Když popisoval oba nejslavnější kluby z hlavního města Argentiny, uvedl doslova: Boca Juniors, nejslavnější klub země, dělnické podhoubí a River Plate, to je taková argentinská Slavia - ubrečení, věčně druzí. Narážky sparťanů je nutno přijímat s nadhledem, ale je pravdou, že možná právě tohle "duchaplné" přirovnání zažehlo mou zvědavost a možná i díky němu nakonec následující malé porovnání vzniklo.

Tak se nám pomalu blíží české "superclásico". Jistě, přirovnání k jednomu z nejslavnějších fotbalových utkání světa je možná nemístné. Z jiného úhlu pohledu se však rivalita mezi argentinskými kluby Boca Juniors a River Plate té "naší" pražské podobá více, než by možná našinec čekal. Nechme stranou návštěvnost, mediální zájem a ostatní těžko srovnatelné aspekty. Vždyť britský list The Observer vyhodnotil v roce 2004 tento fotbalový zápas nejzásadnější akcí (a to nevybíral jen na poli sportovním), kterou by měl člověk spatřit, než zemře. Pokud se detailněji ponoříme do historie obou věhlasných sousedů z Buenos Aires, objevíme paralelu s pražskými "S" již na samém počátku jejich existence. Boca Juniors i River Plate vznikly v chudé přístavní čtvrti zvané La Boca, jejíž převážnou část obyvatelstva tvořili chudí dělníci, často potomci italských přistěhovalců. Klub River Plate vznikl o něco dříve než konkurenční Boca Juniors. Po zhruba 20 letech společného živobytí se River Plate stěhují více na sever do čtvrti Núňez, kterou v té době obývala převážně vyšší střední třída. Máme zde zastavení první - Slavia, starší z dvojice konkurenčních klubů také dlouhá léta měla svůj domov hned vedle sparťanského hájemství na Letné. Roky zde kluby fungovaly takříkajíc vedle sebe, v prostoru průmyslového předměstí, kde žili převážně zaměstnanci továren se svými rodinami. Následoval nedobrovolný poválečný přesun do "lepší" společnosti středostavovských Vršovic.

"Los Millonarios" - přezdívka klubu River Plate. Traduje se, že fanoušci tohoto celku se právě díky historicko-geografickým souvislostem rekrutují převážně z řad vyšší a střední třídy argentinské populace (fandí jim zhruba 33% všech obyvatel Argentiny). Naopak Boca Juniors jsou klubem dělnickým, lidovým, kterému fandí zhruba 40 % všech Argentinců. Hráči a fanoušci Riveru jsou pro ty druhé "gallinas" nebo-li "slepice" a červenobílí naopak neřeknou vyznavačům žlutomodrých barev Bocy jinak než "hnojaři" nebo také "los chanchitos" - "prasátka". Důvod je prostý - prý páchnou jako dělníci v docích a vlastně jako celá čtvrť La Boca. Zastavení druhé - Historická fakta týkající se společenských vrstev, které se nabalovaly na oba pražské kluby, jsou nepopiratelná a v minulosti Spartu i Slavii zformovaly až do dnešních podob. Od založení Sparty a Slavie se skladba příznivců obou klubů poměrně značně odlišovala. Zatímco Slavii fandili spíše intelektuálové, "buržoazie" a vyšší společenské vrstvy, ke Spartě tíhli naopak dělníci a méně vzdělaní lidé (není myšleno nijak posměšně). Některé prameny si toto vysvětlují právě i lokalizací obou klubů, kdy Vršovice a Vinohrady bývaly "historicky" spíše středostavovské čtvrti, zatímco na průmyslových předměstích v Holešovicích a okolí žili převážně zaměstnanci továren se svými rodinami.

V roce 2003 jeden fotbalový fanatik z Anglie jménem Giles Goodhead sepsal a posléze vydal knihu s názvem Us v Them (v češtině vyšla v roce 2004 pod názvem: My proti nim). Putující nadšenec podnikl za účasti svých přátel nebo členů rodiny cestu na osm nejvýznamnějších zápasů světa. Kniha líčí vzrušenou atmosféru nevraživých potyček v městech rozdělených fotbalem - Glasgow, Milán, Buenos Aires nebo Praha. Kapitola o derby Slavie a Sparty přináší unikátní pohled zahraničního pozorovatele na historické pozadí odvěké rivality v pasáži, kdy autor knihy problematiku zasvěceně vysvětluje v letadle cestou do Prahy svému příteli:

"Takže, Sparta a Slavia jsou v podstatě dva nejlepší týmy v Praze. Oba kluby jsou více než sto let staré. Slavia začínala jako (svého druhu) protihabsburský protest, českojazyčné diskuzní společenství v roce osmnáct set něco, tudíž Slavia byla vlastně vždycky intelektuální klub. Sparta naproti tomu měla dělnické kořeny. Klub byl známý jako "Železná Sparta". Když začali studenti v roce 1989 demonstrovat, Slavia jim vyjádřila před zápasem podporu. Tady má celý akt skutečně politické pozadí. Komunisté totiž v roce 1948 tým Slavie rozpustili - její nejlepší hráče si zabrali pro sebe, zbytek ze stadionu vykopli a zakázali jim jméno týmu užívat. Trvalo jim čtyřicet let, než se zase vzchopili. Sparta si jako dělnický tým nevedla nijak špatně, ale vysokoškolské studenty přijímala jen někde v ústraní na zadním dvorku. A zítra se znovu zmaterializuje historický rozkol, který rozdělil ve dvacátém století západní průmyslové společnosti na dvě poloviny - společenská třída mozků proti třídě svalů, bílé límečky proti montérkám - tentokrát v podobě nádherné hry." 

Tolik Giles Goodhead a jeho svérázný pohled na oba nejslavnější české kluby a jejich soupeření. Nerozporuji, že se jedná o popis v mnoha ohledech nepřesný, možná zavádějící a historicky velice zjednodušený, ovšem tento "syrový" pohled poměrů neznalého Angličana v sobě totiž skýtá i nejednu pravdu.

Pro mě osobně je totiž neuvěřitelně přitažlivé, když ruku v ruce s fotbalovým soupeřením kráčí minulost, ozvěna třídního boje nebo rozdílného náboženského vyznání a nevyřízené účty, které ani po desítkách let neztratily nic ze své výbušnosti. Podle mého názoru se právě argentinské "superclásico" našemu velkému derby svou historií a současným společenským postavením obou klubů podobá více, než ostatní slavná světová derby. V Praze nastane den D již tuto sobotu, fanoušci v Buenos Aires se dočkají 5. října. Takže co napsat závěrem? Rivala můžeš ctít, ne však milovat! My proti nim. A dokonce s jedním Argentincem v sešívaném dresu.