům, tedy i těm, co seděli na hlavní tribuně. Tam už mě nechají a já se v pohodě mohu usadit k novinářskému stolku. Teprve po chvilce přichází Alexandr Kliment a předává mi akreditaci. Tedy v momentě, kdy už jsem na stadionu. Docela jsem se tím pobavil, dostat se na stadion bez průkazu. Nutno podotknout, že něco podobného se mi stalo letos na podzim v Liberci, šel jsem do novinářského sektoru a u dveří, které vedou k tribuně, nestál žádný pořadatel, takže jsem bez prokázání totožnosti v pohodě vešel na stadion. Někdy zažije člověk zajímavé situace.

 

 

Na stadionu jsme měli k dispozici připojení přes Wifi a nutno podotknout, že velmi rychlé. I proto jsem mohl čtenářům našeho webu přinášet během zápasu fotky z cesty. Po skončení zápasu jsem konečně zjistil, kde se koná tisková konference, šlo se stejným vchodem jako hráči. Novináři zatím dělali rozhovory, já se též nenudil. Když už jsme měli odcházet, musel jsem si odskočit na záchod, po návratu však už byli všichni pryč. Netušil jsem, kudy ven, tak jsem to risknul a šel pořád rovně podél hřiště pod tribunou. Zvolil jsem správně, dostal jsem se ke dveřím, na kterých z druhé strany bylo napsáno TV. To jsem se pouze pousmál, protože i tady jsem byl a chtěl projít, ale poslali mě jinam. Rychle jsem naskočil do autobusu a vyrazili jsme na letiště…