Milán

Milán je druhé největší italské město, hlavní město oblasti Lombardie a provincie Milán. Je slavné jako město obchodu a módy, jako sídlo opery La Scala (Teatro alla Scala). Je zde také velká gotická katedrála a řada dalších památek. Město se nachází v nížině v západní části Lombardie a protékají jím jenom malé řeky - Lambro, Olona, Seveso. Samo město má 1,3 milionu obyvatel, s rozsáhlou a souvislou okolní aglomerací až 4 miliony obyvatel.

Latinský název města Mediolanum, z něhož se odvozuje název Milano, je patrně keltského původu a znamenal „město uprostřed roviny“. V 5. století př. n. l. zde bylo sídliště keltských Insubrů, které roku 222 př. n. l. dobyli Římané. Město několikrát dobyto a poničeno, roku 539 Langobardy (odtud název provincie Lombardsko), roku 774 je dobyl Karel Veliký a přičlenil ke své říši. Roku 1796 dobyl město Napoleon I., po jeho pádu vrátil Vídeňský kongres roku 1815 Lombardsko Rakousku. Protirakouské povstání v Miláně roku 1848 sice maršál Radecký po čase potlačil, nicméně po porážce u Solferina 1859 se Rakousko muselo Lombardie vzdát ve prospěch sjednocující se Itálie. Roku 1919 zde Mussolini založil své fašistické hnutí a odtud zahájil v roce1922 svůj pochod na Řím. V okolí Milána byl také roku 1945 zajat a popraven.

Fotbalové začátky

Do Itálie fotbal přivezli angličtí námořníci, díky nimž vznikl v roce 1899 Milan Cricket and Football Club. Za klubové barvy byly zvoleny černá a červená: červená je barva ďábla, černá vyvolává strach a obavy. V roce 1900 vstoupil klub do ligy, hned za rok ji vyhrál, což zopakoval v letech 1906 a 1907. Pravidlem klubu bylo, že v klubu směli hrát jen italští fotbalisté. To se některým členům nelíbilo a tak v roce 1908 došlo k odtržení části členů a založení klubu nového. Bystří čtenáři už asi tuší, že nový klub byl otevřený angažování zahraničních hráčů a na znamení toho byl pojmenován Internazionale Milano. Na rivalitu bylo rázem zaděláno. Původní klub, jehož název se léty ustálil na Associazione Calcio Milan, zůstal ještě dlouho přísně italský.

Otevření světu

Zahraniční hráči do AC začali proudit až v polovině dvacátého století, kdy klub vsadil na Švédy. Ti v roce 1948 vyhráli olympijský turnaj v Londýně, což bylo první větší měření sil po druhé světové válce. Brzy po něm se milánským fanouškům představilo švédské útočné trio, které vstoupilo do historie pod skandovanou zkratkou Gre - No - Li. Gunnar Gren, Niels Liedholm, Gunnar Nordahl. Už v roce 1951 vyhrává Milán po 44 letech přestávce znovu mistrovský titul hlavně díky tomuto triu. Ze Švédů se s Milánem spojil nejpevněji Liedholm. Deset let v něm hrál a třikrát se sem vrátil jako trenér.

Po seveřanech přišli Jihoameričané. Nejprve Juan Antonio Schiaffino, uruguayský mistr světa z roku (1954 - 60), jenž dokonce přijal italské občanství. Podobný osud měl Brazilec José Altafini, který byl v roce 1958 členem týmu mistrů světa. Pak se přestěhoval do Milána a na MS v Chile už reprezentoval svou novou vlast. V italské lize nastřílel 216 gólů.

Zrození Evropského kolosu

Už ve druhé polovině padesátých let měl AC Milán jedno z nejlepších mužstev v Evropě, ale zlomit hegemonii madridského Realu nedokázal. V roce 1958 s ním prohrál ve finále PMEZ v Bruselu po prodloužení 2:3. Až o pět let později zdolal ve Wembley Benfiku Lisabon 2:1 a poprvé usedl na evropský trůn. Tehdy dal oba góly Altafini a druhým hrdinou byl 19letý fotbalista, který se pak stal v milánském i světovém fotbale nezapomenutelným pojmem. Jmenoval se Gianni Rivera a když o něm byla řeč, italští tifosi automaticky dodávali: "Zlatý chlapec". Svou technickou hrou plnou nápadů bavil diváky až do roku 1978 a když pověsil kopačky na hřebík, usedl v Miláně do křesla technického ředitele. To už ve fotbalových encyklopediích u jeho jména stálo: mistr Evropy (1968), držitel Zlatého míče (1969), účastník čtyř světových šampionátů, majitel stříbra z MS 1970 a šedesátinásobný reprezentant Itálie.

Na začátku šedesátých let byli mezi jeho spoluhráči například Cesare Maldini, tehdejší kapitán mužstva a otec další legendy Paola Maldiniho, Giovanni Trapattoni, později jeden z nejúspěšnějších trenérů v Juventusu a Interu Milán, nebo Brazilec Amarildo, který dal ve finále MS v Chile jednu z branek. Po nich přicházeli do klubu, v němž díky obrovské popularitě a štědrým sponzorům v čele s výrobcem pneumatik Pirelli nikdy nebyla nouze o peníze, další hvězdy a vybrat z nich ty nejzářivější není snadné. Blonďatý německý obránce Karl-Heinz Schnellingel, který byl také na čtyřech světových šampionátech. Kurt Hamrin, další Švéd, neudržitelné pravé křídlo s více než 400 zápasy v italské lize, či Pierino Prati, jeden z nejobávanějších italských kanonýrů všech dob.

Dlouhá léta se klub hřál na evropském vysluní - v roce 1968 vyhrál ve finále PVP v Rotterdamu nad Hamburkem 2:0, o rok později deklasoval ve finále PMEZ Ajax 4:1 a v neobyčejně tvrdém dvojduelu s Estudiantes La Plata dokázal, že je nejlepší na celém světě. Ještě v roce 1973 znovu triumfoval v PVP, když v Soluni vyhrál nad Leedsem 1:0. Tím se uzavřela jedna slavná kapitola jeho historie. Pod pohárovými úspěchy AC Milán v šedesátých i sedmdesátých letech je jako trenér podepsán Nereo Rocco. Byl to právě on, kdo uvedl v život obávané catenaccio neboli řetízek. Systém s dvojím krytím soupeřových hráčů sice nebyl na pohled pěkný, ale ve své době a ještě i o mnoho let později dokonale účinný.

V roce 1979 AC Milán získal desátý mistrovský titul, což podle italských zvyklostí zajistilo mužstvu zlatou hvězdičku na dres. Pak ale v klubových barvách převládla černá. Předseda klubu Felice Colombo a brankář Enrico Albertosi byli v roce 1980 usvědčeni z manipulace s výsledky v zájmu černých sázek takzvaného Totonera. AC Milán musel opustit nejvyšší soutěž a i když se po roce vrátil, na někdejší slávu nemohl ani pomýšlet.

Zlatá éra

Obrat k lepšímu nastal, až když kormidlo převzal televizní magnát Silvio Berlusconi. Na stadión Giuseppe Meazzy přišel nizozemský trojlístek Van Basten - Gullit – Rijkaard, italští reprezentanti Donadoni s Ancelottim, ale také Arrigo Sacchi, při podpisu smlouvy v létě roku 1987 prakticky neznámý muž a dnes jeden z nejuznávanějších světových trenérů. Trenér milánského předsedu přesvědčil, že cesta k úspěchu vede jedině přes útočný fotbal. Zvolil tedy úplně odlišný styl než jeho předchůdci a dobyl s ním ještě větších úspěchů. AC Milán se stal pod jeho taktovkou světovou jedničkou, vyhrál všechno, co se dalo, navíc stylem, který si získal obdiv fanoušků na celém světě.

V roce 1992 nastoupil po Sacchim staronový trenér Fabio Capello. Během pěti let dokázal s AC Milán vybojovat čtyři scudetta. V roce 1994 vybojoval prvenství v PMEZ, když ve finále rozdrtil velmi silnou Barcelonu. K oporám patřili Marcel Desailly, či Daniele Massaro, obraně vévodili Franco Baressi a Alessandro Costacurta, legendou se pomalu stával Paolo Maldini.

V roce 1996 získal AC patnáctý titul. V mužstvu hrál i Roberto Baggio, přišedší do Milána z Juventusu a nejlepší liberijský fotbalista George Weah, který v roce 1995 získal jako první mimoevropský fotbalista ocenění Zlatý míč. V roce 1998 ukončila svou kariéru opora zadních řad Milána Franco Baresi. Dlouholetý kapitán hrál ve své kariéře pouze za AC Milán a to dvacet let.

Trenérem pro sezonu 1998/99 byl vybrán Alberto Zaccheroni. Spolu s ním z klubu Udinese přišli Oliver Bierhoff a Thomas Helveg. Nový trenér, pevný zastánce modelu 3-4-3, senzačně získal ke stému výročí klubu šestnáctý titul v historii.

V létě 1999 se klub dohodl s Dynamem Kyjev na příchodu mladého ukrajinského útočníka Ševčenka, do klubu ve stejné době přišla i další budoucí ikona Gennaro Gattuso. O dva roky později je následovali Filipo Inzaghi, Andrea Pirlo, či Rui Costa. Návrat na vrchol přišel v sezóně 2002/03 a byl spojen se jmény jako Alessandro Nesta, Clarence Seedorf, nebo brazilský útočník Rivaldo. Rossoneri se ve finále Ligy mistrů utkali s Juventusem a po penaltovém rozstřelu získali pošesté „ušatý pohár“ pro nejlepší tým kontinentu.

O rok později AC získal sedmnáctý titul, první sezónu v dresu Rossoneri odehrál budoucí držitel Zlatého míče Kaká. Na konci následující sezóny přišlo památné finále Ligy mistrů, kdy AC ke zisku poháru nestačilo ani poločasové vedení 3:0. Na sedmý triumf si tak klub musel počkat až do jara 2007, kdy v Athénách po dvou brankách Inzaghiho nad Liverpoolem zvítězil 2:1. Jedním z hráčů, který nad hlavu zvedl nejcennější pohár starého kontinentu, byl i český reprezentant Marek Jankulovski.

Turbulentní časy

Následovaly časy neúspěchů a velkých změn. Nedařilo se trenérům z řad bývalých hráčů. V horkém křesle neuspěli Leonardo, Seedorf, Filippo Inzaghi, Gatuso ani Siniša Mihajlović. V roce 2014 se klub poprvé po dlouhých patnácti letech nekvalifikoval do Evropských pohárů, což se mu „podařilo“ v následujících dvou letech zopakovat. V létě 2016 čestný prezident Silvio Berlusconi schválil předběžnou smlouvu s Li Yonghong, o prodeji celého podílu ve výši 99,93 a tak poprvé od roku 1909 byl vlastníkem klubu cizinec.

Tím to ovšem zdaleka nekončilo.  10. července 2018 firma Elliott Management Corporation světu oznámila, že převzala kontrolu nad klubem pro nezaplacení závazků vůči americkému investičnímu fondu od prezidenta klubu Li Jung-chung. Byl zvolen nový prezident Paolo Scaroni. Na konci sezóny se klub musel opět obejít bez Evropských pohárů, protože jej UEFA potrestala za špatné hospodaření.

Zatím poslední titul AC získal v sezóně 2021/22, kterou začal 12 zápasy v řadě bez porážky. Hlavní tváří klubu při tažení za titulem byl ikonický švédský útočník Zlatan Ibrahimović

V sezoně následující AC opět změnil majitele. Stala se jím americké investiční společnost RedBird Capital Partners, v jejímž čele stojí podnikatel Gerry Cardinale. V LM se klub po 16 letech dostal do semifinále, kde je vyřadil městský rival. V současném ročníku Italské ligy je AC na třetím místě se třináctibodovou ztrátou na vedoucí Inter. V Lize mistrů jej los poslal do velice těžké skupiny, kterou ovládla Borussie Dormund, spolu s ní v soutěži pokračuje PSG. Na AC zbylo jaro v Evropské lize, kde si v předkole Play-off poradil s týmem Rennes. Dalším soupeřem v cestě za trofejí je pražská Slavia.

Stadion

Stadion, na kterém AC Milán hraje své domácí zápasy, se oficiálně jmenuje Stadio Giuseppe Meazza. Do roku 1980 nesl název Stadio San Siro, podle názvu milánské čtvrti, ve které se nachází, poté byl pojmenován na památku Giuseppe Meazzy (1910-1979), slavného fotbalisty, který hrál za oba milánské kluby a byl mistrem světa v letech 1934 a 1938.

Slavnostně byl otevřen v roce 1926 a byl ve vlastnictví AC. V roce 1935 byl stadion převeden na magistrát města, který jej v letech 1937 až 1939 rozšířil. Od roku 1947 na stadionu hraje i městský rival AC – Inter. V 50. letech 20. století bylo vybudováno souvislé vyvýšené schodiště (druhý prstenec), díky čemuž stadion dosáhl kapacity téměř sta tisíc diváků, na což navazovalo osvětlovací zařízení. V letech 1987 až 1990 prošel poslední rekonstrukcí, po které byl vybaven dalším schodištěm (třetí prstenec). Následné práce v novém tisíciletí zahrnovaly úpravu interiéru zařízení, hřiště, příkopu a likvidaci technického prostoru na okraji hřiště. Kapacita od sezóny 2022/23 je přibližně pro 75 000 sedících diváků.

Trenér

Trenérem AC Milán je Stefano Pioli, rodák z Parmy ve svých devatenácti letech vyhrál s Juventusem titul (1985/86), Pohár PMEZ 1984/85, Superpohár UEFA 1984 a Interkontinentální pohár 1985. Posléze strávil šest let ve Fiorentině, kde se potkal s Lubošem Kubíkem a spolu v sezóně 1989/90 s týmem postoupili až finále poháru UEFA.

Trenérskou štaci bývalý obránce začal roku 2003 v Saletnitaně, postupně prošel spoustou klubů, v roce 2014 převzal Římské Lazio, kterému pomohl po osmi letech do Ligy mistrů, následně v listopadu 2016 převzal Inter Milán, odvolán byl po sérii špatných výsledků v květnu 2017 a v létě usedl do trenérského křesla Fiorentiny. Rezignoval v dubnu 2019, v listopadu téhož roku nastoupil do AC, kde vydržel až do dnešních dnů. Po zisku mistrovského titulu v sezóně 2021/22 prodloužil smlouvu až do roku 2025.  

Současný kádr

Vybrat z nabitého kádru pár jedinců pro představovací článek není nic jednoduchého. V kádru AC snad není hráč, který by alespoň jednou za svou kariéru nenesl cenovku přesahující 20 milionů Euro.

Jedničkou v brance je Mike Maignan (#16; 28 let; FRA). Odchovanec PSG v Parku princů nikdy šanci nedostal a tak zazářil v dresu OSC Lille, se kterým získal v roce 2021 titul. Poté se přesunul na San Siro. Nejcennějším hráčem kádru je křídelník Rafael Leão (#10; 24 let; POR), jemuž server Transfermarkt udělil cenovku 90 milionů Euro. Leão je odchovancem Sportingu, v jehož dresu debutoval ve svých osmnácti letech. Na konci sezóny však, stejně jako mnoho jeho spoluhráčů, jednostranně rozvázal smlouvu kvůli násilnému útoku organizovanému mnoha fanoušky ve sportovním centru klubu po neúspěchu v kvalifikaci do LM. Vzhledem k tomu, že ukončení bylo jednostranné, byl nucen zaplatit klubu 16,5 milionu Euro. Po jedné sezóně v Lille přestoupil do AC. Kapitánem týmu je pravý obránce Davide Calabria (#2; 27 let), který kráčí ve stopách svých předchůdců s kapitánskou páskou minimálně v tom, že coby odchovanec tráví celou svou kariéru v AC, kam přišel v jedenácti letech. V obraně tvrdí muziku Theo Hernández (#19; 26 let; FRA), hráč, v jehož životopise najdeme účinkování v Realu Madrid i s vítězstvím v LM. Dalším pilířem zadních řad AC je Fikayo Tomori (#23; 26 let; ENG), anglický reprezentant v mládežnických kategoriích reprezentoval rodnou Kanadu. Fotbal se naučil v mládežnické akademii Chelsea. Než zakotvil v prvním týmu, prošel několika hostováními. Do Itálie vyrazil v roce 2021. Dalším velkým jménem v sestavě AC je Christian Pulisic (#11; 25 let; USA), odchovanec Borussie Dortmund, který už ví, jaké to je potěžkat pohár pro vítěze Ligy mistrů, což zvládl v dresu Chelsea. Již pět let obléká červenočerný dres Ismaël Bennacer (#4; 26 let; ALG/FRA). Francouzský naturalizovaný Alžířan marockého původu se coby teenager neprosadil v londýnském Arsenalu, nakonec přes Empoli zamířil do AC.

Přestože má svá nejlepší léta již za sebou, nesmí v našem výčtu chybět mistr světa z roku 2018 Olivier Giroud (#9; 37 let; FRA), borec, který největší úspěchy sklízel v dresu Arsenalu a Chelsea. Právě v dresu „blues“ už si vyzkoušel, jaké to je nastoupit v Edenu. V odvetě na Stamford Bridge přispěl k postupu Chelsea jednou z branek. Střední útočník není v kádru AC sám, kdo v památné „Totální sezóně“ přijel do Vršovic. V obraně nastupuje Simon Kjaer (#24, 34 let, DEN). Dánského světoběžníka si můžeme pamatovat jako onoho obránce, který se v dresu Sevilly marně pokoušel na brankové čáře vykopnout střelu Ibrahima Traorého, jež znamenala památný postup červenobílých přes Sevillu. Každopádně tu máme zajímavé srovnání. Uvidíme, jestli si AC v letošní sezóně přineše štěstí Girouda, nebo smůlu Kjaera.