V Opavě jsem hrál na tomto postu skoro pořád a v Polsku jsem takhle odehrál pár utkání. Ve Slavii jsem začal hrát víc zleva a další zápasy v Groclinu jsem strávil v obraně.

Nemám vyloženě post, který bych preferoval, samozřejmě jsem rád, že hraju. Nejlíp se mi asi hraje zleva v záloze.

Určitě je tam větší konkurence než předtím, ale myslím, že je to jen ku prospěchu věci.

Rozhodnutí bylo na mně, přispěl k tomu i můj rozhovor s trenérem Csaplárem, kdy mi řekl, že nevidí důvod, proč bych odcházel, a chce, abych zůstal. To mě utvrdilo v mém názoru, že chci zůstat ve Slavii. řekl jsem vedení Příbrami, a? počkají do zimy, kdy uvidím, jak budu teď na podzim hrát, potom se můžeme o něčem bavit.

Bavili jsme se o tom zhruba, řekl mi, že venku chce hrát na dva defenzivní záložníky. Mrzí mě, že jsem se na hřiště nedostal alespoň na poločas, ale beru to tak, jak to je.

Určitě jsem hledal chybu v sobě. Příprava je však něco jiného než liga, já šanci nastoupit v lize vůbec nedostal. Kdybych v ní hrál špatně, tak neřeknu, ale já nehrál. To mi přišlo nefér.

Nebylo to nic příjemného. Na druhou stranu se mi dařilo jak v Hradci, tak i v Budějovicích nebo Polsku, takže to pro mě z fotbalového hlediska bylo lepší než hrát třeba ve Slavii za béčko. Byl to pro mě určitě krok dopředu.

Mně nevyčítal nic, se mnou se o tom nikdy nebavil

Trenér Radolský vyznával ofenzívní styl hry, takže velká změna to nebyla. Je ale určitě rozdíl hrát v záloze a obraně. Pro mě to bylo přínosné v tom, že jsem se naučil víc bránit a viděl jsem fotbal z jiného pohledu, měl jsem větší přehled. Nějaké problémy se tam vyskytly, ale ne zásadní.

Asi že mám fotbal rád. Těžko hodnotit sám sebe. Nejspíš standardky, kopu je dlouho a už jsem z nich dal hodně gólů.

To si nemyslím. Je tu spousta lidí, kteří je umějí kopat – Tomáš Hrdlička, Ady, byl to Martin Müller, než odešel do Blšan.

Když jsem byl malý, tak jsme si je zkoušeli kopat. Nicméně jsme se jim hodně věnovali v Opavě za trenéra Bartla, takže on má na nich největší podíl, měli jsme na ně speciální tréninky.

Občas zůstanu déle, ale myslím, že už jejich zahrávání tolik tréninkem ovlivněno není.

Myslím, že tři čtvrtiny určitě.

Považuji dobrou přihrávku za velkou část gólu, takže to příliš nerozlišuju. Nejsem typ, který by se hnal do brány, raději přihraju, než abych bezhlavě střílel.

Mužstvo bylo stavěné tak, že jsme zahrávali hodně standardek, takže jsem měl možnost skórovat z nich. Rok v Budějkách byl dobrý celkově, rád na něj vzpomínám.

Není, měl jsem problém s palcem u nohy, takže jsem musel mít trochu větší kopačku, aby mě netlačila.

Bylo by to pěkné dát gól Spartě, ale doufám, že vyhrajeme, i když ho dá někdo jiný. Potřebujeme bodovat a dotáhnout se na horní příčky tabulky.

Bylo to utkání s Poznaní, protože ležela asi 45 kilometrů od Grodzisku. Venku jsme vyhráli 3:0, pokud si dobře pamatuju, ale doma jsme prohráli 2:4. Bylo to fantastické utkání, s výbornou atmosférou, hodně podobné jako tady. Poznan s Grodziskem se také nemají příliš v lásce.

Myslím, že by hráli na předních místech. Krakow, Legie, Grodzisk mají obrovský zvuk, mají kvalitní kádr, teď třeba i Wronki se probojovali do základní skupiny Poháru UEFA. Jsou tam čtyři kvalitní celky a poté následuje takový ten střed. Popularita je obrovská, větší než u nás. Navíc pro fotbal dělají mnohem více než tady, v televizi i celkově v médiích. Mají tam kanál, na kterém běží přes víkend tři zápasy živě, věnují se tomu celý večer. A od pondělí večer opakují všechny zápasy kola, takže se na ně člověk může podívat.

Těžko říct, kdysi šel Sport 1, kde taky byly tři zápasy za víkend. V Polsku je fotbal naprosté číslo jedna, jsou hrozný nacionalisti, tady se dělí fotbal o popularitu ještě s hokejem. Zázemí je pro fanoušky i nás fotbalisty daleko lepší, na zápasy chodilo třeba i patnáct tisíc lidí, na naše domácí vždy alespoň sedm tisíc.

O tyto věci jsem se moc nezajímal, takže nevím. Kluci říkali, že tam někde je, ale já jsem se s tím nesetkal, že by nás někdo zařezal, to ne, možná si to nedovolili už z toho důvodu, že jsme hráli UEFU.

Poté jsem byl s Hradcem domluvený, že prodloužím hostování, které jsem v létě ukončil. Trenér Beránek mi však řekl, že o mě mají zájem Budějovice, odkud měl navíc do Slavie za rok přijít Martin Latka. řekl mi, že si mě vybral trenér Tobiáš. Do Budějovic jsem odešel a asi jsem udělal dobře.

Nejen ony. Chtěly mě dokonce na přestup. Ve Slavii mi však bylo řečeno, že na hostování nikam puštěn nebudu. O to větší šok pro mě bylo, když mi dva dny před začátkem ligy bylo oznámeno, že na hostování odejít můžu – v té době už měly všechny týmy uzavřené soupisky. Byl jsem z toho přešlý, nečekal jsem to. Pro Polsko jsem se rozhodnul proto, že v něm liga začínala až za osm dnů, a také to, že v něm působil Radek Mynář, se kterým jsem se na toto téma bavil.

Padlo pár slov o Izraeli, ale to nebyla zrovna země, kam bych chtěl jít.

Něco jsem pochytil, bydlím kousek od Polska, takže jsem už něco znal. Myslím, že by mi nedělalo problém se domluvit.

Historie mužstva je mladá, hráli ligu pátý nebo šestý rok. Do UEFY se kvalifikovali z druhého místa. Tažení pohárem byl určitě úspěch, který nikdo nečekal, na jaře jsme hráli s Bordeaux a kdybychom postoupili, byl by to největší úspěch v dějinách polské klubové kopané. V klubu myslím staví výš druhé místo v lize než loňskou sezónu v UEFě.

Určitě, porazit mužstvo jako Manchester City se nepodaří každý den, byl to krásný zážitek. Celkově ten rok byl dobrý, i když už jsem ke konci nehrál. Poznal jsem, jaké je to hrát v zahraničí, jaké je to být cizincem v týmu.

Kdyby o mě měli zájem, tak bych tam asi zůstal.

To není nic proti Slavii, to byla záležitost týkající se trenéra a mě. Takže jsem ve Slavii rád.

Těžko říct, ale myslím, že nyní se začínáme zlepšovat, snad nám to vydrží.

To asi není otázka pro mě.

Ne, chtěl bych se vrátit do Opavy až na konci kariéry. Situace v klubu však není dobrá, takže těžko říct, jestli se ještě v Opavě bude hrát fotbal.

To je těžká otázka. V tento moment mi přijde, že ne, ale pokud by v ní byl trenér, který by mě chtěl a já bych ve Slavii třeba nehrál, tak asi ano. Ale bylo by to těžké rozhodování.

Mluvili jsme spolu, ale jim moc do řeči nebylo. Uznali, že jsme byli lepší a vyhráli zaslouženě, takže v pohodě.

Nepřijde mi úplně jiný, při střelách je tam trochu rozdíl, ale ne takový, jak třeba psali v novinách.

Rozumím si se všemi, žádný problém tu nemám. Asi nejvíc s klukama v mém věku, s Mírou Holeňákem, Karlem Pitákem nebo Martinem Latkou, se kterým se znám už z Budějovic. Na pokoji jsem s Míšou Švecem, s tím mi to taky jde dobře.

Byl za námi na zápase v Boleslavi, na Synotu se za námi byl podívat v kabině. Když mu to čas a zdraví dovolí, určitě za námi chodí.

Příjemnější je hrát před plnými tribunami, snad někdy v budoucnu. Když jsme ale hráli s Drnovicemi nebo s Brnem a vyhrávali jsme, tak lidi tleskali a fandili, byli slyšet.

To určitě ne, myslím, že to je specialita jen jednoho trenéra v lize.

Určitě víc nožiček, hlava nepatří k mým velkým přednostem. Nikdy jsem to nepočítal, nožiček určitě přes sto a u hlaviček bych si věřil na dvacet. Maratón bych v životě neuběhl, asi bych to po pěti kilometrech vzdal, nejsem vytrvalecký typ. Za dvanáct minut přes tři kilometry, není to sice žádná paráda, ale zvládnul bych to. Stovku nevím, nejsem typ sprintera.

Ne, já moc na nic vážného nejsem.

Sbírám góly, historky a zážitky (smích).

Nejsem knedlíkový typ. A pivo piju jen malý, takže bych zvládl tak čtyři.

To by ses spíš musela zeptat táty, já nevím. Každopádně to není v naší rodině tradiční jméno.

Bylo to příjemné, poznal jsem spoustu kluků, trenéra Brücknera. Bylo to hezký, když člověk hraje za nároďák, tak se cítí velký, byl to silný zážitek a asi to nemůže říct každý, že v reprezentaci hrál.

To jsou krásné sny, ale jejich realizace je těžší.

To je spoustu důvodů, moje výkony, hráči v nároďáku, moje hostování. Je to jedno s druhým.

Doufat může každý, ale už to není tak žhavé jako ve dvaceti, kdy jsem byl plný euforie.

Určitě můžu podat ještě lepší výkon na hranici svých možností. Momentálně se ale cítím dobře, líp než předešlé roky ve Slavii.