Jistě se jí dočkáš a bude ti přána.
Jenom se musíš důkladně převést v dresu Slavie, aby ten odchod byl to TOP ligy !

Přátelé, dejte mi zpětnou vazbu: máte takto zveřejněný článek odemčený, nebo zamčený?

Košice (Od našich zpravodajů) - Po těžkém zranění se změnil a nebojí se o tom mluvit. „Přijde mi, že fotbalisti jsou trochu jako gladiátoři. Odehrajeme si svůj čas v kariéře, zatleskají nám, po nás přijdou další a zapomene se,“ přemítá slávistický univerzál Lukáš Provod. Trenéři mu v létě našli nový flek, pendluje po levé straně hřiště: „Jsou tam delší sprinty, méně změn směru, nejsem tolik zafoukaný jako ve středu zálohy.“
A to nejsou všechny novinky z poslední doby. Ač se nevyzná v notách, jako samouk se naučil hrát složité Einaudiho skladby na piano. V červnu se stal inženýrem ekonomie. O prázdninách se oženil. O víkendu vedl Slavii poprvé v životě jako kapitán v mistrovském utkání a ve čtvrtek večer chce stvrdit postup do posledního předkola Evropské ligy.
Nad ukrajinským Dniprem vedete 3:0. Čeká vás formalita, nebo těžká práce?
Je to povinnost, ale nepodceňovat! Přijde mi, že naše vítězství brala veřejnost jako brnkačku, ale soupeř rozhodně lehký není. To my jsme byli poctiví a zahráli první zápas výborně. Když na to navážeme, určitě postoupit zvládneme.
Vy jste toho poslední dobou zvládl sakra dost. Třeba vystudovat univerzitu. V angličtině?
Ne, v angličtině byla jen část předmětů, třeba talent management. To je modernější obor, ve kterém se bavíte o výběru talentů, takže angličtina nezabředává do ekonomických pojmů, v nichž bych možná tápal.
Výběr talentů znamená konkrétně co?
Jak poznat talent, jeho potenciál. Prostě výběr těch nejšikovnějších zaměstnanců. Psal jsem o tom diplomovou práci. Konkrétně o fotbalovém prostředí. Jak talenty nacházet, jak je hodnotit. Trochu jsem se do toho zamotal, ale nakonec to vyšlo.
Kolik jste popsal stránek?
Moc. Až mi to přišlo trochu jako šikana, že by mi neuznali méně než sedmdesát stran bez obrázků a grafů. Podotýkám, že s řádkováním jedna, takže spousta textu. Hodilo se mi, že jsem to vyplnil rozhovory a dotazníky, tudíž text nabobtnal. Když jsme to s manželkou během dubna dopsali, stejně ale jedna normostrana chyběla, takže jsem musel v teoretické části přidat.
A v praktické? Kdy jste vy sám poznal, že jste talent?
Pořád si dělám srandu ze vzpomínek, protože nejlepší jsem byl, když mi bylo osm devět let. Vyčníval jsem a dával moře gólů. Nikde to nemám natočené, takže nevím, jestli si to jenom nemaluju, ale v sobě mám pocit, že jsem si na hřišti mohl dělat, co jsem chtěl. Obejít osm protihráčů, nastřílet pět gólů za zápas. To jsem kopal za 1. FC Plzeň.
Viktoria si vás nevšimla?
Všimla, ale mamina mě nepustila.
Ne?
Já byl docela sígr. Zlobivý a hyperaktivní kluk, který dostával poznámky, protože nedokázal chvíli posedět na jednom místě. Tuhle jsem manželce ukazoval žákovské knížky, které mám schované, a ona se nestačila divit. Ve Viktorce se tehdy poznámky netolerovaly, navíc bych musel přestoupit na jinou základní školu, což se mamince nelíbilo. Fotbalová třída, samí kluci. Až ve dvanácti to prošlo.
Až?
Ještě předtím mě chtěla Slavia, což jsem ještě nikomu neřekl. Máma byla rázná: Do Prahy? Ani nápad!
Takže inženýr Provod sbíral poznámky?
No vidíte, máte příběh, tak můžeme skončit. (smích)
Ještě ne, jestli dovolíte. Vždyť jste o víkendu poprvé vedl Slavii jako kapitán do mistrovského zápasu. Co to pro vás znamenalo?
Čest, hrdost. Zadostiučinění za to, čím jsem musel projít. Po těžkém zranění jsem se dokázal znovu nakopnout. Myslím, že rodiče museli být pyšní.
Byli u toho?
Paradoxně ne. Jezdí skoro vždycky, ale teď jsou na Tenerife, mají dovolenou. Já to navíc ani nevěděl. Až čtyři hodiny před výkopem přišel trenér Trpišovský a zeptal se mě: „Provi, uneseš to?“
Kapitánská páska neváží příliš.
Ale ta zodpovědnost! Uvědomil jsem si, kolik slavných kapitánů neslo pásku přede mnou.
Kterého kapitána se vážíte nejvíc?
Milana Škody, to je legenda. Zůstal Slavii věrný i v dobách, kdy se nedařilo. Nejspíš se to neví, ale já jsem ve Slavii i díky němu.
Jak to myslíte?
Koluje historka, že mě do Slavie v létě 2019 doporučil. Když se trenéři ptali na možné příchody, ukázal na Provoda. Prý jsem na hostování v Budějovicích vypadal dobře. A to jsme hráli druhou ligu. Tenkrát se ani moc nevědělo, že patřím Plzni. To by do toho trenéři možná ani nešli.
Trošku pohádka, ne?
Pohádka to byla, vždyť jsem v osmnácti neměřil ani metr sedmdesát. V jednadvaceti jsem byl zraněným hráčem Sokolova. Najednou to nabralo neuvěřitelný spád: Vyhrál jsem s Budějovicemi druhou ligu, přestoupil do Slavie, zahrál si poháry, reprezentace.
Pak gól proti Leicesteru v poháru, další trefa v kvalifikaci proti Belgii... Kdyby vám nepraskl kolenní vaz, jel jste na Euro 2021.
A rýsoval se přestup do zahraničí. Ale stalo se, co se stát mělo. Věřím na osud. Celá ta etapa mě ohromně poučila a posunula. Fotbal teď vnímám úplně jinak než před zraněním.
To jde?
Zpočátku to pro mě byla strašná rána. Já totiž býval snílek, což dopomohlo k tomu, kam až jsem se dostal. Věřil jsem si: Dávej tomu všechno a možné je cokoli. Pomalu jsem se viděl v Manchesteru United.
A najednou?
Ještě večer před magnetickou rezonancí jsem si koleno válcoval v přesvědčení, že protáhnu svaly a ráno bude všechno v pohodě. Snílek. Jenže ráno mi řekli, že nemám vaz a musím na operaci. Hlavou mi letěla hromada myšlenek: Čekalo tě Euro. Cítil ses skvěle. Máš nabídky k přestupu. Manažer zdůrazňoval: „Hlavně se nezraň!“
To vás poučilo?
Postupně jsem si uvědomil, že fotbal vážně není priorita, i když jsem si to celý život myslel. Důležitější je zdraví, rodina. V tu chvíli se ta moje pohádka vlastně rozplynula.
Je to lepší, když už nejste snílek?
Je, protože si uvědomuju, že se v jedné vteřině může všechno změnit. Neudělal jsem nic špatně, žádný souboj, jen změna směru, kterých udělám sto za zápas. Najednou rup – a rok nehrajete.
Neříkejte, že jste nepřemýšlel, kde se stala chyba.
To víte, že přemýšlel. Po příchodu do Slavie pro mě bylo všechno hrozně veliké: fanoušci, zodpovědnost, Evropa, intenzita, titul, nároky trenérů. Odehrál jsem tehdy v sezoně skoro všechno, do toho reprezentace... A tělo řeklo: „Dost!“ Nebylo na takovou nálož zvyklé. Na druhou stranu musím říct, že mnohem horší období nastalo až po operaci.
Proč?
Samotnou rekonvalescenci jsem bral jako výzvu. Jsem člověk, který si všechno rád plánuje, tak jsem hned v hlavě viděl seznam úkolů, které musím splnit. Navíc na sobě rád pracuju. Jenže když jsem se vrátil k fotbalu, zjistil jsem, že tělo nefunguje, jak jsem byl zvyklý. To byla teprve depka. Přitom jsem pracoval čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Spoustu času jsem trávil na klinice v Německu. Totální peklo.
Pardon, jak to myslíte?
Myslím to v dobrém, ale byla to muka. Drsná zkušenost, která mi otevřela oči. Výhodou bylo, že na klinice Corox mě nikdo neznal, a tak se se mnou nepárali. Největší posuny jsem dělal právě tam. Zahodil jsem berle, ortézu, začal poprvé chodit, běhat, skákat. V sedm ráno první mítink s fyzioterapeutem, jedete celý den a vyplivne vás to v šest večer.
Dost na palici, ne?
První týden jste nadšený, druhý a třetí totálně vyčerpaný. Ještěže za mnou jezdila žena, jinak bych se zbláznil.
Jak vás známe, nedělal jste pro návrat až příliš?
Celý život slýchávám radu, že méně je někdy více. Ale já tomu prostě nevěřím. Je pravda, že jsem nasbíral spoustu podnětů, které jsem se do puntíku snažil využít, zařazoval jsem různá cvičení před tréninkem i po něm, přitom mě samotný fotbal vyčerpával až až. Bylo to nejhorší období, protože mě začaly bolet věci, které mě nikdy nebolely. Jednou okostice, podruhé zase něco jiného. Mohl jsem dělat cokoli, klidně celý den plavat, ale stejně jsem věděl, že se ráno probudím a bude to stejné. Fotbal se mi až zošklivil.
Až tak?
Taky jsem si myslel, že to nejde. Vždycky jsem tu hru miloval a zároveň na sebe kladl nejvyšší nároky. Na hřišti i mimo. Když jsem najednou cítil, že nejsem schopen se prezentovat, jak bych si přál, sám na sebe jsem byl naštvaný. Snažil jsem se to přervat. Přitom byly časy, kdy mě bolel každý krok. Čas to naštěstí vyřešil za mě.
Radost z fotbalu se vrátila?
Úplně. Když jsem nehrál, bylo to trápení. Vím, jaký jsem fotbalista a co dokážu. Když jsem to předvádět nemohl, vadilo mi to. Špatně jsem spal.
Co vám říkal trenér Trpišovský?
Já viděl černo, tmu, těžkosti. On mi opakoval, že se vracím. Že ve mně už zase začíná vidět toho Provoda před zraněním.
Teď jste zpátky. A dál?
Pořád platí, že bych si rád vyzkoušel zahraničí. Myslíte, že můžu se Slavií dokázat víc? (úsměv)
Třeba hrát Ligu mistrů v základní sestavě.
Jasně, to je jedna z mála věcí, kterou jsem ve Slavii nezažil. Nebo vyhrát evropskou trofej. Cíle si člověk musí dávat nejvyšší. Nejhorší je, když se fotbalista uspokojí a je rád, že je rád. Jsem absolutně vděčný, že ve Slavii můžu být, protože mě baví místní prostředí, realizační tým, kamarádi i styl, jakým se chceme prezentovat. Ale kdyby osobní cíl nebyl zahraničí, bylo by to špatně.
Po zranění už to však asi není za každou cenu, že? Navíc vám brzy bude sedmadvacet.
Za každou cenu bych nešel ani před operací. Když se mě můj agent pan Hrdlička ptal, jakou mám představu, vždycky jsem opakoval, že nabídka musí dávat smysl. S manželkou Péťou nechceme jít do nějakého nesmyslu. Kromě fotbalu by mě lákalo naučit se třeba další jazyk.
Bojíte se o své tělo?
Daleko méně než v době, kdy mě pořád něco bolelo. Tehdy jsem měl v hlavě jen myšlenku, ať se mi nestane nic vážného. Teď je to jiné. Konečně jsem se zase vrátil do tempa, jsem nadšený z každého utkání, které můžu hrát. Doplňkové sporty jako tenis nebo plážový volejbal jsem vyměnil za sauny a bazény. Hlava ví, co může přijít, ale dělám maximum, abych se problémů vyvaroval. A když se něco stane, tak se holt nedá nic dělat.
Aspoň jste stihl státnice a naučil se hrát na piano.
Obojí jsem bral jako únik od fotbalu. Bavilo mě potkávat se ve škole s jinými lidmi, řešit jiné věci, přepnout myšlení. Na Slavii jsme šest hodin denně, témata se moc nemění, protože řešíme, kdo hrál včera, jaký byl výsledek a kdo bude hrát zítra...
Taková upřímnost se zpravidla nenosí.
Chci se posouvat, možná odlišit. Fotbalová sláva je pomíjivá, rychle se zapomene. I proto chci být jiný, vzor pro ostatní. Důkaz, že i prvoligový hráč může vystudovat vysokou školu. Toužím se rozvíjet dál, nejen si odpracovat svých šest hodin na stadionu, jet domů, koukat na Netflix a druhý den znova.

Komentář byl uživatelem upraven (17.08.2023 13:10) . Zobrazit původní komentář

Původní komentář:
Košice (Od našich zpravodajů) - Po těžkém zranění se změnil a nebojí se o tom mluvit. „Přijde mi, že fotbalisti jsou trochu jako gladiátoři. Odehrajeme si svůj čas v kariéře, zatleskají nám, po nás přijdou další a zapomene se,“ přemítá slávistický univerzál Lukáš Provod. Trenéři mu v létě našli nový flek, pendluje po levé straně hřiště: „Jsou tam delší sprinty, méně změn směru, nejsem tolik zafoukaný jako ve středu zálohy.“

A to nejsou všechny novinky z poslední doby. Ač se nevyzná v notách, jako samouk se naučil hrát složité Einaudiho skladby na piano. V červnu se stal inženýrem ekonomie. O prázdninách se oženil. O víkendu vedl Slavii poprvé v životě jako kapitán v mistrovském utkání a ve čtvrtek večer chce stvrdit postup do posledního předkola Evropské ligy.

Nad ukrajinským Dniprem vedete 3:0. Čeká vás formalita, nebo těžká práce?
Je to povinnost, ale nepodceňovat! Přijde mi, že naše vítězství brala veřejnost jako brnkačku, ale soupeř rozhodně lehký není. To my jsme byli poctiví a zahráli první zápas výborně. Když na to navážeme, určitě postoupit zvládneme.

Vy jste toho poslední dobou zvládl sakra dost. Třeba vystudovat univerzitu. V angličtině?
Ne, v angličtině byla jen část předmětů, třeba talent management. To je modernější obor, ve kterém se bavíte o výběru talentů, takže angličtina nezabředává do ekonomických pojmů, v nichž bych možná tápal.
Koluje historka, že mě do Slavie doporučil Milan Škoda. Prý jsem na hostování v Budějovicích vypadal dobře. A to jsme hráli druhou ligu. Tenkrát se ani moc nevědělo, že patřím Plzni. To by do toho trenéři možná ani nešli.

Výběr talentů znamená konkrétně co?
Jak poznat talent, jeho potenciál. Prostě výběr těch nejšikovnějších zaměstnanců. Psal jsem o tom diplomovou práci. Konkrétně o fotbalovém prostředí. Jak talenty nacházet, jak je hodnotit. Trochu jsem se do toho zamotal, ale nakonec to vyšlo.

Kolik jste popsal stránek?
Moc. Až mi to přišlo trochu jako šikana, že by mi neuznali méně než sedmdesát stran bez obrázků a grafů. Podotýkám, že s řádkováním jedna, takže spousta textu. Hodilo se mi, že jsem to vyplnil rozhovory a dotazníky, tudíž text nabobtnal. Když jsme to s manželkou během dubna dopsali, stejně ale jedna normostrana chyběla, takže jsem musel v teoretické části přidat.

poznal, že jste talent?
Pořád si dělám srandu ze vzpomínek, protože nejlepší jsem byl, když mi bylo osm devět let. Vyčníval jsem a dával moře gólů. Nikde to nemám natočené, takže nevím, jestli si to jenom nemaluju, ale v sobě mám pocit, že jsem si na hřišti mohl dělat, co jsem chtěl. Obejít osm protihráčů, nastřílet pět gólů za zápas. To jsem kopal za 1. FC Plzeň.

Viktoria si vás nevšimla?
Všimla, ale mamina mě nepustila.

Ne?
Já byl docela sígr. Zlobivý a hyperaktivní kluk, který dostával poznámky, protože nedokázal chvíli posedět na jednom místě. Tuhle jsem manželce ukazoval žákovské knížky, které mám schované, a ona se nestačila divit. Ve Viktorce se tehdy poznámky netolerovaly, navíc bych musel přestoupit na jinou základní školu, což se mamince nelíbilo. Fotbalová třída, samí kluci. Až ve dvanácti to prošlo.

Až?
Ještě předtím mě chtěla Slavia, což jsem ještě nikomu neřekl. Máma byla rázná: Do Prahy? Ani nápad!

Takže inženýr Provod sbíral poznámky?
No vidíte, máte příběh, tak můžeme skončit. (smích)

Ještě ne, jestli dovolíte. Vždyť jste o víkendu poprvé vedl Slavii jako kapitán do mistrovského zápasu. Co to pro vás znamenalo?
Čest, hrdost. Zadostiučinění za to, čím jsem musel projít. Po těžkém zranění jsem se dokázal znovu nakopnout. Myslím, že rodiče museli být pyšní.

Byli u toho?
Paradoxně ne. Jezdí skoro vždycky, ale teď jsou na Tenerife, mají dovolenou. Já to navíc ani nevěděl. Až čtyři hodiny před výkopem přišel trenér Trpišovský a zeptal se mě: „Provi, uneseš to?“

Kapitánská páska neváží příliš.
Ale ta zodpovědnost! Uvědomil jsem si, kolik slavných kapitánů neslo pásku přede mnou.

Kterého kapitána se vážíte nejvíc?
Milana Škody, to je legenda. Zůstal Slavii věrný i v dobách, kdy se nedařilo. Nejspíš se to neví, ale já jsem ve Slavii i díky němu.

Jak to myslíte?
Koluje historka, že mě do Slavie v létě 2019 doporučil. Když se trenéři ptali na možné příchody, ukázal na Provoda. Prý jsem na hostování v Budějovicích vypadal dobře. A to jsme hráli druhou ligu. Tenkrát se ani moc nevědělo, že patřím Plzni. To by do toho trenéři možná ani nešli.

Trošku pohádka, ne?
Pohádka to byla, vždyť jsem v osmnácti neměřil ani metr sedmdesát. V jednadvaceti jsem byl zraněným hráčem Sokolova. Najednou to nabralo neuvěřitelný spád: Vyhrál jsem s Budějovicemi druhou ligu, přestoupil do Slavie, zahrál si poháry, reprezentace.

Pak gól proti Leicesteru v poháru, další trefa v kvalifikaci proti Belgii... Kdyby vám nepraskl kolenní vaz, jel jste na Euro 2021.
A rýsoval se přestup do zahraničí. Ale stalo se, co se stát mělo. Věřím na osud. Celá ta etapa mě ohromně poučila a posunula. Fotbal teď vnímám úplně jinak než před zraněním.

To jde?
Zpočátku to pro mě byla strašná rána. Já totiž býval snílek, což dopomohlo k tomu, kam až jsem se dostal. Věřil jsem si: Dávej tomu všechno a možné je cokoli. Pomalu jsem se viděl v Manchesteru United.

A najednou?
Ještě večer před magnetickou rezonancí jsem si koleno válcoval v přesvědčení, že protáhnu svaly a ráno bude všechno v pohodě. Snílek. Jenže ráno mi řekli, že nemám vaz a musím na operaci. Hlavou mi letěla hromada myšlenek: Čekalo tě Euro. Cítil ses skvěle. Máš nabídky k přestupu. Manažer zdůrazňoval: „Hlavně se nezraň!“

To vás poučilo?
Postupně jsem si uvědomil, že fotbal vážně není priorita, i když jsem si to celý život myslel. Důležitější je zdraví, rodina. V tu chvíli se ta moje pohádka vlastně rozplynula.

Je to lepší, když už nejste snílek?
Je, protože si uvědomuju, že se v jedné vteřině může všechno změnit. Neudělal jsem nic špatně, žádný souboj, jen změna směru, kterých udělám sto za zápas. Najednou rup – a rok nehrajete.

Neříkejte, že jste nepřemýšlel, kde se stala chyba.
To víte, že přemýšlel. Po příchodu do Slavie pro mě bylo všechno hrozně veliké: fanoušci, zodpovědnost, Evropa, intenzita, titul, nároky trenérů. Odehrál jsem tehdy v sezoně skoro všechno, do toho reprezentace... A tělo řeklo: „Dost!“ Nebylo na takovou nálož zvyklé. Na druhou stranu musím říct, že mnohem horší období nastalo až po operaci.

Proč?
Samotnou rekonvalescenci jsem bral jako výzvu. Jsem člověk, který si všechno rád plánuje, tak jsem hned v hlavě viděl seznam úkolů, které musím splnit. Navíc na sobě rád pracuju. Jenže když jsem se vrátil k fotbalu, zjistil jsem, že tělo nefunguje, jak jsem byl zvyklý. To byla teprve depka. Přitom jsem pracoval čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Spoustu času jsem trávil na klinice v Německu. Totální peklo.

Pardon, jak to myslíte?
Myslím to v dobrém, ale byla to muka. Drsná zkušenost, která mi otevřela oči. Výhodou bylo, že na klinice Corox mě nikdo neznal, a tak se se mnou nepárali. Největší posuny jsem dělal právě tam. Zahodil jsem berle, ortézu, začal poprvé chodit, běhat, skákat. V sedm ráno první mítink s fyzioterapeutem, jedete celý den a vyplivne vás to v šest večer.

Dost na palici, ne?
První týden jste nadšený, druhý a třetí totálně vyčerpaný. Ještěže za mnou jezdila žena, jinak bych se zbláznil.

Jak vás známe, nedělal jste pro návrat až příliš?
Celý život slýchávám radu, že méně je někdy více. Ale já tomu prostě nevěřím. Je pravda, že jsem nasbíral spoustu podnětů, které jsem se do puntíku snažil využít, zařazoval jsem různá cvičení před tréninkem i po něm, přitom mě samotný fotbal vyčerpával až až. Bylo to nejhorší období, protože mě začaly bolet věci, které mě nikdy nebolely. Jednou okostice, podruhé zase něco jiného. Mohl jsem dělat cokoli, klidně celý den plavat, ale stejně jsem věděl, že se ráno probudím a bude to stejné. Fotbal se mi až zošklivil.

Až tak?
Taky jsem si myslel, že to nejde. Vždycky jsem tu hru miloval a zároveň na sebe kladl nejvyšší nároky. Na hřišti i mimo. Když jsem najednou cítil, že nejsem schopen se prezentovat, jak bych si přál, sám na sebe jsem byl naštvaný. Snažil jsem se to přervat. Přitom byly časy, kdy mě bolel každý krok. Čas to naštěstí vyřešil za mě.

Radost z fotbalu se vrátila?
Úplně. Když jsem nehrál, bylo to trápení. Vím, jaký jsem fotbalista a co dokážu. Když jsem to předvádět nemohl, vadilo mi to. Špatně jsem spal.

Co vám říkal trenér Trpišovský?
Já viděl černo, tmu, těžkosti. On mi opakoval, že se vracím. Že ve mně už zase začíná vidět toho Provoda před zraněním.

Teď jste zpátky. A dál?
Pořád platí, že bych si rád vyzkoušel zahraničí. Myslíte, že můžu se Slavií dokázat víc? (úsměv)

Třeba hrát Ligu mistrů v základní sestavě.
Jasně, to je jedna z mála věcí, kterou jsem ve Slavii nezažil. Nebo vyhrát evropskou trofej. Cíle si člověk musí dávat nejvyšší. Nejhorší je, když se fotbalista uspokojí a je rád, že je rád. Jsem absolutně vděčný, že ve Slavii můžu být, protože mě baví místní prostředí, realizační tým, kamarádi i styl, jakým se chceme prezentovat. Ale kdyby osobní cíl nebyl zahraničí, bylo by to špatně.

Po zranění už to však asi není za každou cenu, že? Navíc vám brzy bude sedmadvacet.
Za každou cenu bych nešel ani před operací. Když se mě můj agent pan Hrdlička ptal, jakou mám představu, vždycky jsem opakoval, že nabídka musí dávat smysl. S manželkou Péťou nechceme jít do nějakého nesmyslu. Kromě fotbalu by mě lákalo naučit se třeba další jazyk.

Bojíte se o své tělo?
Daleko méně než v době, kdy mě pořád něco bolelo. Tehdy jsem měl v hlavě jen myšlenku, ať se mi nestane nic vážného. Teď je to jiné. Konečně jsem se zase vrátil do tempa, jsem nadšený z každého utkání, které můžu hrát. Doplňkové sporty jako tenis nebo plážový volejbal jsem vyměnil za sauny a bazény. Hlava ví, co může přijít, ale dělám maximum, abych se problémů vyvaroval. A když se něco stane, tak se holt nedá nic dělat.

Aspoň jste stihl státnice a naučil se hrát na piano.
Obojí jsem bral jako únik od fotbalu. Bavilo mě potkávat se ve škole s jinými lidmi, řešit jiné věci, přepnout myšlení. Na Slavii jsme šest hodin denně, témata se moc nemění, protože řešíme, kdo hrál včera, jaký byl výsledek a kdo bude hrát zítra...

Taková upřímnost se zpravidla nenosí.
Chci se posouvat, možná odlišit. Fotbalová sláva je pomíjivá, rychle se zapomene. I proto chci být jiný, vzor pro ostatní. Důkaz, že i prvoligový hráč může vystudovat vysokou školu. Toužím se rozvíjet dál, nejen si odpracovat svých šest hodin na stadionu, jet domů, koukat na Netflix a druhý den znova.
.
Skrýt původní komentář

Super rozhovor. Moc mu přeji, aby se mu to už nikdy nestalo, se Slavii vyhrál vše co půjde a zkusil si i to zahraničí. V jeho věku už to bude mít složitější s nějakou zajímavější adresou.