Tunel až do Dubaje
Datum: 20.8.2012 Autor: IVANA SVOBODOVÁ , JAROSLAV SPURNÝ Zdroj: Respekt Rubrika: Politika/ekonomika Strana: 17

Příběh Viamontu a pohádkového zbohatnutí Aleše Řebíčka


Nejčerstvější zprávu o podnikání bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka, jehož firmy před pár lety získaly miliardy na zakázkách zadávaných Řebíčkovým rezortem, možná mnozí očekávali. Jen hádali, kdy přijde: poté, co Řebíček zmizel z politiky, teď jeho slavný Viamont zkrachoval a zůstal po něm padesátimilionový dluh na daních. A palčivá otázka, kde vlastně skončily všechny ty miliardy. Při hledání odpovědi musíme nejdříve zjistit, jak Aleš Řebíček zbohatl, kdo mu v kariéře pomáhal a proč policie letos odložila vyšetřování jeho obchodů. Před očima se nám tak začíná odvíjet příběh zákulisních vazeb, které regionálního podnikatele dovedou mezi finanční i politickou elitu. A přestože doba, kdy této zemi vládli lidé jako on, se může zdát nenávratně pryč, pátrání vynáší na světlo i jedno nepříjemné podezření. Neuvěřitelný příběh Aleše Řebíčka se může kdykoli zopakovat.


Kam zmizely?


Z tribuny fotbalové Slavie mává fanouškům její majitel, bodrý multimilionář Aleš Řebíček. Rozšafně nasedá do jednoho ze svých luxusních vozů, odmítá odp povědět na jakékoli novinářské dotazy a spěšně odjíždí. Možná do Dubaje, kde si koupil nemovitosti a hrává tam golf, nebo do vily v Monte Argentariu, odkud má jako na dlani svou luxusní jachtu Ariel.

Podnik, který přinesl Řebíčkovi bohatství, tedy vyhlásil insolvenci. Akciové společnosti Viamont ani nic jiného nezbývalo, finanční úřad jí v červenci obstavil účty. Podle informací Respektu finanční úředníci zjistili, že si Viamont, a. s., vykazoval v letech 2007 a 2008 v miliardové zakázce na stavbu elektrárny Tušimice II pro ČEZ falešné faktury. Kontroloři vyřadili z účetnictví faktury na práce, které nebyly nikdy provedeny, a nařídili Viamontu odvést zpětně na daních 53 milionů. „Zjistili jsme, že Viamont už vlastně nic nevlastní, že je to prázdná slupka a není z čeho zaplatit,“ říká jeden z pracovníků finančního úřadu, který pouze obstavil akciové společnosti účet s několika miliony. Aleše Řebíčka už to ale nemusí zajímat - firmu si loni na podzim koupila olomoucká společnost IDS.

Ale proč olomoučtí podnikatelé kupovali firmu, o níž bylo jasné, že má nulovou hodnotu? Jediná logická odpověď je v podivném propletenci stavebních firem propojených s Řebíčkovým Viamontem, které dohromady získaly na zakázkách od Řebíčkova ministerstva dopravy v letech 2006 až 2009 kolem čtyřiceti miliard korun. Do tohoto guláše patřila i IDS, která rovněž profitovala na zakázkách zadávaných někdejším Řebíčkovým rezortem. A teď mu zřejmě splácí starý dluh: pomáhá někdejšímu dárci zakázek sprovodit trosky vybrakovaného Viamontu ze světa.

Prodejců a kupců se nedá na transakci zeptat. Majitel IDS Zdeněk Kyselý stejně jako Aleš Řebíček neberou telefony a právnička IDS Olomouc, pověřená komunikací s veřejností, na zaslanou otázku neodpovídá. Na poslední adrese Viamontu v zámečku Františka Josefa v Teplicích už dnes nelze nikoho najít, všichni se odstěhovali během prázdnin. Na tenisových kurtech, kde počátkem tisíciletí hrály tenis špičky politiky a byznysu, dnes poklidně posílají míček přes síť rodiny ze sousedství.

Původní impérium Aleše Řebíčka bylo po částech odprodáno. Nejdříve šla do světa výdělečná nákladní doprava: byla vyčleněna do dcery Viamont Cargo a tu v roce 2009 koupila za neznámou částku společnost OKD miliardáře (a vlastníka tohoto listu) Zdeňka Bakaly. Druhá stěžejní divize Viamontu, stavební část Viamont DSP, byla prodána - opět za neznámou částku, ale odhaduje se, že v té době mohlo jít o miliardu korun - rakouské firmě Strabag. Jinými slovy, co mělo cenu, bylo prodáno a zbyl jen bezcenný původní Řebíčkův Viamont s dluhy.

Kolik Řebíček a jeho kolegové za ty roky skutečně vydělali a kde peníze skončily, není úplně jasné. Nechme si teď bývalého ministra užívat na jachtě a pokusme se propátrat jeho příběh klientelistického spojení politiky s byznysem. V tom je Aleš Řebíček v českém kontextu „jednička“: u nikoho jiného není možné tak jednoznačně ukázat, jak se dá z byznysu na třicet měsíců odskočit do vysoké politiky a vydělat obratem stamiliony (a možná mnohem více).


Stavbyvedoucí


Píše se rok 1992 a pětadvacetiletý stavbyvedoucí Traťové strojní stanice v Ústí nad Labem Aleš Řebíček skládá na účet v bance devět tisíc korun. Stejnou částku dává i šest jeho společníků a společně vytvářejí základní jmění společnosti, která se o pár let později rozroste do rozměrů impéria. Všichni jsou dosud zaměstnanci Československých státních drah, teď ale využívají privatizace, jejich Viamont, s. r. o., stanici od drah přebírá a Aleš Řebíček, absolvent Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině, právě naskakuje do byznysu. V Chabařovicích, malebném podhůří Krušných hor, montuje Viamont nové koleje a o kousek dál v Bílině zase rozmontovává a likviduje ty staré: železo prodává do kovošrotu, betonové díly se navážejí do dolů.

O čtyři roky později se společnost mění na akciovku, čtyři ze sedmi společníků končí a akcie si dělí už jen Řebíček, Miroslav Plíhal a Jiří Wagner. Řebíček v partě plnil zásadní - a pro něj přirozenou - roli: hrál muže, který se vyzná. Patřil do teplické i ústecké smetánky, dokázal pro firmy získávat zakázky. Šlo sice jen o miliony, ale obchod se pomalu rozjížděl. Viamont opravoval železnice, stavěl vlakové zastávky. Privatizoval také dvě regionální tratě, na nichž jezdil s vlastními motoráčky.

Zásadnější zlom v podnikání nastává v roce 2000, kdy se Viamontu daří rozjet lukrativní nákladní dopravu. Získává zakázku od polostátního energetického gigantu ČEZ a začíná vozit uhlí pro Severočeské doly, totéž dělá pro elektrárnu Opatovice, Mělník a Pražskou teplárenskou, společnosti patřící pod holding International Power. Šlo o zakázky v řádech desítek milionů, ale někde tady se dostává inženýr Řebíček pod křídla Jana Demjanoviče, šéfa Severočeských dolů, a sbližuje se přes Pražkou teplárenskou, v níž drží podíl hlavní město Praha, s pražským podnikatelsko-politickým prostředím reprezentovaným především lobbistou Romanem Janouškem. Co tyto ve své době vlivné muže na Řebíčkovi zaujalo, nevíme. Možná šlo jen o to, že v tu dobu začal pořádat tenisové turnaje, kterých se účastnily regionální i pražské celebrity. Ještě důležitější, i když v té chvíli nenápadný zvrat přichází o rok později. Jak už dnes víme, tato změna nakonec vyústí do Řebíčkových závratných zisků a zároveň vstoupí do českých politických dějin jako dokonalý symbol korupce. Aleš Řebíček vstupuje v roce 2001 v Teplicích do řad ODS a začíná se obratně etablovat ve stranických strukturách.

Zároveň jeho akciová společnost Viamont zakládá dceřinou stavební společnost Viamont DSP, přes niž v následujících letech poputují do impéria na severu Čech miliardové veřejné zakázky. Stavební část Viamontu měla do té doby obrat kolem dvaceti milionů ročně, hrála tedy v železniční stavařině nepříliš výraznou roli. Zkratka DSP v názvu nově vzniklé dceřiné akciovky však reprezentuje firmu Dálniční stavby Praha, která v té době hrála ve státních zakázkách minimálně druhou ligu, na rozdíl od regionálního Viamontu, jenž se potácel v okresním přeboru. Proč se dobře nastartovaná a zavedená stavební společnost DSP (v letech 2000 až 2005 měla obrat v průměru 2,5 miliardy) spojila s lokálním Viamontem, zůstává dodnes neobjasněnou záhadou. Navíc v poměru, který silnému hráči nedával možnost trpaslíka řídit a rozhodovat o něm: Dálniční stavby Praha si ponechaly ve Viamontu DSP minoritní podíl 49 procent. Tehdejší prokurista DSP, nyní ředitel Strabagu Jaroslav Katzer, to dnes zdůvodňuje „doplněním portfolia stavební železniční firmy“. Doplnění portfolia ovšem podle znalců z oboru znamenalo především posílení o muže, který začínal tahat za nitky v severočeské krajské politice. Čerstvý straník Aleš Řebíček se už v roce 2002 stal za ODS radním v Teplicích, městská politika byla ale méně důležitou rolí, kterou v ODS na Ústecku hrál. „Komunální politika ho sice zjevně bavila, ale byla mu těsná, vazby si vytvářel především na krajské a celostátní úrovni,“ vzpomíná senátor za ODS a tehdejší Řebíčkův kolega z rady města Jaroslav Kubera.


Poradce


Aleš Řebíček měl podle místních dobré vztahy především s tehdejším ústeckým hejtmanem Jiřím Šulcem, od kraje i města Ústí nad Labem tehdy získával stavební zakázky. Především se mu ale podařilo napojit se na ještě vyšší stranické sféry. Když se v roce 2002 stal předsedou ODS Mirek Topolánek, Řebíček s ním udržoval čilé styky a bylo víceméně jasné, že jeho hvězda bude zářit víc a víc. Řebíček se v krajské politice propracoval na místopředsedu ústecké ODS a stal se Topolánkovým „poradcem pro podnikání“. Oba muže s největší pravděpodobností propojil Topolánkův poradce a lobbista

Marek Dalík. Počátek jejich vztahu zůstává zahalen tajemstvím, ale hlavní roli v něm hrál zřejmě ČEZ a dva významní muži této firmy Martin Roman a Jan Demjanovič, pro něž Řebíčkovy firmy pracovaly.

Štěstí se na Řebíčka usmálo i v podnikání, v roce 2005 krachuje německá firma vlastnící Dálniční stavby Praha a skupuje ji významné konsorcium Strabag s výrazným postavením na stavebním trhu, které se tím pádem stává přes Dálniční stavby Praha polovičním podílníkem ve Viamontu DSP. Ještě předtím se - ve snaze získat zastoupení i na Moravě - na chvíli stává Viamont padesátiprocentním podílníkem v IDS Olomouc, společnosti, která právě nyní koupila bankrotující Viamont.

Koncem roku 2005 je ještě jméno Aleše Řebíčka veřejnosti neznámé, snad s výjimkou Teplic, kde sedí v zastupitelstvu, a čtenářů ústeckého regionálního tisku. V něm se o Aleši Řebíčkovi objevuje zmínka jako o šedé stranické eminenci, která tahá za nitky v krajské politice a má na starosti oblastní kasu a v zákulisí urovnává vnitrostranické sváry. Místní politici už na něj hledí jako na budoucí šarži, stačí si všímat, s kým hraje Řebíček na kurtech patřících další odnoži Viamontu tenis. Po antuce se v tu dobu s Řebíčkem proháněl Mirek Topolánek, Marek Dalík i Ivan Langer, Viamont tu pravidelně organizuje VIP turnaje pro své obchodní partnery i pro významné muže politiky. Zároveň má Řebíček skvěle rozehranou i partii podnikatelskou: z bývalého traťového stavbyvedoucího je rok před sněmovními volbami muž propojený se třemi silnými stavebními firmami - IDS Olomouc, Strabagem a Dálničními stavbami Praha. Řebíček tak vlastnil portfolio, v němž vytušil on a jeho okolí nevídané možnosti pro byznys.

Tou zásadní ingrediencí je ale politika. Když se téhož roku dohadují v krajích místa na kandidátkách do sněmovny, stává se Řebíček ústeckou krajskou dvojkou - poté, co o první místo svedl boj s dalším severočeským politikem Petrem Gandalovičem - a místo ve sněmovně má tedy jisté. Za hranice regionu však jeho jméno zatím v souvislosti se zářnou politickou kariérou neproniká, a když se pak o něm poprvé po volbách začíná zmiňovat Marek Dalík mezi novináři jako o budoucím ministrovi dopravy, zní to spíš jako fantazmagorie. „Mirek Topolánek chtěl tehdy přivést do vysoké politiky nové tváře, byla to součást změny ODS, a mezi těmi novými byl mimo Petra Gandaloviče a Alexandra Vondry i Aleš Řebíček,“ vysvětluje nástup severočeského ministra Topolánkův poradce Martin Schmarcz. S Topolánkem si každopádně Řebíček padl do oka - svou roli podle Schmarcze sehrál i Řebíčkův podnikatelský talent: „Mirek Topolánek potřeboval do vlády přivést ekonoma.“


V hledáčku policie


Vstupem na politické výsluní, do pracovny ministra dopravy, který má vliv na rozdělení miliardových státních zakázek, se ekonomický um politika a podnikatele Řebíčka propojil a výsledkem byly nebývalé zisky spřízněných firem. Viamont v konsorciu s dalšími společnostmi získal během Řebíčkova dvouletého ministrování zakázky za 14 miliard, Strabag zhruba za 21 miliard a Dálniční stavby Praha za čtyři a půl miliardy, olomoucká společnost Zdeňka Kyselého IDS za tři miliardy. U posledních tří jmenovaJak ných jde jen o čísla z Ředitelství silnic a dálnic ČR, zhruba za dalších sedm miliard dostaly tyto společnosti zakázky na železnici.

Růst regionální firmičky Viamont v jednu z nejsilnějších stavebních společností během let 2007 a 2008 (na počátku roku 2009 Topolánek Řebíčka z vlády odvolal) označoval ministr dopravy za „šikovnost kluků z Viamontu“ při soutěžení o veřejné peníze a tvrdil, že sám sobě do Viamontu peníze nepřihrával. Svého podílu ve společnosti se totiž oficiálně zbavil už před nástupem na ministerstvo, akcie prodal společníkovi Plíhalovi. Dodnes však není známo, za kolik vlastně, částka uvedená Řebíčkem se v průběhu času proměňovala. Hned po usednutí do křesla ministra sdělil v rozhovoru pro MF DNES, že šlo o „desítky milionů“. Podle jeho daňového přiznání mu však peníze nabíhaly i v letech 2007, 2008 a 2009, nakonec podle těchto dokumentů obdržel za svůj třetinový podíl ve Viamontu 342 milionů korun. Vloni se ale před fanoušky Slavie podřekl, že za Viamont získal 750 milionů korun.

Fantazmagorická je podle lidí z branže už poloviční částka, kterou Aleš Řebíček napsal do přiznání. Společnost byla v době, kdy ji podle svých slov prodával společníkovi Plíhalovi, před svým ekonomickým vzestupem a neměla zdaleka takovou hodnotu. V rozporu s vysvětlením bývalého ministra jsou i dokumenty Finančního a analytického útvaru (FAÚ), expertů ministerstva financí zaměřených na praní špinavých peněz, kteří na Aleše Řebíčka podali v roce 2009 trestní oznámení. Podle jejich údajů prodal Plíhal v roce 2008 olomoucké IDS akcie prosperující stavební společnosti Viamont za 300 milionů a pak zpětně posílal Řebíčkovi splátky do výše asi 190 milionů korun. FAÚ však finanční transakce na účtech mezi Řebíčkem, Plíhalem a IDS nedohledal a nerozkryl až do konce, případ přesunul na protikorupční policii s podezřením, že se Řebíček snažil „zastřít skutečný původ příjmů“. V překladu to znamená podezření z ukázkové korupce: bývalý ministr mohl získávat mnohasetmilionové provize za zakázky, které přihrával spřáteleným firmám, a jeho akciové obchody byly jen hrou pro veřejnost. Nebo ještě jinak: k žádným přesunům akcií nemuselo vůbec dojít a Řebíček mohl neexistujícími transakcemi pouze zkoušet krýt svůj profit na korupčních zakázkách ministerstva dopravy, předražených za jeho časů celkem o třicet miliard korun.

Protikorupční policie však rozkrývání podivuhodných částek, kterými Řebíček disponoval a disponuje (vila v Toskánsku za 250 milionů, investice do majetku v Dubaji za desítky milionů, nákupy pozemků, jachty a nakonec vloni fotbalová Slavia), nedotáhla k jasným výsledkům. Trestní oznámení leželo v centrále rok a sedm měsíců, aniž se cokoli dělo, a pak jej policisté „uložili“. „To znamená, že vůbec nebyly zahájeny úkony trestního řízení. Nevím, jak je to možné, v tu dobu jsem tu nebyl,“ říká dnes ředitel protikorupční policie Tomáš Martinec. Minulý týden si nechal zaprášený spis s trestním oznámením na Řebíčka vytáhnout z archivu a chystá se prověřit, zda policie práci neodbyla, a případně prý kauzu znovu otevře.


Never more


Dozvědět se plnou pravdu o penězích bývalého ministra Řebíčka už se nám nejspíš nikdy nepodaří. Jeho zázračné zbohatnutí se odchodem z veřejné funkce dostalo mimo zájem i kontrolu veřejnosti. Lukrativní části impéria zbudovaného z traťové stanice byly rozprodány a peníze získané prodejem skončily neznámo kde, jejich cílový příjemce se dohledat nedá. Řebíček vlastní Slavii, což je pro něj zatím spíše ztrátová záležitost, a četné nemovitosti rozeseté po světě a po Viamontu zbyl daňový dluh. Poslední slovo by ještě mohla mít protikorupční policie, kdyby se tentokrát do příběhu tunelování státní kasy a neprůhledných obchodů pořádně pustila. Důležité je, zda se Viamont a jeho zakladatel Řebíček stali posledními symboly korupce, nebo zda můžeme být v budoucnu opět svědky podobného bezbřehého dojení státních peněz.

Zákon o povinnosti prokazovat původ majetku politici dosud nepřijali. A i když tato vláda zpřísnila pravidla pro zadávání veřejných zakázek, která ztěžují přístup k veřejným penězům firmám s anonymními akciemi, nedá se nějaký nový podobný zázračný řebíčkovský příběh vůbec vyloučit.

Ve skutečnosti se podmínky pro podnikání v Česku za těch deset let výrazně nezměnily. A výrazně se nezměnila ani schopnost policie vyšetřit tunely typu Viamont. Například zadávání zakázek pro stavbu dálnic a železnic se sice mírně zpřísnilo, ale stále je velmi neprůhledné, Ředitelství silnic a dálnic ČR podepisuje nejasné smlouvy a soutěží se účastní různé menší firmy, o nichž se nedá vyloučit, zda za nimi nestojí nějaký politik. Jisté je jen to, že do budoucna budou takové transakce promyšlenější a je málo pravděpodobné, že by dnes nějaký ministr tak okatě přihrával zakázky firmám, s nimiž je či byl velmi úzce svázaný. V tom se dá vnímat Řebíčkův případ jako odstrašující memento, kterému se politické strany zřejmě napříště vyhnou. Q


Za koncem Viamontu stojí falešné faktury ze zakázek pro ČEZ. Fantazmagorická je už poloviční částka, kterou Aleš Řebíček napsal do přiznání.