Cesta do Stavangaru začala v půl dvanácté na letišti v Ruzyni. Dorazil jsem chvíli před plánovaných srazem, ale moc lidí nebylo přítomno. Buď už získali svoji palubní letenku či měli menší zpožděni, jako například Moskyta. Chvíli jsem sledoval, kdo všechno ještě přijde či zda nezahlédnu známé osoby. Nakonec jsem zamířil k pasové kontrole. Bylo krátce po dvanácté a odlet byl v jednu hodinu, takže času dost, ale jelikož jsem neměl co dělat, vydal jsem se směrem k našemu letadlu. To bylo v novém sektoru C, což byla pořádná dálka. Ve volné chvíli jsem pracoval na počítači, případně fotil přítomné slávisty, kterých postupně přibývalo.

 

Asi dvacet minut před plánovaným odletem nás konečně pustili do letadla. Já si jako obvykle počkal až na závěr. Jak jsme se později dozvěděli, letěli jsme typem Airbus 321. Při cestě k mému místu jsem se porozhlédl, kdo všechno je v letadle a zahlédl jsem zde prezidenta čSA pana Tvrdíka i bývalého premiéra Grosse. Když už jsem byl u svého místa, tak jsem zjistil, že osud rozhodl o tom, že jsem opět seděl vedle matky jednoho z mladých hráčů, stejně jako při cestě do Bruselu.

 

Přesně ve 13:15 se naše letadlo odlepilo od země a vydali jsme se tak do Norska. Po pár minutách nám kapitán letadla oznámil několik informací o našem letu. Byli jsme ve výšce 11000 metrů při rychlosti 870 km v hodině. Letušky mezitím rozdávaly jídlo. A co jsme to dostali? Vepřové maso na žampionech s rýží, ovoce a jako zákusek pochoutku tiramisu. Aby nám cesta rychle utíkala, sledovali jsme na malých obrazovkách utkání Slavia – CSKA Sofia. Během letu jsme zjistili, že stevard jménem Karel je spar?an! Prokoukli jsme ho velice rychle, takže začala velká debata, ve které jsme jasně vítězili i díky současnému postavení Sparty. No část debaty si můžete prohlednout na videu z cesty.

 

Přesně ve 14:55 jsme přistáli nedaleko Stavangaru. K letadlu musel přijet bus, který nabral více jak sto pasažérů. Než jsme se namačkali, trvalo to několik minut. Pak jsme se vydali na dlouhou cestu, která trvala asi dvacet sekund a urazili jsme 200-300 metrů. No opravdu zážitek, kde kdo by raději šel sám, ale je pravda, že asi kvůli bezpečnosti to není možné. Po projití pasovou kontrolou jsme si vyzvedli bubny a čekalo nás nemilé překvapení, někdo na letišti v Ruzyni na oba nalepil papír s textem: „Slavia do hnoje!“ Co k tomu dodat? Asi nějaký blbý spar?an si hrál. Ještě že s tím nic neudělal. Před letištěm na nás čekaly dva autobusy, jeden pro VIP a druhý pro fanoušky.

 

Jelikož bylo dostatek času, vydali jsme se ještě do centra. Cesta trvala docela dlouho, více jak půl hodiny. Přibližně v půl čtvrté zapadlo slunce a začalo se stmívat. Tedy dříve než je tak u nás. Asi ve čtyři jsme uličkami města dorazili k vodě, u které se nachází centrum. Měli jsme asi půlhodinový rozchod, což je jasný, že není mnoho na projití okolí. Byli jsme upozorněni na dva bary, kam bychom neměli vcházet, prý se tam scházejí chuligáni místního celku. Přesto tam někteří naší fandové šli a ohlas? Tvářili se na ně hodně divně, vše ale proběhlo v pohodě. Ceny v Norsku jsou opravdu vysoke, pro porovnání jsem se podíval, kolik stojí klasické menu vv Mcdonaldu. A výsledek? BicMac menu stojí 89 korun. To jde, až na to, že norských! V přepočtu tedy asi 330 Kč. I benzín tam stojí 41 Kč. Pivo? Více jak 50 norských korun.

 

V půl páté byl sraz u autobusu, ale jak je zvykem, někteří se opozdili, konkrétně Cindy s Moskytou a Ivou. Autobus se za plné tmy vydal směr stadion. Brzy jsme v dáli zahlédli světla, což naznačovalo, že se blížíme k cíli. Okolí stadionu ještě asi nebylo úplně dodělané, ale vše vypadalo nádherně. O tom se více rozepíšu v jiném článku. Po vysazení jsme hledali nějaký fanshop, kde bychom si mohli koupit suvenýry. Když jsme se místních optávali, tak jaksi nechápali, co po nich chceme, i když jsme použili slovo fanshop. Nakonec někteří porozuměli, ale i tak jsme to stále nemohli najít, až jeden týpek nám ukázal malý pojízdný karavánek, kde suvenýry byly v prodeji. Jenže problém, mohli jsme platit pouze norskými korunami, což jsem třeba já neměl a eura nebrali. Nakonec jsem šálu za 150 norských korun koupil platební kartou, což mě překvapilo, že to šlo zrovna v tomto krámku. Pak jsem se od ostatních oddělil, protože jsem měl být v novinářském sektoru. Najít ale správnou cestu mi přichystalo plno překvapení, že o tom napíšu samostatný článek.

 

Samotný zápas začal, pár slávistů bylo za bránou, další na hlavní tribuně, mezi nimi i VIP či sponzoři. Já byl pohodlně usazen mezi novináři a na notebooku přes WIFI připojen k internetu, i proto jsem přinášel aktuální fotografie na web. Zima ani příliš nebyla, pár stupňů nad nulou bylo přijatelnější než mrazivo v čechách. Navíc zde pod střechou měli tepelné reflektory, které trochu pomohly. Docela mě zklamala atmosféra, polovičně zaplněný stadion se dlouho choval jak v divadle, tiché přihlížení hře, občas povzdechnutí tribun či hučení při našich rozích. Ve druhé půli se to o něco zlepšilo, ale domácí nevytvořili žádné choreo, pominu-li velké vlajky a pár menších. Asi dvakrát či třikrát zazpívali svůj chorál, zajímavé bylo, že když párkrát skandovali Viking, tak to znělo jak Víkend, tedy asi se už těšili na odpočinek.

 

Zápas nakonec skončil remízou, za kterou jsme mohli být rádi. Já se mezitím přemístil do tiskového střediska, po chvilce přišli hráči a následně i trenéři, po dokončení všech rozhovorů hrstka českých novinářů ještě dokončovala svá díla a odesílali je svým redakcím. I proto jsme museli čekat delší dobu. Mezitím jsem si mohl zajít na plochu a porozhlédnout se, jak vypadá stadion z pohledu hráčů. No prostě krása, co jiného dodat.

 

Rychle jsme naskočili do autobusu, ve kterém na nás mimo jiné čekal Vladimír Leška či Miroslav Ondříček a během čtvrt hodiny dorazili na letiště. V autobuse jsem si opět otevřel notebook a využil krátké chvíli, abych upravil pár fotek pro web. Přepážky byly připravené, takže jsme ihned získali palubní vstupenky, mladí hráči Michal Švec a Marek Suchý se museli postarat o veškeré vybavení ve spolupráci s kustodem a dalšími členy realizačního týmu. Na letišti už nebylo mnoho času, ihned jsme se mohli odbavovat do letadla. Holt je to tím, že všichni na nás čekali

 

Ještě předtím, než jsme vzlétli, tak nám bylo oznámeno, že naše letadlo je právě chemicky ošetřováno proti námraze. V okýnkách jsme mohli zahlédnout, jak na nás stříkají nějakou látku. Po téhle proceduře jsme přesně ve 22:05 odletěli. Na palubě běžel nějaký film, jídlo bylo opět teplé a chutné. Spar?anský stevard Karel předal našim hráčům tři láhve šampaňského a jednu lahvičku si schoval i pro nás fandy jako odměnu za výsledek. Takhle jsme se totiž domluvili a on to dodržel. Docela komickou vsuvkou byl Cindyho pokus o naladění světla, kdy odšrouboval obroučku. Smích byl na místě. V polovině letu mohl proběhnout přípitek, kterého, i když nechtěně, se zúčastnil stevard Karel. Ten však měl připraven nealkoholický nápoj. Nakonec ještě Klaun poblahopřál hráčům za výsledek.

 

Na letiště v Ruzyni jsme dosedli přesně ve 23:46, všichni jsme zatleskali kapitánovi, že nás vrátil živé a zdravé. Postupně jsme všichni mířili k pasové kontrole, ale najednou zahlednu jednoho z hráčů, jak vypadá nejistě. Tak se ho optám, co se děje a odpověď je taková, že nemůže najít pas. Byl z toho zaskočen, proto se raději vrací do letadla, zda mu někde nevypadl. Později se dozvídám, že hledaný pas měl přeci jen schovaný v kabátě, takže obavy naštěstí byly liché. U východu čekala na hráče Prima a česká televize. Já zamířil ke svému auto a vydal se domů.