První díl si můžete přečíst zde

2.díl:
...Uběhlo pár měsíců. Obě legendy světového sportu se k chlapci jako já chovali, jakoby neexistoval mezi námi věkový rozdíl několika generací. Byli tak laskaví, že mi dokonce zakoupili permanentní vstupenku na místa hned vedle nich. Vedou mne v trénincích a oba se shodují na tom, že jednou budu hvězda.

Všechno je jak v pohádce a zdá se, že už nic mi nemůže zabránit v rozletu. O to tvrdší byl pád zpět do reality. Začal jsem mít špatné známky a také díky kulatému nesmyslu vynechával školu. Následoval krutý trest – zákaz fotbalu. Nic nezmohly moje připomínky, že samotní mistři říkali, že takový talent už dlouho neviděli. Rodiče usoudili, že i kdyby to byla pravda, můžu se jednou zranit a se vším bude konec. Zákaz platí do konce školního roku a možná i déle.

Je mi těžko u srdce a se slzami v očích přemýšlím, co si jen počnu. Při cestě vlakem, když projíždí kolem stadionu, je můj malý obličejík přitisknutý k oknu jako přísavka a s nostalgií v srdci vzpomínám, jak tam vždycky sedím a je mi dobře. Táta drobné tělíčko většinou odtrhne a maminka káže o škodlivosti takovéto kratochvíle. Každý den alespoň jednou se pokusím přemluvit jednoho z mých pěstounů alespoň k drobnému ústupku, nic platné.

Jednoho dne se přeci nechávají po sérii dobrých studijních výsledků obměkčit a berou mě podívat se na milovanou Slavii a mé dva přátele. Ale pouze na jediný zápas. Jsem štěstím bez sebe. Píše se rok 1996, je jaro. Slavia po 49 letech vyhrává mistrovský titul. Já navštěvuji jedno z posledních utkání tohoto nádherného ročníku. Tam naposledy vidím Františka Pláničku, ještě s úsměvem na rtech a dobrou náladou. Za pár měsíců, přesně v den mých narozenin, umírá.

Rodiče začínají chápat, čeho se dopustili a vidí, že tak krutý trest svému synovi udělovat neměli. Vědí, že jsem přišel o učitele a dobrého přítele zároveň. Všechny zákazy okamžitě ruší, ale pro mě je to příliš velká rána, abych mohl chodit na místa, která by mi mohla připomínat někoho, koho už neuvidím. říkám si, že s fotbalem je nadobro konec...