Pohár UEFA je označován často jako evropská druhá liga. Nový model však láká. Vítězové duelů I.kola, kam Slavia z LM sestoupila, spolu s pohárovými kvalifikanty čekali na nyonský los. Teplice si vybojovaly účast z předkola a Ostrava šla do soutěže jako český pohárový vítěz. Po losu neměly naše celky zcela beznadějné vyhlídky, navíc ten, kdo postoupí do 5-členné skupiny s garantovaným postupem prvních 3 mužstev, bude přece jen také tak trochu za vodou.. Teplice nešťastně ztratily výhru s Espaňolem Barcelona a hrály 1:1, Ostrava, kde byl krátce předtím vypoklonkován trenér Jarabinský, byla proti holandskému Heerenverenu zdravě sebevědomá a vybojovala slibný náskok 2:0. A Slavia? Zápas zvratů, možná i podcenění, ale určitě i obětavosti. V první půli to byly jen a jen dvě naše tyče, na stejně straně, po pravici brankáře, kde již zvonily v Plzni! Pak však přišel na začátku poslední třetiny zápasu trestňáček a jako jediný spravedlivý se nakonec ukázal Hrdlička. Doslova to „majznul“ pod břevno!. Konečně!!!! Místo doničení hostů však přišly protiútoky, přesvědčivé zákroky Kozáčika, ale především bombardování branky Slavie. Tyč. Tyč s břevnem! Opět ta už legendární po pravé ruce brankáře! I na naší straně však byla dobře postavena a když připojil Piták gól druhý, bylo vše připraveno pro klidnější odvetu! Vítězíme 2:0, stejně jako před 11 roky a do Irska se mohlo jet veseleji. Bude se opakovat scénář z roku 1994, kdy jsme v odvetě v Irsku vyhráli 4:0?

 

 

Poslední letní neděli, 17.9., nás čekal na Strahově Zlín. Kdo neviděl, neprohloupil. První poločas oboustranná zoufalost sama, v samém závěru však dobře zamířil Fořt a kdyby poté byl stav 2:0 nebo 3:0, nikdo se nemohl divit. Tříminutovka ze závěru první půle nakonec rozhodla, protože druhá půle byla z naší strany opět jalová. A do posledních vteřin jsme se právem klepali o výhru 1:0. Zápas ukončen, zapomeňte – to byl asi nejvýstižnější rys tohoto utkání!

 

 

Blížila se středa a s ní 3. kolo Poháru ČMFS. Cílem byl slezský Hlučín, trochu nečekaný nováček II.ligy. I když sestava Slavie byla více než kombinovaná a Slezané se statečně snažili, bylo jasné, že rozhodne první branka. Hlučínské naděje z první půle naštěstí Slavík v naší brance zmařil, naši se již trefili přesně a přidali další čtyři branky.

 

 

První podzimní sobota patřila naší cestě do Příbrami. Sluníčko se v září snažilo zmírnit dojmy ze zpackaného léta a lákalo do hlediště, kam tradičně přijíždí početná obec slávistů. Nebylo tomu jinak ani letos, podobně jako do Plzně se vypravil autobus fanklubu, mnoho dalších dorazilo po vlastní ose. Kuriozitou byl i dárek příbramského bosse ke svým padesátinám. Pro domácí příznivce platilo – vstupenka, klobása a pivo zdarma, i když pak se dostalo i na naše bříška a volátka. I díky tomu bylo hlediště slušně zaplněno. Zpočátku však byli hostitelé zklamáni. Skoro od začátku jsme vedli 1:0, po přestávce byl na ukazateli skóre již stav 0:2. Následovaly 2 tříminutovky a srovnání. Stav 2:2 pak zůstal až do konce. Příbramská klobásová párty však nebyla jedinou zajímavostí začátku podzimu. Ve středu se Poborský vzdal funkce kapitána, ve čtvrtek byl ze Sparty (sms-kou!) vyhnán a v pátek si už plácnul s klubem, jehož je spolumajitelem, s Dynamem ČB, kde se po téměř 10 letech setkává s Dr.Ciprem. A dodejme, že v sobotu vítala rozkolísaná Sparta odvěkého rivala z moravskoslezského pomezí. „Baníček“ nezaváhal a vyhrál 2:0. Opět tedy platilo, že žádného zaváhání Sparty neumíme dostatečně využít! 

 

 

To se však již blížila odveta v Corku. Bylo jasné jedno – dáme-li gól jako první, mělo by být vystaráno. Zpočátku sice dvakrát zahrozili domácí,ale pak padaly míče do jejich sítě. První gól – ofsajd, druhý gól – prý ofsajd. Až do třetice se již právem radoval Vlček! V deštivém večeru jsme tak šli do šaten s vedením 1:0. A když po přestávce zvýšil Vlček na 2:0, zdálo se být vše jasné. A také bylo! Byť následovalo několik tradičních hlušších minut. První střela Irů do sítě byla rovněž anulována pro ofsajd, Až teprve trochu přísná penalta znamenala zkorigování, ale naši už výhru (nutnou také pro budoucí koeficient) ubránili. A nic na tom už nezměnila půtka na vápně domácích, na kterou slaboučký švýcarský sudí koukal jako pověstný dorost skotu na nová vrata. Postupujeme a budeme hrát v kýžené 5-členné skupině!

 

 

Zápas s loňským nováčkem z Mladé Boleslavi se měl hrát původně v neděli večer. Celý den se však střídal liják s deštěm, a tak jistě každý přivítal „pohárové“ přeložení na pondělí, byť se jednalo o primácky tragický pondělní začátek v 16:40. Odpovídala tomu i návštěva, ale nejvěrnější z věrných na Strahov přišli. První poločas nadchl jen málokoho, asi jsme mohli být vděčni i za 0:0. Po přestávce se vše rozhýbalo, ale jako první bodovali Boleslavští. Naši pesimisté jen a jen zakroutili hlavou a někteří se již vydali směr stanice MHD Malovanka. Podcenili však bojovný duch naší party a mohli jen a jen litovat. Strahov zajásal po gólu Vlčka. Ale co to? Praporek p.Korduly, ďábla pondělního podvečera, se zvedá – ofsajd! Asi jej svýma švidrajícíma očima viděl jen on. Ale je psáno, je i dáno! A do konce je stále méně času! Červenobílí hrdinové večera však bojují dál. A odměna přichází – Jarolímově střele k tyči již nestojí v cestě nic. Kordula se však nevzdává a po chvíli zběsile mává na dámu všech dam v rozhodcovském kolektivu, sl.Damkovou: JÁ jsem viděl hrubý faul Pitáka! Jen těžko se bude dokazovat, že jeho vize byla zřejmě nenávistnou halucinací vůči Slavii – zelenou k obhajobě lumpáren mají v této i nadále těžce zkoušené zemi i ti nejtěžší zločinci (chraň nás pámbu, aby se kdokoliv z nás vyslovil proti jejich výhodám a tzv. „lidským právům“– masíčkem ve stravě počínaje a barevnou TV ve fešáckých kriminálech konče!). Pan Kordula nás zkrátka připravil o Pitáka! Udržíme aspoň remízu, třásli se všichni věrní! Ne, musí být ještě lépe! Hrdlička si staví míč na trestný kop, snaží se Vlček, blíží se boleslavský Rychlík. Faktem je, že balon vlní boleslavskou síť! Sudí Kordulo, prohrálo jste (odpusťte mi, prosím, střední rod, ale nic jiného si tato figurka nezaslouží!). Máme 3 body a nedali jsme se!

 

Následuje reprezentační přestávka. Po prohře v Rumunsku vlastně jen boj o naději po perfektně rozehrané kvalifikaci. Ale pohled na jména manažerů dává zapravdu těm, kteří si říkají – má to vše vůbec cenu? Pavel Nedvěd v té době prohrává mediální bitvu a ze sestavy ubývá jeden z kvalitních hráčů za druhým. Některá jména jsou tabu (patřili sem i Skácel a dlouho také D.Jarolím se slávistickými geny) a lid fotbalový očekává. A říká si – nezestárnul již Brückner příliš? Je pan Košťál tím optimálním manažerem? S těmito otázkami přicházejí 8.10. lidé na Letnou! A odcházejí více než zklamání – prohra 0:2 je až příliš krutá a asi jen málokdo by vyvracel názor, že se svou troškou přišel do mlýna i francouzský sudí. Proti nám nikoliv poprvé! Nepřečetl si paměti třeba pana Daladiera, který bez mrknutí očka poslal největšího středoevropského spojence a poslední středoevropskou demokracii do chřtánu Hitlera? Znamená to S.O.S., zdecimovaná reprezentace odjíždí do finské metropole, kde 4 dni předtím vyhráli Rumuni a položili nám nůž na krk. Ne, nemáte nárok, vraťte se k Dunajské deltě, zněl náš vzkaz z Helsinek. Česká výhra 3:0 vypovídala za vše a mohlo se čekat se na baráž s Nory.

 

 

Sobota vše vrátila do ligového kolotoče a nás poslala opět před kamery TV Nova s přenosem ze třetího největšího města českého Severu – ze stále krásnějšího stadiónku nováčka ligy, mosteckého SIADu. Bylo zajímavé pozorovat reakce na nabídku cesty do Mostu, protože se nepodařilo naplnit ani autobus Fanklubu. Silný proud považuje Most dodnes za panelákový skanzen, další skupina mlhavě zařazuje město kamsi snad na severozápad Čech, kam se složitě vyjíždí a ještě hůře se vrací. Třetí, zatím však malá skupina naopak Mostu fandí. Uvědomuje si, že město bylo jakousi silnou českou enklávou v poněmčovaných Sudetech (mezi slavnými rodáky jmenujme Josefa Masopusta i slávistického zpěváka  Standu Procházku). K podobné skupině Severočechů se hlásí i autor těchto řádek. Město ve druhé polovině minulého století bojovalo dvakrát o svou identitu. Doosídlení po odsunu se vydařilo, ale sotva si lidé stačili upravit svoje domečky i byty, přišlo rozhodnutí o likvidaci starého, svým způsobem nádherného Mostu, jemuž vévodila 3 náměstí. Jádrem nového města se stalo sídliště Podžatecká, což nebylo nic více a nic méně, než dlouhá ulice domů postavených ve slohu á la Stalin. Těžko se lidé zabydlovali, těžko srůstali s prostředím po nové změně.

 

Našli se však nadšenci a krůčíček po krůčku začali sídliště přebudovávat ve město. Umístilo se pár soch ze zbořeného starého Mostu, postavilo se divadlo, které navázalo na bohatou tradici jednoho z nejúspěšnějších mimopražských divadel a vzniklo tzv. 1.náměstí. Rodí se a pomalu se ze sídliště stává město. Na severním okraji automaticky splynul s městem fotbalový stadión, poblíž je sportovní hala, všemu vévodí majestátný vrch s hradem Hněvín. Na úpatí byly obnoveny vinice a houževnatost mosteckých vinařů dokazuje, že jako kdysi, jsou i dnes mostecká vína jedněmi z nejkvalitnějších v Čechách, což dokazují i vynikající stylové vinárničky v Mostě a Litvínově. A historický kostel? Už se zase skví v plné kráse, 850 m od své původní polohy. Místo celosvětové slávy však Husákův režim podnik Transfera zrušil. Přesun kostela však více oceňují více přespolní než domácí. Dodnes nepochopím, že v populární soutěži 7 divů Česka jsem na špici Děkanský chrám z Mostu nenašel. Za co se vlastně stydíme? I to je dnešní obrázek z Mostu, kde postupně vykrystalizoval fakt, že za dobrým hokejem se jezdí do Litvínova a za fotbalem do Mostu. Vše umožňuje důmyslně postavená tramvajová síť vedoucí až do Hlinkova města!

 

Nevím, jak koho, ale mě přes všechny fámy překvapila sportovní vstřícnost a vyspělost mosteckého obecenstva a tupost místních policistů, kteří své nesmyslné výpady dělili mezi oba tábory vlajkonošů. Ty to brzo pochopily a na dálku si porozuměly tak, jak bychom to rádi viděli vždy a všude. A to i přesto, že po více než nadějné první půli Most na začátku druhé půle dvěma slepenými góly prohrával. Podržel nás Kozáčik, první půle z naší strany nic moc. Vše si však naši hráči vynahradili v půli druhé a zaslouženou bilanci doplnili v poslední minutě gólem z penalty za faul brankáře. Dobrý odraz k derby, když jsme hráli bez distancovaného Pitáka. Melicharovská mafie zařídila, že musí stát 3 zápasy. Není hůře než za „říše kapříků?“ Nevím….

 

Do říše smutné reality nás vrátila páteční VH ČMFS. Přestože Ivan Hašek nás v dresu Sparty párkrát potrápil, všichni slávisté a nejen oni sami jej podporovali. Delegáti však nebyli voleni demokraticky, klíč je složitý, zamotaný, regionálně komplikovaný a hlavně nespravedlivý. Kapři (mezi delegáty byla silná skupina ne vždy z hlediska čestnosti uznávaných rozhodčích) si jistě sami nevypustí svůj rybník a „kapříci“ opět kdesi po mobilní síti zřejmě lítali o stošest. Byť těsně, ale přesto zvítězila kartelová dohoda Košťál-Mokrý. Slávistickým táborem před derby téměř unisono znělo – již před zahájením prohráváme 0:2.

 

 

Námi asi většinou obávaný sudí Jára zahájil podzimní derby v neděli 23.10 v 17:27 – jak si přála TV Nova. Malá nepozornost obrany a „ručka šibalka“ při přihrávce Kisela a Sparta již v 5.minutě vedla 1:0. Bože, co jsme Ti zase provedli, nemsti se nevinným! V 15.minutě je tu však penaltový faul a k exekuci si staví míč Pavel Fořt. Ne, to snad není pravda, jeho střelu by snad zneškodnila i populární paní Ziková, tak špatně byla kopnuta. Můžeme ještě hlouběji klesnout?

 

 

Ale ne! Zahoďme pesimismus, Slavia má dnes svoji sílu! Do půle je vyrovnáno a kolem 60.minuty přichází slávistická smršť. Tři „slepené“ góly a z beznaděje je najednou euforie. Strahov několikrát vstává a aplauduje jedinému mužstvu na hřišti, tomu v červenobílých (nebo – chcete-li, v bíločervených) dresech, Slavii! Druhá půle, to je koncert hodný Mozarta, Smetany či Dvořáka. Člověk mé generace už tolikrát propadal pesimismu a rezignaci. Ale pak přijde takovýto zápas, takovéto derby a člověk si děkuje, že to nevzdal, nepodlehl, vydržel! V neděli 23.10. byl určitě jedním z nejkrásnějších pocitů obyvatele této planety, pocit být slávistou! Slavia Spartu neporazila, ona ji pokořila! Měl jsem možnost být na tiskovce po zápase. A za následující řádky mě možná někdo nebude mít rád. Potřásl jsem si rukou i se zklamaným trenérem Sparty Stano Grigou. On je totiž podle mne dalším pokračovatelem sloganu z roku 1966 – Sparta je, jen když je Slavia! To, co hlásili Martin Růžek s Václavem Voskou, Martin Frič s Františkem Šulcem, Václav Mašek s Frantou Veselým – hecujme se, ale potřebujeme se! To, co nepochopí zfetovaní rowdies z obou táborů, co je daleko třeba pánům Křetínským, Košťálům či Peltům! Hecujme se, ale potřebujeme se! Snad i proto byla naše vysoká výhra potřebná, snad i proto tleskali všichni slušní diváci z obou táborů zásahům policistů v jednom či druhém táboře. Tam přišli dementi, kterým o fotbal nejde, kteří jej nikdy nehráli a chodí škodit. Provokovat, řádit, ničit. PROČ?