Podobný scénář měla mít i letošní epizoda nazvaná Tbilisi. Místní Dynamo prožívalo svoji slávu před nějakými 20 až 30 roky. Jako reprezentant sektoru ministerstva vnitra mělo přece jen lepší podmínky pro své bytí a žití a sovětské vládě i vlastnímu národu se štědře odměňovalo nejedním úspěchem. Pravidelnou účastí v sovětské lize, kde se stalo nejúspěšnějším slovanským celkem, do kroniky se zapsala zlatým písmem výhra 2:1 ve finále Poháru vítězů pohárů v roce 1981 nad Carl Zeiss Jena! Dnešní Dynamo o podobných úspěších zatím pouze sní, a tak na Slavii při oznámení výsledku losu zabolela hlava asi jen ekonomy. Celý tento špás byl odhadnut na dva a půl miliónu korun! Při vší úctě k lidským i sportovním kvalitám Gruzínů nemohl být tento soupeř považován za tak atraktivního, aby přitáhl sponzory i větší zájem fanoušků, kteří by se na pokrytí nákladů mohli podílet!

Carl Zeiss Jena (1974), Akademik Sofia (1976), Standard Lutych (1977), FC St.Mirren (1985), Heart of Midlothian (1992) a OFI Kréta (1993)….. Víte, co mají společného tato mužstva? Byla soupeřem pražské Slavie v některé z evropských soutěží a mohla prohlásit: „Přišli jsme, viděli a zvítězili (přesněji: postoupili)“. Ve výše uvedených letech totiž pro Slavii platilo: co start, to vypadnutí s prvním soupeřem.

Pravda, někdo může poukázat na někdejší Pohár veletržních měst, kdy jsme sice při prvním startu v r.1967 hned vypadli s Kolínem n.Rýnem, ale rok nato zdolali Wiener SC a až v následujícím kole trochu nešťastně vypadli s Hamburger SV. Ale k zařazení těchto zápasů do poháru UEFA došlo až později a nic to nemění na dlouhodobé tradici, že sotva Slavia nastoupí, hned vypadne. Prvním zlomem pak byl rok 1994, kdy jsme postoupili přes irský Cork City (to se však jednalo o předkolo!), abychom pak protrpěli dvojzápas prvního kola s AIK Stockholm. Po nadějné remíze 0:0 ve švédské metropoli následovala dobře rozehraná odveta doma a neš?astný gól za záda brankáře Stejskala, kdy nakonec výsledná remíza 2:2 znamenala postup Švédů a opětné naše oči pro pláč. Brány 2. kola zůstaly zase uzavřeny…

Pak však přišlo švihnutí kouzelným proutkem a Slavia se stala postrachem klubů renomovaných i jen ambiciózních. Přitom už si dnes málokdo vzpomíná, že do Evropy jsme právě v roce 1995 vstoupili na jakousi divokou kartu – do poháru UEFA měl jít jen mistr a vítěz poháru. Nakonec přibyla v losovacím koši i v tabulce druhá Slavia (byly to 2 roky po rozpadu federace a koeficient byl nulový) a ta nakonec pronikla až do semifinále.Následovaly pak více či méně úspěšné roky, ale nikdy se nestalo, že by Slavia odehrála jen jeden jediný dvojzápas. Pravda, do vysněné Ligy mistrů jsme se nikdy nedostali, by? to někdy asi chtělo trochu více odvahy při zápasech i štěstíčka při losu, ale i přesto viděli naši věrní fanoušci na Strahově spoustu kvalitních zápasů.

Nevím, možná někoho tento fakt tak trochu ukolébal, ale měl jsem dojem, že si už skoro nikdo nepřipouští možnost, abychom se letos vrátili do beznaděje 70. a 80.let s konečnou v prvním dvojzápase!. Můžeme stokrát žehrat na určitou necitlivost při přípravě losování ze strany UEFA i na krutosti losu (vždy? třeba v roce 2001 jsme nastoupil proti Panathinaikosu jako nasazení!), ale pověstnému štěstí se musí umět jít naproti.A to umějí jiní lépe! Faktem je, že poté, co nám los přidělil soupeře s gruzínské metropole, nastalo určité zděšení. Hlavně, jak již bylo uvedeno, z hlediska finančního. Dnes už je vše jasné. Ocitujme v této souvislosti snad největšího českého básníka K.H.Máchy: „Daleká? cesta má, marné volání!“. Marné volání trenéra po nasazení, po odpovědnosti k národnímu stříbru, kterým určitě dres a jméno Slavie pro sportovní historii česka stále ještě je. Nemůžeme být přece tak neskromní a chtít za pouhé 15-minutové nasazení dohromady v obou zápasech zázrak v podobě postupu. Je vlastně dobře, že nakonec televize zápasy kvůli OH nevysílala.

První poločas zápasu v Praze byl sportovní katastrofou, zmátoření se po vyrovnávací penaltě trvalo jen uvedenou čtvrthodinu a místo dotažení našeho zmrtvýchvstání k získání výraznějšího náskoku byl zde opět průměr a spokojenost s nadějným, ale nesmírně ošidným výsledkem 3:1. Trenér Csaplár nešetřil na tiskovce ostrými slovy. První poločas byl hrůzou, děsem, katastrofou. Můžeme být jen a jen vděčni osudu, že stav byl pro nás milosrdný –0:1! Zlom, který přišel ve druhé půli po faulu na Pitáka a Adautem proměněné penaltě, přinesl čtvrhodinu snů a obrat na 3:1, ale zůstalo jen u toho. Dorazit šokovaného soupeře naše mužstvo již nedokázalo. Nebo jen nechtělo a spokojilo se s tímto nadějným, ale ošidným výsledkem pro odvetu?O odvetě toho bylo napsáno jinde dost a dost, a tak možná nejvýstižnějšími by byla slova, že se jednalo o čekání na ránu z milosti. A ta nakonec skutečně přišla. Prohráli jsme tak 0:2, což přesně stačilo domácím k postupu…

A? se to komu líbí či ne, cesta za pohárovým zápasem se neodehrává jen na hřišti, ale člověk se snaží nadýchat se i atmosféry města a země, kterou pobyt v cizím městě přinese. Gruzie je jednou ze tří podkavkazských zemí v západní Asii, s historií mnohem delší, než píšeme my.Oblast byla osídlena již ve 3.tis.př.Kristem, často se hovoří o bájné Kolchidě. Město Tbilisi bylo založeno králem Vachtangem (446-502) a legenda je podobná té karlovarské z dob Karla IV. Na místě varského jelena zde vystupuje bažant, který byl nalezen po zásahu v teplých sirných pramenech. Tím se zrodilo i jméno města Tbilisi; tbili totiž v gruzínštině znamená teplý.

Výhodná poloha pod jižními svahy Kavkazu přála rozvoji všech tří podkavkazských zemí, ale předurčovala je i k nájezdům nepřátel – Arabů, Turků, Chazarů, Mongolů a Peršanů. často si uchvatitel dobře uvědomoval, co znamená známé heslo „Rozděl a panuj“. A dokázal najít skulinky v nesvornosti sousedních národů. Přispělo k tomu i náboženství – Arméni se považují za křes?any západního typu, Ázerbajdžánci mají blízko k islámu, Gruzíni pak k pravoslaví. Asi nejnešťastnějším krokem bylo vytvoření jediné svazové republiky krátce po vzniku SSSR a víceméně ruské okupaci těchto zemí (Gruzie se nejvíce bránila, ale marně). I Stalin (původem z Gruzie) nakonec pochopil, že to tak dále nejde, a tak se v roce 1936 vytvořily tři samostatné podkavkazské svazové republiky. Důsledky jsou však patrné dodnes. Je jimi třeba oblast Náhorního Karabachu, fakt, kolik Arménů žije v diaspoře – snad po Židech nejvíce; trpí i Gruzie. Většina Gruzínů je přesvědčena, že se výrazně projevuje tlak sousedícího ruského medvěda, který se nemůže smířit s tím, že v této oblasti ztratil vliv. Pověst proslulého střediska cestovního ruchu ztratila Abcházie s kouzelnými místy, jakými byly Picunda a Suchumi (by? vedle cizinců se zde rekreovali hlavně Rusové), na starou slávu jen a jen vzpomíná i adžarské Batumi. Klid není ani v sousední ruské Soči. V době naší cesty vypukly nové boje v Jižní Osetii (tam separatisté touží po spojení s ruskou Severní Osetií s fotbalově známým Vladikavkazem, dříve Održonikidze), ke klidu nepřispěl ani současný pád dvou ruských letadel na spojnicích s touto oblastí 2 dny před naším zápasem. A necelý týden po naší cestě do Gruzie došlo k tragédii v severoosetském Beslanu. Jak je vše blízko, jak je vlastně vše daleko!

Známý rodák z chorvatské Korčuly Marco Polo označil Tbilisi za Paříž východu. Z dnešního pohledu to možná trochu pokulhává. Ale zajímavostí zde najdeme dost. Hlavní třída Rustavelli je bulvárem připomínajícím Moskvu či právě Paříž. četné univerzity (Gruzíni byli vždy právem považováni za nejvzdělanější národ bývalého SSSR), divadla, kostely i správní budovy dokazují někdejší bohatost města. Nade vším bdí nadživotní socha Matky Gruzie symbolizující touhu Gruzínů po svobodě. V levé ruce drží pohostinnost symbolizující chléb, v pravé pak meč, který ukazuje, že jiné úmysly je národ připraven ztrestat.

Monumentální dojem vzbuzuje i vrchol hory Mtacminda se zajímavou stavbou TV věže, k níž vede lanovka. Procházíme kolem několika pozoruhodných chrámů a kostelíků, tu a tam se objeví upravený parčík Příjemné je i posezení v některých hospůdek, kde mimo jiné točí i překvapivě chutné pivo, zajímavý je i pohled na zachovalé zbytky pevnosti Narikala. Nejstarší část města na jihu města začíná zajímavou jezdeckou sochou krále Vachtanga (i to dokazuje dlouhou a bohatou historii města, nebo? tento král žil v letech 452 až 502) a vyniká křivolakými uličkami, kostelíky i pohledy na výše zmíněné stavby i další pamětihodnosti. V Tbilisi najdeme i hotely s plným vybavením včetně bazénů s možnostmi pro plavání i sebemučení ve fitcentru, takže není nutné putovat přes celé město k sirným pramenům nebo ke Tbiliskému moři – přehradě na řece Kuře (gruzínsky Mktvari).

Jedním ze zajímavých znaků města je i nespočet podchodů pod nejrušnějšími třídami. V podchodech se však koncentruje nejvíce odevzdaných žebráků či spíše žebraček. Je zde i nespočet stánků s nepoměrem mezi prodávajícími a kupujícími, kde spousta prodejců nabízí různé zboží, ale víceméně nemá komu. I metro je zastaralé, ale funkční. Hlavním znakem podchodů je však nepominutelný odér vanoucí z každého podzemního prostoru. Zatímco na každém kroku na povrchu narazíme na stánky s chlazenými balenými nápoji, klasické kadibudky chybí. A tak se zřejmě chodí do podchodu… Sověti si zřejmě při jejich budování neuvědomili, že vše, co se vypije, musí časem do koloběhu zpět…. Průměrný plat je prý mezi 100 až 150 dolary, ceny srovnatelné s našimi..

Abychom však jen nechválili, musíme přiznat, že fasády řady domů touží zoufale po obnově, nacházíme i trosky domů poškozených při bojích v 90.letech. Na každém rohu stojí s nataženou rukou žebrák či přesněji žebračka. K tomu se zde na hlavní ulici nacházejí děti z rodin, kterým u nás říkáme méně přizpůsobivé, jsou však mnohem agresivnější než zbídačelí Gruzíni. Jezdí se divoce, ale ani jednou jsme nezaslechli rachot bouraného plechu nebo nářek přejetého chodce.

Shodli jsme se s Gruzíny v tom, že láska k Rusům není ani pro jednoho z nás prioritou. Ale jazyk Puškina a Tolstého za nic nemůže a právě ruština je především pro střední a starší generaci vynikajícím prostředkem pro komunikaci a i díky našim znalostem ruštiny jsme měli možnost poznat spoustu vynikajících a pohostinných lidí! Ono možná ani není divu. Gruzíni si zachovali svoje písmo mchedruli (v roce 1978 byl naštěstí marně připraven zákon, že ruština bude úředním jazykem v Gruzii), a tak i výsledky pohárových zápasů uveřejněné v místním tisku byly pro nás zpočátku záhadou. Ale vše se dá naučit, při delším pobytu by vše probíhalo bez problémů, znak jako znak, jen pochopit, co co znamená!

Gruzie bývala pýchou cestovního ruchu někdejšího SSSR, Již zmíněná přímořská střediska, vynikající vína, proslulý koňak gruzíňáček, proslavený čaj (připomeňme jen, že to, co se někdy v 50.letech prodávalo u nás jako gruzínský čaj, bylo směskou čtvrté kategorie.) i výborná minerálka Boržomi, kdysi známá v celém SSSR. Návštěva palírny koňaků by patřila i u renomovaných cestovek mezi obrovské zážitky. Inter arma silent musae platí vždy a všude. Kde se válčí, tam však ani turisté nejezdí. I proto byla návštěva Gruzie pro nás do jisté míry celoživotním zážitkem. A opět uveďme, jakou je škodou, že 3 kavkazské národy nejsou schopny se pořádně domluvit. Navíc od rozpadu SSSR Gruzie prožila několik vnitřních převratů. A to také něco stojí… Je zajímavé pozorovat atmosféru kolem mše, která probíhala dopoledne na hlavním bulváru. Kromě přítomných věřících uvnitř kostela se na ulici zastavili i procházející. Mezi nimi i policista. Pravoslavně se pokřižoval, chvilku pomeditoval a šel dále. Jak je vše jednoduché, jak je vše složité!

Podle líčení všech Liberčáků nás mělo čekat v Tbilisi peklo. Nevím přesně, co se stalo přede 2 roky v Liberci, ale na stadiónu Paichadzeho nás zaujala především tristnost částečně přebudovaného stadiónu. Rozhodně se však nedá mluvit o nepřátelské atmosféře. Asi 20 tisíc míst je osazeno předepsanými sedačkami, jinde vládne a kontrastuje bída a utrpení zbytku hlediště, které každým dnem pustne a pustne. Někdejší monumentální aréna je tak místem kontrastů – solidní místa osazená sedačkami se zázemím blížícím se potřebnému komfortu, zbytek čeká na zázrak. Peněz je málo i zde. Odkaz na válku a případný terorismus není planou výmluvou. Platí to pro budovy ve městě, vozový park trolejbusů i většinu pozic na stadiónu. A vlastně i zázemí letiště, kde jsme byli nuceni kvůli zpoždění letadla strávit většinu noci. Bylo by však kruté vinit za vše příslušníky gruzínského národa, který se aspoň vůči většině z nás projevil jako pohostinný a přátelský.

Cesta zpátky nebyla veselá. Nejen proto, že byla v letošní sezóně nejen první, ale i poslední. Vystoupení Slavie rozhodně nenavázalo na úspěšnou desetiletku. Fotbal je jen hra a prohrát a vypadnout může vlastně každý. Ale nikoliv způsobem, jaký předvedla v srpnu Slavia!