Zrod nové slávistické hymny vyvolal, jak se asi dalo čekat, smíšené reakce. S odstupem ji přijali především všichni staromilci a konzervativnější přátelé Slavie. Naopak mladší generace volala po modernějších rytmech a jednodušší melodii, refrénu. Respektovat je však třeba i názor, že hymna by se příliš často měnit neměla, třeba jen ta naše národní „Kde domov můj“ se na „hitparádě hymen“ drží už 86 let …

Na druhou stranu se přiznám, že refrén „Slavie, bíločervený, Slavie bíločervený …“ mi čas od času zazní neodvolatelně v uších. Stalo se mi to tak například při letošním posledním výletě na běžkách na Šumavě. Jeden kopeček dával mým špatně namazaným prkýnkám pořádně zabrat. Najednou mi v uších zazněl tento refrén a hned bylo těch sil více a stoupání přestalo být problémem.

Mělo to vliv nejen na změnu dosud dýchavičného závěru túry, ale i na zamyšlení nad tím, kolik vlastně již Slavia měla hymen a oslavných popěvků. Nebylo jich málo, byť někdy pamě? trochu vynechává a páskové nahrávky na kdysi slavném magneťáčku Sonet Duo jsou již asi kdesi na hudebním nebi. Přitom texty byly milé, melodie vtíravé, a tak na mysl vyvstala dvě přání – pokusit se v různých archivech tyto melodie vyhledat a najít možnost, jak je zkompletovat. I zde hledejme poctivý kus slávistické historie – myslíte, že se najde klub, který by ve svých análech našel bohatší paletu textů a melodií? I zde hledejme vazbu na historický fakt, že jen v málokterém klubu je tak úzce propojena kultura se sportem!

Vydejme se tedy po historii popěvků, které ve své době považovali slávisté za oficiální i neoficiální hymnu. Na prvním místě je určitě píseň „červenobílý“, která se dodnes hrává na zábavách a tancovačkách na českém, moravském i slezském venkově:

červenobílý, to se mi líbí,
To já mám, to já mám rád!
červenobílý, to se mi líbí,
Za ty chci do smrti hrát!

Vždycky se mi líbívala
červená mašle v hlavě!
Za rok se změnily časy
Nosím ji v povijaně!

(Na některých odbočkách se zpívalo třeba
červenobílí budou mistři ligy (v roce 1996 „jsou“),
A také: Těm budu do smrti přát

Tato píseň byla tak po dlouhá léta jakousi neoficiální hymnou Slavie, v padesátých letech minulého století asi k tvorbě klubových hymen vůle nebyla a propagovat „buržoazní Slavii“? Vlastně Dynamo? Zaznamenejme však pokřik, s nímž nastupovali na svá kolbiště atleti: „Huja, huja, bujana, Dynamo Praha“.

Přichází však oteplení let šedesátých a s ním i obnova jména Slavie. Slávistická renesance, obroda, návrat nadějí. Vyvrcholení poslední (věřme, že navždy) druholigové sezony je pro mnohé z nás asi nejslavnějším údobím v historii Slavie. Již odepsaný klub se vrací v plné slávě mezi elitu a dojetí nebere konce. A objevuje se i píseň, interpretovaná – kým jiným, než Milanem Nedělou, z níž utkvíval v paměti především refrén:

Když hraje Slavie, tak padaj góly,
Když hraje Slavie, hezčí je svět,
Příští rok bude hrát zas hlavní roli
Jako ji hrávala šedesát let!

Z hlavního textu mi utkvěla v paměti pasáž opěvující obránce světového jména, jež však je také tradiční akustickou konstantou:

Obrana, ta vůbec starosti nám nedělá,
Protože v ní hraje kdo? No přece Lála
Lála, Lála, lálalalala!

Obrodou Slavie se zabývají v roce 1965 i kabarety, a tak je tu opět jeden z největších slávistů na podiích a za mikrofony Milan Neděla, který zapěl dnes už určitě zapomenutou písničku, jež nesla poplatnost i výrazivo tehdejší doby: Je odpovědí na výzvu k procházce jarní přírodou:

Já však jenom pro sport žiji
Musíme jít na Slavii
Sledovat budeme obranou hru Lály,
Dívat se, jak Píša pěkně střílí zdáli!

Jestliže však soudruh sudí,
Spravedlivý hněv v nás vzbudí,
Postihne ho jistě, jak už brzy pozná,
Postihne ho totiž naše pomsta hrozná,
Pošleme ho do háje,
Kde příroda krásná je!

Zapomenuty by neměly být ani aktivity tehdejších vlajkonošů. Ti měli po každém zápase schůzku na tribuně, najde se i divadelní prostředí, například zákulisí činoherního klubu. Jedním z oblíbených popěvků tehdejších tzv. mládežníků byla interpretace známé Mělnické polky:

červenobílý, to se mi líbí, to je ta barva Slavie; Slavie!

A zapomenout nesmíme ani na populární Babetu. Jedním z předních slávistů na hudebním nebi byl dirigent Karel Krautgartner a píseň Babeta z pořadu Kdyby tisíc klarinetů se stala na dlouhá léta chorálem při nástupu slávistů ze šaten na hrací plochu.

Přicházejí však normalizační sedmdesátá léta a uchylujeme se ke Slavii jako k jednomu z mála symbolů jednoty a soudržnosti slušných lidí. Z pódií zní někdy jednoduché, ale velké části diváků přitažlivé melodie Františka Ringo čecha a zpěváka Viktora Sodomy – jednoho i druhého vášnivého a věrného slávisty. Na svět tak přichází píseň Kluci zlatí, která je neodvratnou průvodkyní domácích zápasů:

Kam hrabou se nejhezčí slečny,
Na mou lásku, můj idol věčný,
Na nejhezčí, která mezi námi je,
Tou mou velikou láskou je Slavie!

Kluci zlatí, kluci zlatí,
Kluci zlatí, jen góly platí,
Kluci zlatí, kluci zlatí,
Žádná kouzla a jen ukažte jim, jak se hraje!

Až na onen svět budu veden,
Rád půjdu, vždyť je tam Eden!
A tam přece léta už domov pravý je!
Mé veliké lásky, mé Slavie!

V roce 1976 slaví slávistický fotbal své osmdesátiny. V té době je hlavním bodem oslavy setkání umělců se slávisty. Rodí se píseň, jejímž interpretem je Standa Procházka a brzy chytá srdce fanoušků jako další hymna:

Naše věčná Slavie
Odmalička už je v srdci mém!
Odznak její krásný je,
Nosím ho jak pravý diadém.

Bican, Kambal, Plánička,
Ženíšek i Vodička,
Kdo by neměl tahle jména rád,
Vždyť nás proslavila tolikrát!

Slavie, Slavie, ve svém znaku hvězdu má,
Slavie, Slavie, to je barva bíločervená!
Slavie, Slavie, jak to krásné zní,
Proto, hoši, s chutí do toho,
Ať jsme vždy a všude vítězní!

Možná je bohužel pozapomenuta i zpívaná fanfára, kterou hlasatelé po léta pouštěli po vstřeleném gólu a některé sudí i delegáty přiváděla k šílenství. Možná, že to bylo i tím, že autorem byl Jaromír Vomáčka, autor popěvku „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša“, který mu na dlouhá léta zavřel televizní i rozhlasové frekvence a postižena tak byla i jeho vánoční píseň „Vánoce, Vánoce přicházejí“! Slávistická radost z úspěchu však byla doplňována popěvkem:

Slavie, Slavie, den ode dne lepší je!
Slavie, Slavie, ta nás všechny přežije!

čas však běží dál, je zde rok 1989, nové poměry, příchod pana Korbela v roce 1991. A mezi přáními doby je zde i touha po (nové) hymně. Karel Vágner přichází s melodií, interprety jsou prvoligoví hráči a šíří se kazeta se zpívaným i jen hudebním výstupem.

červená a bílá hlásí nástup,
Vlajka stoupá k výšinám!
Hleďte, chlapci, vzhůru, co je nás tu!
My věříme Vám Vy nám!
Tak do toho šlápnem, útok střílí,
V obraně co hráč, to dříč,
Ať se soupeř žílí jak se čílí,
My mu nepučíme míč!

Hej, hej!
Slavie, dej, dej gól Slavie
A ty na to máš, ty na to máš,
Slavie, dej, dej gól Slavie,
Jsi favorit náš.

Sešívanej útok, ať se řítí
Od vlastního vápna dál,
Nejlepší je míč, co skončí v síti,
Zvítězí, kdo skóroval.
Zase bude zpívat celý Eden
Na hřišti i v zámezí:
Jeden gól je málo, JEŠTě JEDEN!
Slavie, ta zvítězí!

No, a konečně je zde nová hymna z roku 2004. Věřím, že bude jen málo těch, které nakonec nechytne za uši i na duši hlavně refrén „Slavie, bíločervený, Slavie, bíločervený!“. Slýcháváme ji při každém zápase, její text si přiblížíme některém z příštích čísel …

Přiznávám, že jsem možná někde pozapomněl některé pasáže textu, jinde zkrátil opakovaný refrén. Budiž to výzvou k tomu, abychom se porozhlédli po domácích zásobnících desek, či pásků a celou paletu popěvků nedoplnili a postupně nekompletovali? Nestálo by za to, aby se postupně namixoval blok slávistických písní a stal dalším faktorem, kvůli němuž může být slávista na svůj klub vždy a všude hrdý?