Poslední dva posty obsadí útočníci. Jména, ze kterých můžete vybírat, jsou zajímavá. V nominaci jich je nakonec jen devět, ale i přesto myslím, že to stačí. Při čtení informací o jednotlivých hráčích určitě zavzpomínáte stejně jako já.

 

Od útlého mládí proháněl s bráchou i sestrou fotbalový míč. Když mu bylo šest, začal oblékat dres Staré Role. A protože to uměl, završení dorosteneckého věku korunoval přestupem do Viktorie Plzeň. Vylétl jako kometa (zvolen Talentem roku 1998) a hned po první ligové sezóně v městě piva se rázně přihlásila Slavia. Psalo se léto 1999 a rozhodování ohledně posil dopadlo ve prospěch Tomáše a jeho bratra. Cena byla hodně vysoká. Než se stihlo probrat, jestli to náhodou nejsou vyhozené peníze, vytlačil nový útočník ze základní sestavy Vágnera. V Blšanech dvěma brankami otočil zápas a brzy se stal hlavním střelcem klubu. Ne na podzim, ne na sezónu. Ale vlastně na celé období, co oblékal sešívaný dres. Dovedl zahodit šanci, dovedl spálit tutovku, ale jeho dravost, nasazení ke sprintu a relativní jednoduchost v zakončení z něho stejně učinila velkou osobnost. Neproslavila ho mediální mnohomluvnost, ale jeho fotbalové prostředky a statistické zápisy mu dodali renomé. Uměl rozvlnit pravačkou sí? z úniku i hlavou při standardce či centru. Dnes hraje v Rakousku a my jen můžeme vzpomenout, že jeho gólový přínos pro mužstvo je dnes jaksi nenahrazen. Tomáš Došek nastoupil v barvách našeho klubu ve 136 ligových utkáních a 40 (dle některých údajů 39x) krát udělal radost sobě i nám.

Období ve Slavii: 1999-2004

 

Z Moravy vzešel budoucí velký fotbalový útočník. Šardice, Brno i Olomouc daly mu dozrát. A v roce 1982 se již přihlásila Slavia shánějící nový útok. Rychlonohý a technicky vyspělý Knoflíček byl Edenu doporučen a nakonec i dopřán. Psalo se léto 1981, Ivo se rychle tlačil do základní sestavy. Jenže branek bylo jako šafránu a tak najednou během jara 1982 nabral směr vojna v Chebu. Nadělalo to hodně zlé krve. Po návratu byl ale Knoflíček ještě více zocelen a fotbalově zkompletován pro Slavii. Sezóna 84/85 byla dokonalá. Nastřílel soupeřům 21 branek, stal se kanonýrem ligy (dodnes posledním stran Slavie). Sešívání cítili formu, kádr jako hrom a toužili po titulu. Jenže léto 1985 nebylo milostivé. V pohárovém utkání soupeř chytal reprezentanta Knoflíčka tak marně, ale snažně a o to tvrději, až to odnesl zlomenou paží. Návrat na jaře 86 se nesl ve znamení Knoflíčka a stoupání Slavie od nížin ligové tabulky. Stal se nepostradatelným tahounem a zakončovatelem. Motal nohy obránců, když nasadil ke kličce, rozechvíval duše brankářů tísní a zmatkem, když se ocitl ve vápně a jevil náznak kmitu a nasazení ke střele. Rozepínal sítě ladně a rychle. Zasazoval rány, které tak bolely a přitom se na ně tak krásně dívalo. Přičemž nemůžeme nevzpomenout druhého do geniálního tandemu - Luboše Kubíka. Ten ty šance připravoval, ten rozvracel obrany a vysílal Knoflíčka ke zteči. Byli sehraní, efektní i efektivní. Byli hybnou silou Slavie. Před emigrací ještě stihl jednu krásnou sezónu 87/88, vstřelil 11 branek. Pak přišlo léto, zájezd Slavie do Německa a duo Knoflíček - Kubík s neuspokojenou a odpíranou touhou zahraničního angažmá tajně utíká. Jejich cesty se po čase dělí. Nezvítězil fotbal, ani Knoflíček. Byl to drásavý příběh a na samém konci angažmá v St. Pauli. Pak už bylo léto 1990 a slavné tažení reprezentace na MS v Itálii. Ivo oblékal také dres Bochumi, rakouského Steyeru a končil v Benešově. Tedy končil by, kdyby se neozvala na jaře 1994 Slavia. Knoflíček se vrátil, vyslyšel volání a opět táhl ofenzívu zdecimovaného kádru sešívaných. Pod trenérem Beránkem naposledy zazářila jeho hvězda na hrudi, odehrál 29 utkání a vstřelil posledních pět branek. Když nastal čas mistrovského úspěchu, Ivo Knoflíček se se Slavií rozloučil a šel dál honit míč a střílet branky. Do Dukly Praha, Prušánek apod. Hraje dodnes a okolí Kutné Hory o něm a jeho fotbalovém umu nemusí jen snít. Může si je stále připomínat. Ta klička, sprint, únik a střela. Hmmm, Ivo Knolíček. 108 ligových utkání, 38 branek.

Období ve Slavii: 1981-1982, 1984-1988, 1994-1995

 

Jsou osobnosti, za která mluví výsledky a čísla. Napsaná slova jen zbytečně blednou při snaze podtrhnout ten fakt. Pavel Kuka se již dnes řadí mezi velké hráče sešívané historie. A může mu kdokoliv přidávat nálepku spalovače šancí, čísla mluví jasně. Pavel fotbalově rostl ve Slavii, ligově se zaučoval a zastřeloval na vojně v Chebu. Pro podzim 89 byl již k dispozici v Edenu. První sezónu sbíral četné zkušenosti, ale dva góly nevěštily velkou budoucnost. Pak se ale střelecké skóre rozhojňovalo - 14 branek, 19 branek a zlatá byla poslední federální sezóna 92/93. Slavia drtila soupeře famózním útokem a Kuka byl nejdokonalejším vykonavatelem brankových ortelů - 24 branek tehdy překonal v rámci ligy jen těsně Dubovský ze Slovanu (s pomocí penalt). Na podzim 93 utichla palebná schopnost Pavla Kuky, za to stoupla jeho touha odejít do zahraničí. Kaiserslautern úspěšně nahodil laso po reprezentačním a slávistickém útočníkovi. Kuka ihned okouzlil Bundesligu. A až do roku 2000 provětrával obrany soupeřů zmíněných "ďablů z Betzenbergu", či Norimberku a Stuttgartu. Vstřelil 50 bundesligových branek. V létě 2000 se najednou vrátil do Slavie. Ve 32 letech se zdálo, že půjde jen o to ukončit kariéru. Pavel Kuka ale stále uměl. Ihned se prosadil do pozice jedničky sešívané ofenzívy a táhl tým za druhým místem a šancí na Ligu mistrů. Vstřelil 14 branek a podruhé mu jen těsně unikl primát střelce ligy. Sezóna 2001-02 však znamenala dlouhý boj. Kuku sužovalo vleklé zranění, navíc se nenaplnily jeho touhy ohledně Ligy mistrů či mistrovského titulu. Jediné prvenství v červenobílých barvách mu přinesl Pohár čMFS. Příchodem Vachouška postupně odstoupil na lavičku. Na konci jara 2003 ještě oživl sedmi brankami a prokázal své ambice. Navzdory věku a jako kapitán. Další ročník už přinesl pomalý ústup z pozic, ze základu zpět na lavičku. A málem po hádkách s trenérem i do jiného klubu. Nakonec jej trenér Csaplár pro Slavii udržel. Jako náhradníka vídáme Pavla Kuku pomalu uzavírat svou bohatou kariéru. Jak říkám, slova jen blednou. Stejně jako kdysi bledli obránci, když měli střežit Kuku. Když dostal míč do běhu. Byl rychlý, s tahem na branku, perfektní kličkou, uměl vypálit razantně i umístěně. Kolikrát neuhlídán proměnil hlavičku. Pomalu nastává čas, kdy budeme říkat "Slavia Bicanova, Pláničky, Veselého a Kuky". Takový to byl hráč, taková je to osobnost (a to nechtěně pomíjím jeho přínos pro reprezentaci). A jen statisticky podzdobme strohý výčet faktem, že Kuka odehrál za Slavii 225 ligových utkání a vstřelil v nich 95 (94?) branek.

Období ve Slavii: 1978-1987, 1989-1993, 2000-dodnes

 

Odchovanec sešívaného dresu plnil duše klubových funkcionářů velkým očekáváním již od počátku. V listopadu 1984 pak pod trenérem Jarešem prvně ozkoušel pocit ligového debutu a osladil si jej gólem do sítě Prešova. Až do roku 1991 stal se nepostradatelnou součástí mužstva. Bojovníkem na slovo vzatým, vždy? žádný míč pro něho nebyl ztracen, žádný soupeř nepřekonatelný. S míčem uměl cokoliv a nejradši jej napálil do soupeřovy klece. Po standardce, z vlastní akce, ale i z přímého kopu. činil tak celkem často a bylo mu celkem jedno, zda-li z pozice útočníka či druhovlnného záložníka. Pro něho jistě nezapomenutelnou stala se kanonýrská sezóna 88/89, kdy byl nejlepším ligovým střelcem mužstva se 13 brankami. V létě 1991 přestoupil do Furukawy a své nadšení a fotbalové umění prokazoval v Japonsku až do zimy 1996. To se vrátil do Slavie. Opět nakazil spoluhráče bojovností, tmelil tým a šířil kolem sebe nadšení pro barvy sešívané. Navíc přidal do svého výčtu i nějaké ty branky. Odměnou mu byl pocit vítěze Poháru čMFS. Následující ročník byl pro něho posledním ligovým slávistickým. Naposledy oblékl dres v Opavě a Slavia symbolicky zvítězila. Dnes jej můžeme vídat v utkáních Staré gardy Slavie a zvláště během Silvestrovského derby patří mezi nejaktivnější střelce. Naplňující a korunující tak své klubové přesvědčení. Pavel řehák odehrál za Slavii 175 ligových utkání a konto soupeřů zatěžkal 40 přesnými zásahy.

Období ve Slavii: 1984-1991, 1997-1998

 

Do Slavie přišel jako začínající dorostenec z Děčína. Do A-týmu povolán trenérem Petrželou jako nejlepší střelec slávistického "béčka". Poprvé si zahrál ligu ale pod vedením Jarabinského na podzim 1992 a brzy se prosadil jako úspěšný střelec do základu a k lavičce odsoudil např. Biniče či Rusnáka. Někdy hrál i v záloze. Dařilo se týmu i Šmicerovi, takže i v takovém mládí již dostával reprezentační pozvánky. Během sezóny 93/94 se na dlouhý čas zranil. Když se vrátil zpět, vzal za svůj post útočníka a vydržel rozvracet obrany soupeřů i během mistrovského i evropského tažení ročníku 95/96. Ještě před stříbrným Eurem 1996 podepsal přestup do Lens, kde se z něho postupně stal typický pravý záložník. Svými kvalitami přesvědčil i svůj oblíbený klub FC Liverpool, kde hraje od roku 1999. Získal mnoho trofejí a ocenění, je zřejmě nejúspěšnějším a nejslavnějším slávistou posledního desetiletí. A čím tak zaujal? Zřejmě herní elegancí, fér hrou, rychlostí při vedení balónu a častém úniku, technickou "obounohou" vyspělostí. I když ta pravá je přeci jen trošku lepší. Za Slavii odehrál 82 ligových utkání a vstřelil 26 branek. V nominaci bude i na postu útočníka.

Období ve Slavii: 1987-1996

 

První kroky za fotbalovým míčem udělal v Plzni. A v dresu Viktorie si ochutnal jednak první ligu a jednak se z ní katapultoval do Edenu. Nadějnost a mladickou dravost neprodleně potvrdil. Prosadil se do základu a spolu se Šmicerem utvořili dvojici, která měla za úkol otvírat brány soupeřovy defenzívy. Dařilo se. K Vladimírově herní a technické dispozici dodal údernost, tah na branku, jednoduchou kličku a mnohdy nečekanou střelu. Nemusel čekat na tutovku, kolikrát vypálil i z dvaceti metrů a míč se vyhnul brankáři a schoval se k tyči do sítě. Tedy nebyla to puma, šuta ani bomba, spíš táhlá geometricky řízená střela. A že je Vágner panem kanonýrem můžeme vytušit i podle toho, že na podzim do sítě Uherského Hradiště nasypal v utkání čtyři branky. Vágner se nebál. A uměl. Vlítnul do vápna a střílel. Proto byl dlouhou dobu oporou. Někdy jediným mužem, kterého lze nazývat kanonýrem. Například v sezóně 98/99. Sám dlouho táhl útok a kolikrát zrovna jeho střela rozhodla utkání. Byl stále mladý a přitom již málem v klubovém inventáři. Když mu narostla konkurence v podobě Zelenky a Doška, prosadila se čerstvá krev. Vágner ještě rozhodl derby, stále uměl. Ale chyběla tomu snad ta odvaha, ten charakteristický tah na branku se zakončením. Začal spalovat šance. A to je konec kanonýra. Cesta ze základu na lavičku. Pak se během září 2000 vrátil Pavel Kuka a Robert Vágner měnil dres. Zkusil hrát za Teplice, V Maďarsku se prosadil v Dozse Ujpesti a vybojoval si angažmá v Cottbusu. Hvězda jeho kariéry načas stoupla. Ale hvězda jeho sešívaného osudu již dávno pohasla. Svítí jen tak drobně, abychom nezapomněli, že Robert Vágner patřil přese všechno mezi elitní střelce minulé desetiletky ve Slavii. Vždy? odehrál 136 ligových utkání a 39krát k naší radosti umístil míč do branky soupeře.

Období ve Slavii: 1995-2000 

 

Už se končila letní příprava roku 1996, Slavia mohutně posilovala a po dlouhém jednání přetáhla z českých Budějovic vyhlášeného kanonýra. Tedy vyhlášeného - trenér Toniáš o svém tehdejším svěřenci řekl, že kdyby proměňoval všechny své šance, už by dávno hrál za Bayern Mnichov. Možná si řeknete, že Tobiáš přeháněl. Možná. Jenže Karel Vácha, to bylo opravdu synonymum kanonýra. Nadějného a šikovného. I šance proměňoval. Ne všechny, ale dost jich. A přesvědčit se o tom mohli po fanoušcích Hluboké nad Vltavou či Dynama české Budějovice právě slávisté. Vácha zachraňoval dvěma góly remízu se Žižkovem a našlápnul tak ke slušnému podzimu. Vždy? vstřelil šest branek a blížil se k branám reprezentace. Opravdovou formu a schopnosti předvedl na jaře 1997. Střílel branky (do celkového počtu 14  v sezóně), oblékl i dres "repre" a stal se nejlepším kanonýrem Slavie. Navíc kuriózní brankou (střela Horvátha do jeho tváře a odtud do sítě) rozhodl finále Poháru čMFS. Měl to být dobrý start prestižního angažmá. Místo toho to byl vrchol a počátek ústupu. Další rok se přihlásilo do jisté míry limitující zranění. Navíc soupeřovu sí? natáhl jen šestkrát. Stále byl členem základu a pod trenérem Hřebíkem mohl obnovit poněkud uvadlou slávu svého střeleckého umění. Jenže nestalo se. Nový trenér neprojevil nejmenší pochopení pro v soubojích přeci jen křehčího útočníka a nedal mu šanci. Jeho fotbal nežádal hráčovu dokonalou orientaci v pokutovém území a střeleckou pohotovost. A buldočí povahou se přeci jen Karel chlubit nemohl. Nebyl drsňák, nejezdil po hřišti jak tank. Spíš zaujal elegancí, technikou. Hodně divokým přestupem byl odvelen během podzimu 1998 do Tirolu Innsbruck. Ještě se vrátil do naší ligy, v dresu černobílého Dynama. Ještě prokázal gólovou apetenci. Když končil vrcholovou kariéru, vykazovalo jeho střelecké skóre necelých osm desítek branek. Z toho za Slavii se prosadil rovnou dvacítkou v 57 ligových utkáních.

Období ve Slavii: 1996-1998

 

Severočecha si pro velký fotbal vyhlédla Slavia. Své schopnosti nejprve prokázal ve vojenském dresu Dukly Praha a od léta 94 se z něho těšili slávisté. Měl být hráčem použitelným pro útok i zálohu. S ofenzivními vlohami. Podzim 94 byl jeho časem základní sestavy. Slavia hrála parádní fotbal a Vávra byl u toho. Nebyl kanonýr, ale podporoval hru uměním potáhnout míč, vyrazit k soupeřově vápnu, zmást soupeře kličkou. Stal se z něho nenápadný driblér, kterého protihráč často odstavil od míče jen za cenu faulu. Uzdravení Šmicera jej poněkud vytlačilo ze sestavy, navíc pro mistrovskou sezónu přišel Poborský. Z Vávry se stal platný člen širšího kádru. Přesto se stal nesmrtelným aktérem červenobílé historie. Psal se březen 1996, běželo prodloužení čtvrtfinále Poháru UEFA v římě, 113. minuta a Vávra v něm šťastně a přesně zamířil přízemní střelou k pravé tyči římanské branky. Zajistil tak postup sešívaným do semifinále této soutěže. Po odchodu Šmicera v létě 96 se čekalo, jestli Vávra nechytne nabídnutou šanci. Nezdařilo se. Střádal utkání, hrál, pomáhal, oživoval hru. Však většinou jako střídající hráč. Uměl rozvlnit sí?, nebál se vystřelit. Ale na konkurenci to jaksi nestačilo. Nakonec v létě 97 ze Slavie odešel. Tiše a nenápadně, přesně v duchu v jakém se prezentoval na hřišti. Do Izraele (Maccabi Haifa) s ním zmizel příspěvek v počtu 80 ligových utkání a devíti napnutých sítí ve prospěch Slavie. Samozřejmě se pokusil o návrat do našeho ligového běhu, v dresech Jablonce, Příbrami či Viktorie Žižkov, ale už to nebylo ono.

Období ve Slavii: 1994-1997

 

Fotbalové základy nasbíral v Liberci. Severní čechy jsou pro jeho fotbalový růst a kariéru dost příznačné. Jenže neprosadil se. O svých kvalitách přesvědčil až v Žižkovské Viktorce. Stal se uznávaným kanonýrem, takže když naopak slávisty sužovala střelecká nepotence, těsně před velkým derby jara 1999 uskutečnil se bleskový přestup. Zelenka útok oživil a v derby zařídil vítěznou penaltu pro Horvátha. Pro další rok dostal do tandemu Tomáše Doška a třetím vzadu se najednou a nečekaně stal Robert Vágner. Duo Zelenka - Došek bylo ideálním skloubením důrazu, rychlosti, techniky, využití volného prostoru pro brejky. Uměli si vyhovět, přihrát, nabídnout šanci. Stali se postrachem a než se stroj zadřel, táhli gólově Slavii k titulu. Byli útočníky na svém místě. Během podzimu 2000 se objevila nečekaná konkurence - Pavel Kuka. Luděk Zelenka tu situaci ustál lépe. Zůstal v základu a rozuměl si s novým par?ákem v základu. Branek však ubylo. Při zranění Kuky na podzim 2001 tahal z herní mizérie brankami mužstvo nad hladinu i Zelenka. Uměl zabojovat, nikdy se nevzdával, navíc se cenila jeho pozitivní nálada. Jenže když přišel trenér Beránek a jako posilu si vyžádal Vachouška, najednou Luděk ucítil konec svých nadějí pro sešívané barvy. Odešel do Teplic. A stejně jako ve Slavii uměl nadchnout. Jenže ne tak často a nakonec se stěhoval do Blšan, které vlastně sám dovedl zachránit. Nyní hraje za Brno. Stále je vidět, stále se prosazuje. Chytrými hlavičkami ve vápně, decentní kličkou a jistou střelou. Netrhá sítě, jen je rozechvívá, hladí je míčem. A skóre se proměňuje pod jeho taktovkou. Nenápadně ale jistě. Tak věrně svému gólovému pisateli a jeho šikovnosti v zakončení. Za Slavii odehrál Luděk Zelenka 85 ligových utkání a konto soupeře zatížil 21 brankami.

Období ve Slavii: 1999-2002

 

 

Do nominace se nakonec nevešlo pět jmen. Jednu dobrou sezonu odehrál ve Slavii Roman Hogen, uvažovali jsme také o Štefanu Rusnákovi, Samiru Pinjovi a Mercedesu, který nevyjel z garáže, Petru Švancarovi.

 

Takže nyní můžete jít konečně hlasovat. Formulář naleznete ZDE.

 

Texty: slaviaman

Foto: www.slavia.cz, www.idnes.cz, www.sportovci.cz, www.1fcbrno.cz