Co si představit pod pojmy Anderlecht a Brusel

Pátrání po základech úspěšného klubu musíme začít informacemi o Belgii jako takové. Ke všeobecným znalostem patří povědomí, že tuto zemi obývají Vlámové a Valoni. Region Vlámský zabírá 44,3% země, region Valonský 55,2%. Matematicky zdatní čtenáři už teď vidí, že tady něco nehraje. Roku 1970 byl do belgické ústavy vložen článek, který stanovil, že Belgie se skládá ze tří regionů a tím třetím je region Bruselský. Ten tvoří to poslední půlprocento rozlohy státu. Ovšem to se týká pouze rozlohy, co do počtu obyvatel, pokrývá tento region celých 10% populace, což v praxi znamená, že na jeden kilometr čtvereční připadá 7.300 obyvatel (pro srovnání: Praha má hustotu obyvatelstva 2.970 osob/km²). Vytvoření Bruselského regionu bylo podmíněno vydáním speciálního zákona, ke kterému došlo až 12. ledna 1989! Jak je vidět, nejenom v naší kotlině všechno trvá neúměrně dlouho.

Bruselský region se dále dělí na devatenáct obcí. Je to podobné jako v Praze, která má také svůj vlastní kraj a je rozdělena do dvaadvaceti částí, jenomže zatímco pražské části jsou označeny čísly, v Bruselském regionu má každá své vlastní jméno. Ta uprostřed regionu nese jméno Brusel a jedna z těch ostatních osmnácti se jmenuje Anderlecht. Tím se dostáváme k tomu, že slovo Anderlecht v názvu klubu není totéž, co v u nás Slavoj, nebo Spartak, ale jedná se o název obce. Je to podobné, jako kdyby tým (čistě pro příklad) z Prahy 7 vystupoval pod názvem Holešovice Praha.

Když se podíváme na klubový znak, najdeme v jeho dolní části pod nápisem Mens sana in corpore sano (ve zdravém těle zdravý duch) kompletní erb obce Anderlecht. Vidíme na něm jejího patrona sv. Quida, což byl kostelník v místním kostele, který žil v letech 950-1012. O jeho životě se více můžeme dozvědět zde či zde.

 Založení klubu

V současné době známe Anderlecht jako nejúspěšnější belgický klub, v jehož vitríně je 34 domácích titulů a devět domácích pohárů, ale k tomu vedla dlouhá cesta. 27. května 1908 byl z iniciativy Charlese Roose v kavárně Concordia v Aumalestraat založen klub, který měl za úkol rozvíjet zejména atletický sport v rámci obce Anderlecht. Tak vznikl Sporting Club Anderlecht. 20. června 1933 u příležitosti 25. výročí založení přibylo do názvu klubu slovo „Royal“ (Královský). Oficiálními barvami klubu byly ustanoveny bílá a fialová, což platí dodnes. Úplně první fotbalové hřiště Anderlechtu bylo hned vedle hřbitova. Zde odehráli „Purple & White“ svůj první zápas proti reprezentačnímu výběru z institutu Saint-Georges s výsledkem 11:8.

 Cesta mezi elitu

1.dubna 1917 se klub přesunul do Meirparku, který byl později přejmenován na Astridpark, kde sídlí dodnes. Výstavba nového domovského sídla stála v té době 7 000 Franků. Stadion byl pojmenován Stadion Emilé Versé, což byla pocta štědrému mecenášovi, který v prvních letech vložil do klubu své srdce a duši. Dalším důležitým datem, které je zapsáno v kronikách klubové historie, je 16. duben 1921. V tento den Sporting Club Anderlecht poprvé postoupil do nejvyšší belgické fotbalové soutěže.

Ovšem „Fialky“, jak se klubu přezdívá, měly zpočátku velice těžkou pozici mezi elitou. Během jedné dekády musel tým dokonce čtyřikrát spolknout hořkou pilulku sestupu a to v letech 1923, 1926, 1928 a 1931. Vše se obrátilo prvním domácím titulem v roce 1947. Z Anderlechtu se postupně stala mašina na úspěchy a to nejenom v Belgii, ale i v Evropě.

Evropské úspěchy

Přestože se bavíme o klubu, který má na svém kontě nejvyšší počet titulů v historii belgického fotbalu, soutěží jemu ušitou na míru byl PVP. Pohár určený pro vítěze domácích pohárů ovládl dvakrát a v dalších dvou případech odešel z finále v pozici poraženého. Dvakrát se dostal i do finále poháru UEFA a jednou jej dokázal vyhrát. V nejprestižnější soutěži se neprosadil, přestože po dvou výhrách v PVP dokázal vždy porazit vítěze PMEZ a získat tak velmi ceněný Superpohár. 

V sezóně 1975/76 ve finále, které se shodou okolností hrálo na Hyselově stadionu v Bruselu, Anderlecht přehrál West Ham United 4:2. O Superpohár se v té době bojovalo ve dvou zápasech stylem doma/venku. Anderlecht prohrál na hřišti Bayernu Mnichov 1:2, v odvetě ovšem zvítězil 4:1. O rok později Anderlecht ve finále PVP nestačil na Hamburger SV a podlehl 0:2. Vynahradil si to hned v sezóně následující, kdy si ve finále téhož poháru smlsl na Austrii Vídeň poměrem 4:0. Navíc opět do Bruselu přivezl i Superpohár, když přetlačil obhájce této trofeje Liverpool. Po domácí výhře 3:1 udržel na hřišti soupeře jednobrankovou prohru, která měla příchuť vítězství.

Třetí evropský pohár přibyl do vitríny Andrelechtu v létě 1983. Finále poháru UEFA se hrálo také na dva zápasy doma/venku. Anderlecht si do Lisabonu odvezl výhru 1:0 a na hřišti Benfiky udržel remízu 1:1. O rok později to už nevyšlo, oba duely s Tottenhamem skončily 1:1 a v penaltovém rozstřelu měli lepší nervy Kohouti z Londýna.

Ještě jednou měli bruselští blízko k zisku PVP. Na konci sezóny 1989/90 se v Götterborgu postavili Sampdorii Janov. Střelci Anderlechtu recept na Italského reprezentanta Pagliucu nenašli, na druhé straně se v prodloužení dvakrát prosadil Vialli.

Souboje s českými a slovenskými týmy

Málokterý evropský tým los tak často posílá do srdce Evropy. S českými, potažmo československými pohárovými zástupci se Anderlecht utkal již desetkrát. Je celkem příznačné, že zatímco z prvních tří konfrontací v rámci PMEZ vyšel vítězně československý mistr, od poloviny sedmdesátých let už se z postupů radují vždy hráči bruselského klubu. Dukla v roce 1962 vyhrála oba své zápasy, Sparta o rok později vstřelila postupový gól dvě minuty před koncem venkovní odvety. Spartak Trnava na podzim 1972 také zvládl vyhrát oba své zápasy, ovšem, jak již bylo řečeno, tím výčet úspěchů končí.

Ještě v úvodním kole PMEZ roku 1974 měl Slovan Bratislava slušně našlápnuto, když doma vyhrál 4:2. V odvetě držel postupový výsledek do poslední minuty, ovšem potom přišel gól na 3:1 a s ním i pravidlo o brakách vstřelených na hřišti soupeře. Bohemians v semifinále poháru UEFA na jaře 1983 prohráli oba zápasy, Baník o půl roku později ve druhém kole stejné soutěže po venkovní prohře 0:2 doma dokázal uhrát remízu. Sparta v rámci PMEZ v roce 1987 prohrála oba zápasy a podobně si vedla i ve druhém kole Ligy mistrů v roce 1993 (skupinová fáze se tuto sezónu hrála od třetího kola).

Potom už přišly duely, které si všichni pamatujeme. V sezóně 2005/06 si v posledním předkole LM Slavia přivezla z Bruselu relativně nadějnou prohru 1:2, ovšem na Strahově prohrála 0:2. Tým vedený Dušanem Uhrinem mladším v létě 2016 neměl po prvním zápase ani tu naději a připsal si dvě prohry 0:3.

Letos poprvé se Anderlecht utká s českým týmem v rámci skupinové, či ligové fáze a tudíž po vzájemném zápase nebude jeden z týmů vyřazen. Jistě však po předchozím výčtu cítíme, že je na čase pootočit kormidlem a začít opět vyhrávat.

Legendy a zajímaví hráči

Aby byl tým úspěšný, musí mít k dispozici skvělé hráče. Vzhledem výše uvedenému výčtu trofejí, je jasné, že v historii Anderlechtu jich najdeme neskutečně mnoho.

V sedmdesátých letech tým sázel na holandské představitele totálního fotbalu: Rob Rensenbrink skóroval v každém vítězném finále, zdárně mu sekundoval Ariie Haan. Podobně střelecky potentním byl belgický reprezentant Franky van der Elst. Do stejné éry spadá i Gilbert Van Binst, odchovanec klubu hrál na postu obránce v klubu deset let a jeho vrcholným kouskem byly dvě branky ve finále PVP 1978. Stejnou dobu strávil v klubu Ludo Coeck, jehož příběh měl ovšem tragické vyústění. Borec, který byl u všech evropských úspěchů, po přestupu do Interu Milán svůj poslední zápas prohrál ve věku třiceti let na následky autonehody.

V osmdesátých letech tým táhli členové „dánského dynamitu“: dirigent obrany Morten Olsen, útočník Kenneth Brylle, či středopolař Frank Arnesen. Jedním z nejlepších střelců té doby byl Ervin Vandenbergh. Pamětníci si možná vzpomenou, že jeho gól v zápase mezi Belgií a Argentinou otevřel celé MS 1982 ve Španělsku. Dalším hráčem, který v tomto výčtu nesmí chybět je Franky Vercauteren. Ofenzivní záložník byl u zisku všech tří pohárových trofejí, dále jako hráč získal čtyři mistrovské tituly, následně přesedl do trenérského křesla a s klubem získal i dva mistrovské tituly z této pozice.

Na tradici vynikajících střelců navázali na přelomu osmdesátých a devadesátých let Luc Nilis, nebo Marc Degryse. Ve stejné době svou kariéru odstartoval Enzo Scifo zlatý chlapec belgické kopané, který se do Bruselu na konci devadesátých let vrátil. Podobnou cestu měl na začátku milénia i Vincent Kompany, který hned po skončení kariéry přesedlal na pozici trenéra a vedl klub dvě sezóny, v této chvíli jej najdeme na lavičce Bayernu Mnichov. Dalším typickým produktem mládežnické akademie Anderlechtu, kam přišel ve svých šesti letech, je Youri Marion A. Tielemans. V roce 2013 se stal nejmladším Belgičanem, který hrál Ligu mistrů. Debutoval v této soutěži ve věku 16 let a 148 dní. Tohoto hráče si můžeme pamatovat i z dresu Leicesteru, když jej Slavia vyřadila v roce 2021. V současnosti patří do kádru Aston Vily.

Pokud máte dojem, že jsme na někoho zapomněli, jistě máte pravdu, protože skvělých hráčů měl Anderlecht opravdu spoustu. Ovšem tu největší legendu jsme si jenom nechali na konec.

Když v roce 2004 slavila UEFA 50 let, oslovila všech 52 členských asociací s žádostí o vytvoření seznamu největších legend evropské kopané. Každá asociace dodala jedno jméno, čímž byl vytvořen  seznam „zlatých hochů“ (UEFA Jubilee 52 Golden Players), který je vystaven v sídle UEFY v Nyonu. Z Belgie nemohla přijít jiná volba než Paul van Himst.

Borec, který až na poslední sezónu strávil celou kariéru v Anderlechtu, odehrál za něj 457 ligových utkání, v nichž vstřelil 233 branek. Třikrát se stal nejlepším střelcem belgické ligy, osmkrát mistrem Belgie. V anketě Zlatý míč skončil roku 1964 pátý a o rok později čtvrtý. Po skončení hráčské kariéry se stal trenérem, vedl i belgickou reprezentaci, na lavičce Anderlechtu seděl v sezóně 1982/83, kdy tým získal Pohár UEFA.

Česká stopa

V dresu Anderlechtu se objevilo celkem devět hráčů s českým pasem. Jako první v klubu působil tehdy sedmnáctiletý Lukáš Zelenka, ale start za první tým si nepřipsal. Patrně největší stopu – a to nejenom proto, že nosil boty číslo patnáct – v klubu zanechal Jan Koller, který s týmem získal dva tituly a roku 2000 si odnesl zlatou kopačku pro nejlepšího střelce domácí soutěže. Se slavným střelcem se těsně minul gólman Daniel Zítka. Branku klubu hájil celých osm let. Spolu s ním dorazil z Vršovického Ďolíčku nepříliš známý Martin Kolář a v Bruselu vydržel tři roky. Větší část kariéry zde strávil Jan Polák. Do Belgie zamířil v roce 2007 z Norimberku. Slávistům určitě nemusíme připomínat, že v zimě 2009 do belgické metropole zamířil Stanislav Vlček. Ve fialovém dresu odehrál pouze rok a půl, ale během něj dokázal vstoupit do českého klubu ligových kanonýrů. Dalším českým hráčem, co zakotvil u fialek, byl Ondřej Mazuch. Odchovanec Brna přišel nejprve na hostování a posléze na přestup z Fiorentiny. I Lukáš Mareček prošel mládeží Zbrojovky Brno, posléze se přes Heerenveen dostal do Sparty. Zatím posledním českým hráčem v Anderlechtu byl Jan Lecjaks, jenž v klubu v sezóně 2010/11 hostoval z Plzně. Opce na přestup ovšem nebyla uplatněna, hráč se po sezóně vrátil a následně přestoupil do Bernu.

Trenér

Sezónu na trenérské lavičce odstartoval dánský kouč Brian Remer. Byla to jeho třetí sezóna, do klubu přišel v prosinci 2022 v době, kdy na tom Anderlecht vůbec nebyl dobře a hrozil mu sestup. Vzhledem k tomu, že dnes je tým v EL, se dá říci, že si vůbec nevedl špatně, ale přesto byl letos po sedmém ligovém kole odvolán. Porážka v Genku byla první v sezóně, v lize měl do té doby klub bilanci tři výhry a tři remízy, vcelku jistě postoupil do EL, je otázkou, jak vypadala hra. Každopádně trenér dlouho bez angažmá nezůstal, hned v říjnu byl jmenován reprezentačním koučem dánského národního týmu.

Na lavičku byl posazen David Hubert. Jedná se o úplného nováčka mezi trenéry, odchovanec Genku hrál během své kariéry za několik belgických klubů. V roce 2022 přestoupil do Anderlechtu, kde působil v B týmu hrajícím druhou ligu. Po jedné sezóně pověsil kopačky na hřebík a začal trénovat dorost. Záhy dostal šanci usednout do trenérského křesla A týmu. Nejprve tedy dočasně, ale poté, co klub pod jeho vedením dobře vstoupil do Evropské ligy, bylo oficiálně oznámeno, že hledání skončilo a šestatřicetiletý kouč byl potvrzen ve funkci.

Současný Anderlecht

Obecně server Transfermarkt odhaduje kádr Anderlechtu na podobnou sumu jako kádr červenobílých. Nenajdeme tam tedy žádnou hvězdu, která by cenovkou nějak výrazně převyšovala Oscara, Zafeirise, nebo Dioufa. Jedničkou v brance je Colin Coosemans (#26; 32  let; BEL), odchovanec Brugg ve své kariéře prošel Mechelenem, Beverenem a Gentem. Do klubu přišel po vypršení smlouvy v létě před třemi roky, ve svém věku nemá žádné výraznější zkušenosti, ale v této sezóně do branky nikoho nepustil.

Nejdražším hráčem kádru je Anders Dreyer (#36; 26 let; DAN) pravý křídelník má za sebou tři starty v reprezentaci Dánska, do klubu přišel loni v lednu z Midtjyllandu. Svítí u něj cenovka dvanáct milionů Euro. Největší nebezpečí představuje střední útočník Kasper Dolberg (#12; 27 let; DAN). Odchovanec Silkeborgu má za sebou štace v Ajaxu, Seville, či Hofenheimu, do Bruselu přišel loni z Nice za sedm milionů Euro. Letos už v lize nastřílel deset branek, zvláště listopadové zápasy mu vysloveně sedly, během tří zápasů se trefil sedmkrát! Zleva v útočné vozbě nastupuje mládežnický reprezentant Anglie Samuel Edozie (#27; 21 let; ENG). Odchovanec Milwallu ještě v mládežnické kategorii přešel do Manchesteru City a přestože za A tým ani jednou nenastoupil, oficiálně je vítězem Premier League ze sezóny 2021/22, k čemuž mu stačil jeden pobyt na lavičce během ligového zápasu. V létě 2022 přestoupil do Southamptonu, letošní sezónu odstartoval v Premier League, kde z lavičky naskočil do dvou zápasů, ale od září do konce sezóny hostuje v Belgii.

Na podhrotu úřaduje mladý odchovanec klubu Mario Stroeykens (#29; 20 let, BEL), v lize ke třem brankám přidal pět asistencí, prosadil se i v zápasech ligové fáze EL. Zajímavým jménem v obraně je Jan-Carlo Simić (#4; 19 let; SRB/GER), srbský reprezentant s německým pasem v sedmnácti letech přestoupil ze Stuttgartu do AC Milán. Na jaře zasáhl do čtyř zápasů Serie A, od léta obléká dres Anderlechtu. Vedle toho je ve svých devatenácti letech pravidelně povoláván do srbské reprezentace. Další překážkou pro útočníky červenobílých bude Leander Dendoncker (#32; 29 let; BEL). Odchovanec Anderlechtu vyrazil do světa v roce 2018, postupně prošel Wolverhamptonen a Neapolí, v současné době je kmenovým hráčem Aston Vily a v Anderlechtu hostuje do konce této sezóny.

V ligové fázi EL je Andrlecht dosud neporažen. Po třech výhrách a dvou remízách má na kontě jedenáct bodů, což jej řadí na páté místo. Jak na tom bude po kole šestém uvidíme ve čtvrtek 12.12. po jedenácté večerní.