Hledáte si nějakého nového koníčka nebo prostě nemáte o víkendovém odpoledni co na práci? Okuste atmosféru fotbalového utkání! Důvodů pro takovou volbu může být mnohem více – například usilovné přemlouvání vašich přátel či příbuzných, vyznavačů kulatého nesmyslu, zvědavost (co na tom ti fanoušci mohou vidět?), úspěchy našich týmů na mezinárodním poli, okušení báječné atmosféry, kterou jste tuhle viděli v televizi (v tomto případě samozřejmě nedoporučuji střet například Blšan s Jabloncem, ale nějakou mezinárodní akci...). Mohou se tu vyskytnout i jiné důvody, třebaže s manželkou/manželem nebo s rodiči to už prostě doma není k vydržení, křičet přímo na ně by bylo přinejmenším netaktické, jít se vyřvat někam do přírody a tím polekat nevinnou zvířenu či náhodné houbaře je přeci pod vaši úroveň a vybít si své emoce na kusu nábytku by mohlo přijít setsakramentsky draho. Tak si radši jdete zchladit žáhu na pár hráčích, managementu klubu nebo přísedících důchodcích za jejich nikdy nekončící řeči. Prostě jednoho krásného dne se jdete podívat, jak tam dvaadvacet lidí kope do kožené koule. Původní záměr, odreagovat se od každodenního stresu, začíná brát za své hned při cestě. Pokud nebydlíte hned u stadionu, musíte samozřejmě využít služeb nějakého dopravního prostředku. Osobní automobil se zdá jako nejlepší možnost. Dostáváte se však do zácpy a je po náladě. Sotva vyváznete ze silničního kolapsu, čeká vás další překvapení – není kde zaparkovat. A tak vůz postavíte někam hodně daleko nebo na zákaz stání (díky čemuž se za pár hodin stanete s jistotou sponzorem pánů s obušky...). Když máte „štěstí“, jste například v Ostravě s autem pražské značky, nedej bože se symbolem jiným než místního Baníku, můžete se se svým plechovým miláčkem rozloučit a nebo si připravit tučný obnos na jeho opravu. Hromadná doprava na tom není lépe. V přecpaném vlaku, autobusu, tramvaji či metru začínáte marně přemýšlet, proč vlastně to vše podstupujete a nervy vám tečou rychleji jak Viktoriiny vodopády v období záplav. Konečně vydechnete. Chrám zasvěcený Bohu míče kopaného na vás z dálky mává a radostně se usmívá. Dobré znamení, pomyslíte si. Ale to jste se ještě nedostali k pokladnám. Fronta je až nečekaně dlouhá. V kvádrové budce se na vás už vůbec nikdo neusmívá, pouze stařenka, která, jak se zdá, co nevidět umře, asi pod pultem zrovna sepisuje závě?, protože fronta se ne a ne hnout. Konečně jste na řadě! Tu babičku, co jste zahlédli při příchodu asi mezitím odvezli, nebo? se tu na každého kolem s výrazem masového vraha mračí ne o moc mladší pán a ještě všechny odkazuje na vedlejší pokladnu, protože prý došly lístky. Bude asi slušná návštěva, říkáte si. Ale opět chyba lávky – nejenže se očekávané davy pravděpodobně někam schovaly, kolem vás posedává pouze několik nervózních staříků nadávajících na všechno a na všechny od začátku až do konce. A? již z utkání máte jakýkoli pocit, odcházíte s jasnou vizí, že jste tu poprvé a také naposled a že ty nervy za to nestojí.

Někomu to opravdu vydrží, někdo se zajde podívat až za nějakou dobu na takový lepší zápas, ale fanoušek se z něj nestane. Existují však jedinci, kteří se opět nechají přemluvit a? již svými přáteli nebo sebou samým. Cesta je již rutinní záležitostí. Pokud si tento mač užijete a příště jedete bez řečí zas, vězte, že začínáte mít příznaky fotbalové horečky. Ale zatím je to jen taková neškodná rýma. Začínáte stranit jednomu týmu a z toho běžného lidského exempláře, co jste byl před tím, se stává fanoušek. Dostáváte takzvanou fanouškovskou nemoc, jejíž součástí je již zmiňovaná fotbalová horečka. Tato choroba se dá léčit pouze v počátku, pak pomůže snad jen vymytí mozku. Rozděluje se na několik fází:

1. fáze – navštěvujete většinu domácích střetnutí oblíbeného mužstva, ale když nějaké vynecháte, nic se nestane – vždy? je to jenom hra! Když doma chtějí například pověsit prádlo nebo zrýpat záhon a ohrozí to návštěvu oné společenské události, nebudete z toho sice nadšeni, ale co – své blízké máte přeci rádi a na góly a výsledek se stejně můžete podívat večer v televizi.

2. fáze – možnost vidět svůj tým v akci je velikou motivací a tak domácí práce rozložíte i mezi ostatní členy rodiny (když je to možné) a s jejich plněním si pospíšíte. „Výpadky paměti“ jako „já jsem to prádlo nepověsil?!“ nebo „jak je to jen možné, že máme ještě další tři nezrýpané záhony? Ty nepatří sousedům?!“ se stávají běžné, ale když se na to přijde včas a jste chyceni ještě před odjezdem, máte sice určité námitky a jste nervóznější, ale pořád to ještě není na rodinnou hádku a vše berete s nadhledem.

3. fáze – prádlo jen tak ledabyle naházíte na šňůru, detaily jako kolíčky jsou zbytečné, na to, abyste mohli rýpat záhony chytnete jak na potvoru „bolest zad“, nebo prostě „zapomenete“, že jste měli ještě něco udělat a už si to drandíte na fotbal. Když rodina pro kopanou nemá pochopení, máte v rukávu připraveny samozřejmě výmluvy jako důležitá pracovní schůzka nebo pomoc kamarádovi na stavbě a jiné. Ale to nevydrží donekonečna. Pokud se ale koná nějaké rodinné setkání, neodkladná návštěva tchýně, svatba (i když byste nikdy nedovolili konat vlastní svatbu v den zápasu) nebo podobně, nemůžete dát přeci nějakému sportu přednost.

4. fáze (odtud již není cesta zpět) – takové nesmysly jako domácí práce vás nemohou zajímat, když se hraje důležité utkání! Prádlo dáte sousedce, záhony jen tak rozházíte, aby zdálky při troše fantazie vypadaly jakžtakž zrýpané, hodíte na sebe klubové suvenýry (kterých už máte doma plné skříně a vitríny) a beze slova pádíte z domova. Jezdíte i na některá venkovní zápolení a svým blízkým nabízíte výlety asi takto: „Pojeďme v sobotu do Drnovic, tam je pěkně!“ a na místě, samozřejmě čistě náhodou zjistíte, že se tam dnes něco hraje… Při rodinných návštěvách neustále odbíháte zjistit stav k televizi, internetu či rádiu. Blížící se klání již vzbuzuje značnou nervozitu a volné dny se stávají utrpením. Hledáte tedy jiné možnosti ukrácení čekání. Proč si tedy také nezajít třeba na hokej? řeknete si. A v hokeji se zase opakuje to, co v předchozích fázích u kopané. Fotbalový A-tým i B-tým již znáte nazpamě? a vyhlížíte možné posily. Když se vůbec nic nehraje, opakujete si alespoň popěvky svého týmu, vymýšlíte nové, zkoušíte se ze jmen a čísel hráčů či klubové historie.

5. fáze – Již je naprosto normální, že při sexuálním vyvrcholení začnete řvát ‚góóól!‘ a někdy máte tak dokonalou iluzi vsítění branky, že hledáte šálu v barvách svého oddílu, abyste ji mohli roztočit, jak to při splnění účelu hry, zvedajíc se ze sedačky, obvykle děláte. Jezdíte i na všechna venkovní utkání, na která vám zbývají peníze, všechna domácí hokejová a většinu venkovních tohoto zimního sportu. Navštěvujete i ostatní akce, kde se angažuje jméno oblíbeného celku. Přes 90% šedé kůry mozkové už zabírá pouze onen tým. Na takové zbytečnosti jako návštěvy příbuzných už nezbývá čas.Že vás nechtějí uvolnit z práce nebo ze školy, abyste se mohli podívat na ligu? Neexistuje! Měli by jít radši s vámi a ne dělat problémy! Svého nadřízeného proto počastujete těmi nejhoršími nadávkami, tj. přiřadíte ho k nenáviděnému rivalskému klubu (např. „Vy Spar?ane!“) a když nepoužije násilí, naštvaně odcházíte. Při cestě na stadion nadáváte všem protijedoucím automobilům, jak to, že jedou z města, když se dnes hraje. Prohry prožíváte jako úmrtí v rodině. Při spatření někoho v rivalském dresu nebo podobném suvenýru, hledíte na něj se záští a často si i plivnete.

6. fáze – Pravděpodobně již máte práci v klubu alespoň jako údržbář. Máte naučený životopis všech hráčů, funkcionářů a většinu znáte i osobně. Obsah ústní dutiny na fanouškovi odsouzeníhodného konkurenta nestačí, to si rovnou strčíte prsty do krku a vybranému „š?astlivci“ vylepšíte vizáž obsahem svého žaludku. Před a po zápase se s těmi, na které je trávicí ústrojí příliš malé pobijete do krve. Ten „gól“ vám partnerka ještě tolerovala, ale když už před vyvrcholením vstáváte, nervózně poposkakujete (šálu i ostatní propriety máte samozřejmě na sobě) a po dokončení uvádíte vždy autora branky, celou jeho kariéru a jak přesně akce vznikla (nehledě na průběžné výsledky na ostatních stadionech, informace o počtu diváků, atp.), už to prostě nemůže vydržet (pokud vůbec vytrvala až do této fáze nebo na tom není stejně jako vy) a s ní odchází i to poslední, co zbytečně zabíralo zbytek centra vědění. Následuje potetování podstatné části těla. S tím se ale koneckonců dá ale pořád v pohodě žít.

7. fáze – konečná – nastává totální destrukce. Po všem a po každém, kdo jen vzdáleně připomíná rivala, házíte vše, co máte při ruce, domácí zvířata a malé děti nevyjímaje. Dříve nebo později se dostanete do vězení, tam poprvé od plného vypuknutí Nemoci nevidíte důležitý duel a následkem toho umíráte na infarkt, a nebo spácháte sebevraždu.

Toto není striktní popis fází. Příznaků se jistě vyskytuje více a jednotlivé fáze se mohou prolínat. Tu konečnou fázi bych neradil prožít, pokud nechcete ulehčit státnímu rozpočtu nebo chcete zemřít takříkajíc v boji. Naopak „zdravý průběh nemoci“, který je od první až do čtvrté fáze (případně páté) mohu jen doporučit – státní rozpočet tím také trochu potěšíte a je to lepší, než své problémy v sobě dusit bez vydání jediné hlásky nebo se ve volném čase účastnit drogových dýchánků.