Železný tým rudých

Ano právě tak píše dobový tisk o Spartě, tedy o sparťanské mašině. Středočeské mistrovství je považováno za šampionát republiky a neni divu. V Praze se opravdu hraje nejlepší fotbal a dlouho tomu tak ještě bude. Přátelské utkání v březnu 1919 sice ještě Slavia vyhrává 3:2, ale pak získá Sparta 5 mistrovských titulů v řadě. Za celou dobu ztratí jen dva body a to díky prohře s Unionem Žižkov. Právě díky tomuto výsledku Slavia má stejný počet bodů jako Sparta, ale končí druhá, má horší skóre. Další rok však ztrácí na Spartu 11 bodů a to znamená šesté místo, pak ještě třetí a 2x druhé. O kralování Sparty není pochyb. Ta patří do trojice nejlepších celků v Evropě.

Slavia pomalu krizi překonává, je pro Spartu znovu nebezpečným soupeřem, ale začíná být "věčně druhá"! Více úspěchů slaví na mezinárodním poli, kde poráží Celtic Glasgow 3:2, znamenitý belgický celek Bershoot dokonce 5:0. Na konci roku 1923 se představuje na žhavé půdě španělského Bilbaa a rozdrtí ho 9:2! Tamní list "El Noticiero" označí Slavii za "osmý div světa"! Hostitelům se to vůbec nelíbilo, do odvety se připravili jak se jen dalo, domácí rozhodčí vydal za 3 fotbalisty. Slavia i tak remizuje 4:4...

Sešívané hvězdy oněch let

Tak tedy především se musím zmínit o Jan Vaníkovi. Jeho falšované střely nedávaly spát brankářům soupeřů. Hrával za Spartu na levé spojce vedle Piláta, ale pak mu ve válce prostřelili ruku a s jeho profesí malíře pokojů byl konec. Slavia ho přetáhla, našla mu místo bankovního zřízence. Na antverpské olympiádě v roce 1920 byl jediným slávistou.

Další velkou oporou se stal brankář Jaroslav Cháňa, přezdívaný Šajtan, nástupce Klapky v reprezentaci. Bývalý předseda ČMFS František Chvalkovský mu u příležitosti dožitých 95 narozenin předal pamětní zlaté hodinky. Měl dobrý kořínek, co? Emil Seifert, muž tisíce schopností, hrál v záloze a v obraně, ale když bylo zapotřebí pustil se do útoku a dokonce i v brance zaskočil. Josef Čapek, který se na slávistické straně Letné objevil jako dorostenec již během války. Z těch kteří hráli ještě před oním čtyřletým krvavým konfliktem se stále objevoval v sestavě Vilém Loos, ostrý jako břitva, při žádném souboji neuhnul. Ale přicházejí také nové tváře. Například z Plzně bratři Rudolf a Josef, pravá spojka a brankář. Měli příjmení Sloup, ale v archívech je pod tímto jménem nehledejte. Do fotbalových análů se zapsali jako Štapl a Štaplík...

Zmatek nad zmatek a staré železo patří do šrotu

Snad všechny kluby chtějí hrát 1. třídu mistrovství a vedení Středočeské župy jejich nátlaku povoluje. V roce 1924 již hraje 22 týmů, jednokolově, a soutěž má tedy trvat 2 roky! Konce se ovšem nikdy nedočká a umírá na úbytě. Ve chvíli skonu má nejvíce bodů Slavia a Viktorka, ale to vůbec nic neznamená. Důležitějším bodem je skutečnost, že Slavia poráží svého odvěkého rivala 2:1 a tím končí nadvládu Železné Sparty.

Roku 1924 je konečně zaveden profesionalismus a začíná nové období našeho fotbalu. Objevuje se první 1. liga! Slavia nechybí a 1. března 1925 nastupuje na hřišti SK Libně Na Korábě. Stále trénuje "Dědek" Madden a ten do utkání posílá to nejlepší co má k dispozici. Vývoj zápasu je ovšem děsivý a soupeř se rychle dostává do vedení 3:1! Ještě do 45. minuty Štapl dává první ligový hattrick a po přestávce začíná slavistická kanonáda. Konečný výsledek je 9:3! Liga se měla hrát dvoukolově, ale pak bylo rozhodnuto vyhlásit mistra již po první části soutěže, aby se mohlo přejit na anglický systém podzim - jaro. Slavia prohrává první ligové derby se Spartou 0:2, ale jelikož soupeř prohrál již dříve s žižkovskou Viktorkou a má při rovnosti bodů horší skóre, stává se prvním vítězem ligy.

Následující 3 sezóny zní sparťanským uším jako nejsladší hudba se stále se opakujícím refrénem: "věčně druzí, věčně druzí, věčně druzí...". Ale pak to vypuklo!

Šest titulů za sedm let!

Ročník 1928/29 přináší zisk druhého prvenství, v následující sezóně je zde dokonce rekord a husarský kousek k tomu! Ve 14 utkáních neztratí Slavia ani bod, Spartu poráží 3:0 a 3:2, Čafka to odnese ve dvou zápasech skórem 0:21! O rok později je hattrick dovršen, Slavia je znovu mistrem. Pak si dávají červenobílí roční přestávku aby od sezóny 1932/33 znovu vyhráli 3 tituly v řadě.

Také reprezentace je červenobílá

Svazový kapitán Karel Petrů vybral osmnáct jmen pro MS 1934. Deset pozvánek dorazilo na Slavii, na Letnou. První zápas hrajeme s Rumunskem a vyhráváme 2:1. V brance je samozřejmě František Plánička, na pravé straně obrany Ladislav Ženíšek, uprostřed zálohy Štefan Čambal (Pišta byl jediným, Slovákem v národním týmu), po jeho levici se objevil Rudolf Krčil, v centru hrál Jiří Sobotka a na levém křídle legendární Antonín Puč. Ve čtvrtfinále proti Švýcarsku se na hrací ploše objevil ještě další slávista, František Svoboda, přezdívaný Bonello. Ti všichni hráli rovněž památné finále s Itálií. Mezi náhradníky byla připravena dvojice Antonín "Sapér" Vodička a Vlastimil Kopecký.

Za první republiky nejčastěji reprezentoval František Plánička, nastoupil do 73 zápasů. Antonín Puč se objevil v dresu národního týmu 60x, dal náš jediný gól v římském finále a celkem si jich na své konto připsal 34!

Středoevropský pohár, předchůdce Ligy mistrů

Slavia hrála všech 13 meziválečných ročníků této soutěže. Ale ne a ne se prosadit. Sparta měla na svém kontě dvě trofeje a Slavia pořád nic. Ovšem 2x chyběl jen ten pověstný poslední krůček. Ve 3. ročníku (1929) vyřadila italský Juventus a rakouskou First Viennu a ve finále narazila na maďarský Ujpest. Na jaře ho slávisti v Praze porazili 6:2, ale Pohár je Pohár a nervozita veliká. Slavia v Maďarsku prohrává 1:5, v odvetě pak jen remizuje 2:2 a je po nadějích.

O 3 roky později v semifinále poráží Juventus 4:0. Odveta je ovšem peklem na zemi. Vše začíná profašistický tisk snůškou vulgarit, urážek a zloby. Nenávist může vypuknout. Slávisté přijíždějí vlakem, ale vysazují je na jednom předměstském nádraží, prý z důvodů bezpečnosti. Do hotelu se ovšem jede otevřeným autokarem, který je na každém kroku zasypáván zkaženými vejci a shnilými rajčaty. Atmosféra na stadiónu je víc než napjatá. Na začátku 2. poločasu, za stavu 0:2, je Plánička zasažen do hlavy kusem škváry, který přiletěl z hlediště. Padá k zemi, celý od krve. Hráči odcházejí do šaten a odmítají pokračovat v utkání. Vídeňský rozhodčí Miesz prohlašuje, že jejich pocity chápe a sdílí, ovšem před řídícím výborem tvrdí pravý opak a vinu hází na Pražany. Vynesený trest byl zvláštní, diskvalifikace obou soupeřů. Vítězem se stal další italský tým z Boloně, který ve finále neměl soupeře. Tisk Evropy označuje Slavii za smolaře a věčné korunní prince tohoto Poháru. Slabá útěcha...

A přichází Pepi Bican

Jelikož poměrně rozsáhlý životopis Josefa Bicana vyšel na stránkách www.eurofotbal.cz před nedávném, a byl na něj odkaz na www.slavistickenoviny.cz (26.2.2008), zmíním se o tomto vynikajícím fotbalistovi jen krátce a hlavně v souvislosti se Středoevropským pohárem. Preston North End to od Slavie schytal 6:1 a to Slavii pozvedlo náladu. Liga 1937/38 přinesla sice opět jen 2. místo, ale v Poháru si chtěli spravit chuť. Chybí Plánička, ten si léčí zlomeninu ruky z MS 1938 ve Francii. Jsou zde dvě těsná vítězství nad Beogradski, nic moc. Ale pak přijíždí na Letnou hvězdná Ambrosiana a v jejím dresu tři novopečení mistři světa. Dnes by to asi těžko dopadlo jako tenkrát, ale ať to zní jak něžné pohlazení: Slavia - Inter (Ambrosiana) Milán 9:0! Odveta byla jen formalitou, přinesla prohru 1:3, ale v Itálii bývá neskutečně horko...

K prvnímu semifinále se Slavia znovu vydává do Itálie a na hřišti Genovy prohrává 2:4. Fanoušci se obávají dalšího vyřazení. Ale Bican je proti. V Praze dává Janovanům 4 góly a konečný stav je díky němu 4:0. Finále se hraje na Strahově a přijíždí vynikající Ferencvarós. Slavia nehraje špatně, ale "Fradi" jsou prostě skvělí. Výsledek zápasu je 2:2 a všichni vidí v maďarském týmu celkového vítěze.

Slávisti, pamatujte si jednou provždy tato jména! Jejich nositelé vyhráli pro váš klub Středoevropský pohár! Bokšay - Černý; Daučík - Průcha; Nožíř; Kopecký - Vacek; Šimůnek; Bican; V. Bradáč; Vytlačil. Slavia vyhrála 2:0! Góly dali Rudolf Vytlačil a Ladislav Šimůnek.

Okupace

Mezinárodní fotbal neexistoval, protektorát byl izolován od ostatního světa. Odehrálo se 5 ročníků českomoravské ligy, Slavia vyhrává čtyři z nich. Za sebou. Stejný kousek se podařil až v letech 1961/64 pražské Dukle a překonala ho Sparta, která v roce 1991 vyhrála hned 5x v řadě. Když se válka chýlila ke svému konci, skupina rozdivočelých esesáků vypálila slávistický stadión na Letné. Z někdejší hlavní tribuny zůstaly jen dva komíny. Shořel a nenávratně zmizel klubový archiv, bohatá sbírka trofejí, všechno vybavení...

V dalším pokračování se podíváme do doby temna, která sice temně nezačala ale o to hůř skončila. Léta po komunistickém puči v únoru 1948 byla mnohdy pro Slavii očistcem...

Převzato z www.eurofotbal.cz, autor Vilém Hodr