Do Mnichova jsem přijela vlakem v pátek, cesta trvá nějakých šest hodin, což se dá přežít. Bydlela jsem u kamaráda asi dvacet kilometrů za městem v klidné čtvrti, odkud jsme v sobotu v jednu hodinu vyrazili na fotbal. Hrálo se od půl čtvrté, chtěli jsme být na stadiónu hodinu předtím, abychom sehnali lístky a taky jsem si ho trochu prohlídla. Bayern hraje své domácí zápasy už třicet let na olympijském stadiónu z roku 1972, nicméně od nové sezóny bude jeho zápasy hostit zbrusu nový, údajně nejmodernější fotbalový stadión na světě, Allianz aréna, která by se měla otvírat zhruba v květnu, první zápas obstará německá reprezentace versus Bayern, druhý den se pak utká Bayern se svým městským rivalem Mnichovem 1860. Ale zpátky k sobotě. Zhruba hodinu a půl před začátkem utkání jsme čekali na zastávce metra, kolem nás proudily davy fanoušků, všichni ověšeni dresy, šálami, kšiltovkami, prostě něco, co se v Praze nevidí. Docela mě zaujala čepice, která se i příjemně nosila a pořídila jsem si v ní jednu fotku. Metro bylo naprosto přecpané, na dalších třech stanicích se sice snažily další davy do metra nacpat, ale bez šance, nebylo tam jediné místečko. Mezi převažujícími barvami Bayernu se vmísily i zelené šály fanoušků Gladbachu, ale všichni nejspíš nakonec museli jít místo metra pěšky, nebyla šance se do něj dostat a s přibližujícím se začátkem utkání musela být situace ještě horší. Metro nás vyplivlo na stanici Olympia center a společně s davem jsme byli unášeni ke stadiónu. Během desetiminutové cesty jsem si všimla fanoušků v džínových bundách pošitých různými nášivkami, kamarád mi vysvětlil, že bundy nosí největší kápa a že čím víc výšivek, tím jsou drsnější. No a taky že si bundy nikdy neperou, stejně jako dresy nebo šály, a čím jsou starší a špinavější, tím jsou cennější. S davem normálně šli i fanoušci Gladbachu, mezi kluby není žádná rivalita, ale stejně jsem ocenila, že se mezi sebou neporvali, ale jen se tak trochu škádlili přátelsky.

 

Došli jsme ke vchodu na postranní tribunu a plánovali jsme koupit lístky. Pokladny však byly všechny záhadně zavřené. Kamarád se zeptal jednoho z pořadatelů, který mu oznámil, že je prodáno 60 tisíc lístků, tedy vyprodáno. Z toho bych měla radost, ale pouze v případě, že bych vlastníkem jednoho lístku také byla. Poradili nám jen, a? to zkusíme na druhé straně stadiónu, do sektoru Gladbachu. Tak jsme oběhli stadion, což nebylo ve vytrvalém dešti nic příjemného, mezitím schovali všechny identifikátory Bayernu a modlili se za dva lístky. Podobně na tom byli i další fanoušci, leč všichni jsme byli zklamáni. Ani jedno místečko. Vrátili jsme se zpátky k tribuně a naše jediná šance byli překupníci. Jelikož jsme ani jeden nikdy takhle lístky nekupovali, byl základní problém, jak je poznat. Po pár pokusech, kdy jsme oslovili normální diváky, jsme natrefili na někoho, kdo prodával dětské lístky za deset euro. Mohli jsme si je koupit a mohlo nám to projít, ale taky nemuselo a to jsem nechtěla riskovat. Nakonec jsme šli za pořadatelem s dotazem, zda bysme si mohli koupit dětský lístek a zbytek mu doplatit. Evidentně i v Německu jsou rádi za nějaké to euro do kapsy, takže souhlasil. Běželi jsme zpátky k našemu překupníkovi, jenže ten už mezitím všechny lístky prodal. Viděli jsme dalšího, který měl normální lístky, hned jsme řekli, že chceme dva a vyhráli jsme tak souboj s dalšími lidmi, kteří se lístků taky dožadovali. Původně stál lístek 25 euro, ale nějakým zázrakem jsme je koupili za 20, zápas začínal za 10 minut, tak se jich asi chtěl už zbavit. Už jsem ale vážně nedoufala, že se dovnitř dostaneme. Po osobní kontrole a zakoupení klobásy u stánku, kde byla jen malá fronta na to, že stánků s občerstvením bylo na tak velký počet diváků relativně málo, jsme se vydali na naše místa, přímo uprostřed tribuny, naproti hlavní. Cestou jsme si ještě zakoupili místní „Poločas“, za cenu 1,25 euro 80 stránek, takový Hattrick..  Zůstali jsme uprostřed tribuny, stadión je sice úžasný, ale vzhledem k jeho velikosti a atletické dráze kolem hřiště není výhled zrovna skvostný. Náladu mi kazil i déš?, který neustával. Pak už ale zazněly chorály a na hřiště přivedli rozhodčí oba týmy. Pohled na světelné tabule, na kterých byly po celý zápas sestavy obou mužstev, mi řekl, že se dočkám Ivo Ulicha, který je v základní sestavě. V základu nastoupili i Milan Fukal a Marek Heinz. Identifikovat Ulicha nebylo těžké i přes velkou vzdálenost, tradičně byl nejmenším na hřišti a Ulichovy parádičky má prostě jenom Ulich. Hrál na pravé záloze, ale často byl vidět v útoku, ofenzivní choutky ho od té doby, co odešel ze Slavie, opravdu neopustily. Druhý poločas hrál blíž ke mně, takže jsem si mohla vychutnat i jeho gól, kdy mu spoluhráč poslal centr zleva, Kahn míč podskočil a asi i podcenil a dobíhající Ivo se do míče opřel hlavou a poslal ho do sítě. Jeho radost neznala mezí, hned s malým zakopnutím přeskočil reklamní panel a běžel pozdravit kotel svých příznivců. My jsme si mohli gól vychutnat ještě jednou ze záznamu, který se pouštěl na velkoplošné obrazovce za našimi zády. Radost hostů netrvala dlouho, Bayern vzápětí snížil. Celkově bylo utkání vyrovnané až do oslabení na straně hostů, Bayern měl několik šancí, ale neproměnil je. Po vyloučení však hrál lépe a prosadil se i vítězným gólem. Celkově zápas hodně rychle utíkal. Vzhledem k tomu, že pořád pršelo, během zápasu dokonce došlo i na kroupy, a byla jsem dost mokrá, jsem snad i byla ráda. Po zápase jsem si chtěla trochu prohlídnout i hlavní tribunu a hlavně jsem chtěla zkusit počkat na Iva a udělat s ním krátký rozhovor. Dvacet minut po utkání začala tiskovka, která byla přenášena i na stadión, takže kdo počkal, mohl si poslechnout hodnocení trenérů i hráčů. Navíc bylo rozumné na stadiónu setrvat, metro logicky 60 tisíc lidí za pět minut neodveze. Mé snahy dostat se k Ulichovi vyšly naprázdno, autobus parkoval přímo v útrobách stadiónu a nešlo se k němu dostat. Takže jsme se vypravili na metro, kde 40 minut po konci zápasu stále stál dav, který jen pomalu postupoval do vestibulu metra. Jeli jsme na hlavní nádraží, kde všude pobíhali a postávali fanoušci obou týmů, hodně fandů Bayernu přijelo vlakem odjinud. Poté jsme zapadli do místního sportbaru, kde jsme potkali další fanoušky a hlavně jsme sledovali dvouapůlhodinový sestřih zápasů. Když jsme se v deset opět vypravili na metro, stejně jsme všude potkávali lidi se šálami, město žije fotbalem celý den.

 

Tenhle zápas bundesligy splnil mé očekávání, byla jsem na podobném utkání poprvé a poněkud se lišil od toho, co vídáme na českých trávnících. Trochu zklamala atmosféra, čekala jsem, že 60 tisíc lidí udělá pořádný rámus, ale kvůli špatné akustice to ani moc nešlo, slyšet byl občas jen kotel. Vtipné však bylo, jak mají hlasatel a fanoušci nacvičeno ohlašování gólů. Když dá Mnichov gól, hlasatel řekne: Bayern, fanoušci doplní třeba: ein, hlasatel řekne: Monchengladbach, fanoušci doplní za všech okolností: nul, hlasatel poděkuje: danke a dav mu odvětí: bitte, to bylo hodně vtipné a zapojili se do toho úplně všichni. A dál samozřejmě všichni doplňovali příjmení hráčů při střídání nebo při čtení soupisky. Každopádně podobný výlet doporučuji, z Prahy to do Mnichova není tak daleko a dá se to zvládnout za jeden den s tím, že tam člověk ani nemusí spát.