Souboj dvou Slavií je pro bývalého obránce Františka Dřížďala svátkem. Na slavné pražské adrese v Edenu válel v letech 2007 až 2009, zahrál si Ligu mistrů, pro fanoušky byl Forrestem Gumpem. V Karlových Varech dělá funkcionáře, stará se o všechno a přispěl k tomu, že se do klubu vrátil název Slavia. Dnes se účastník ČFL od 19:00 v osmifinále MOL Cupu utká v Edenu se suverénem nejvyšší soutěže. „Rád bych si zahrál, ale už bych to nezvládl,“ culí se Dřížďal. Vypráví o životě v klubu poznamenaném pandemií, nadšení z Trpišovského party a vzpomíná na Ajax.




Když Karlovy Vary vyfasovaly v domácím poháru pražskou Slavii, zakřičel doma v obýváku tak, až se manželka lekla a ptala se, jestli se nezbláznil. „Hned jsem jí řekl, že jsme dostali Slavii, že je to bomba. Okamžitě pochopila. Pořád Slavii fandíme, když hraje, s dětmi u televize řveme,“ líčí s úsměvem František Dřížďal, bývalý slávistický obránce a dnes místopředseda karlovarského klubu.
Jaký řev pak u vás byl minulý čtvrtek, když Slavia vyřadila v Evropské lize Leicester?
„Já dvakrát probudil děti. (směje se) Mladší syn mi vždycky říká, že mu ráno musím říct, jak to dopadlo. Když jsem ho takhle probudil, řekl jsem mu, že může v klidu spát, že Slavia vede.“

Spojení celé rodiny se Slavií je hodně silné, že?
„Jasně, ta naše je celá slávistická. Žena dřív taky hrála fotbal. Když jsem se dostal na vrcholovou úroveň, přestala. A když jsem před nějakými třemi čtyřmi lety končil já, ona zase začala. Když jsme tady v Karlových Varech s Pepíkem Němcem a Standou Štípkem převzali klub jako takový, jedna z našich podmínek byla, že se bude zase jmenovat Slavia Karlovy Vary. Takhle se klub jmenoval léta letoucí, je založený už v roce 1928, kluci měli tradičně sešívané dresy. My se k tomu vrátili.“

A manželka hraje za Karlovy Vary.
„Ano, založily holčičí tým. Dokonce nastupuje na pozici pravého beka jako já. Začínají, bude trošku trvat, než se sehrají a bude to mít nějakou formu. Ale mají nadšení.“

V karlovarském klubu jste místopředsedou a zároveň mentorem přípravek. Co máte na starosti?
„Dělám prakticky všechno, rolí mám dost. Když je tedy svět v normálu, ne tohle šílenství. Ráno obvykle přijedu na klub a dělám administrativní práci s naším sekretářem. Řešíme objednávání autobusů, praní dresů, správcování areálů. Máme velkou sportovní halu, kterou pronajímáme. Dopoledne tam chodí školy, odpoledne asi šest zájmových kroužků. Starám se i o to, aby byla posekaná tráva, uklizená umělka, aby se přes zimu topilo.“

A přípravky?
„Ty mám taky komplet, což je pět kategorií a asi osmdesát dětí a třináct trenérů. Děláme je s Tomášem Kalánem, který byl v béčku pražské Slavie a ligu si zahrál za Lázně Bohdaneč. Spolu vytváříme koncepci a servis pro všechny přípravky. Máme cestu a vizi, školíme trenéry a vedeme i ostatní kategorie k obrazu svému. Úplně nejde, aby přišel trenér a vedl to jen po svém.“

Jak těžká je teď doba pro klub z ČFL?
„Hodně. Jak jsem říkal, máme sportovní halu, kterou pronajímáme. Teď za ni nemáme nic, naopak jsme v minusu, protože ji musíme vytápět. Rodiče obvykle platí příspěvky, ale ty teď taky budeme horko těžko dostávat, když děti netrénují a nehrají zápasy. Na městě už nám řekli, že sportu dají méně peněz než v minulosti. To samé na kraji. Kdyby za námi stála firma typu Agrofert, která by se nezavřela, ani kdyby byla třetí světová válka, tak jsme asi v pohodě. Ale takovou nemáme. Podporují nás menší místní podnikatelé, na které taky vše dopadá. Těžko budeme obnovovat partnerství s firmami, aby nám dávaly stejné peníze jako loni. Budeme to mít složité. Věříme, že by mohla pomoct Národní sportovní agentura třeba nějakým dotačním titulem.“

Máte pro ni nějaký tip?
„Nám by se třeba líbilo, kdyby byl dotační titul založený na tom, kolik klub vybral loni na příspěvcích. Podle toho by dostal peníze. Přišlo by nám to spravedlivé, nikdo by to nemohl ošvindlovat. Doufáme, že někdo nad tím takhle přemýšlí, nám by to určitě strašně pomohlo.“

Teď vás čeká sváteční zápas proti Slavii, aktuálně nejlepšímu týmu v zemi. Jak se připravujete?
„Nějakou výjimku máme, obešli jsme všechny potřebné instituce. Všichni kluci jsou otestovaní a negativní. Trénují po skupinkách, pak i individuálně v lese. Nemáme výjimku jako profi kluby, abychom mohli trénovat normálně. Ale hráči celkově dělají vše, co mohou, aby byli připraveni na utkání i pro případ, kdyby se náhodou spustila soutěž.“

Budete hráčům dávat nějaké rady, aby se jim v Edenu nerozklepala kolena?
„Od toho je trenér. (úsměv) Ale myslím, že kluci si zápas užijí, kolena se jim nerozklepou. Půjdou do utkání s tím, že nemají co ztratit, maximálně udělají chybu. Tak k tomu i musí přistoupit. Doufám, že dají do zápasu všechno, aby si lidé mohli říct: Klobouk dolů před těmi amatéry, kteří teď nemohou sportovat.“

Vás nebudou svrbět nohy?
„Ty jo, jasně že bych se ještě rád proběhl. Ale věk nezastavím. Rád bych si zahrál, ale už bych to stoprocentně nezvládl. Mě svrbí nohy, i když hrajeme proti Písku, Motorletu nebo komukoliv jinému. Když stojím u klandru, vždycky cuknu nohou a říkám si, jak bych to udělal já. Zápas budu stoprocentně prožívat.“

Jak se vám líbí současná Slavia?
„Jsou to neskutečné příběhy, pořád se píše nějaký nový. Podívejte se na Tomáše Součka a Vláďu Coufala, to je bomba. Je nádherné sledovat, jak to funguje, jak to trenér Trpišovský vede. Odejdou takové dvě hvězdy, on vytáhne další hráče a jede se dál. Simu snad ani nebudu komentovat, je boží… Je to krása, fanoušci musejí být nadšení.“

Co jako bývalý krajní obránce říkáte na vaše následovníky Alexandra Baha nebo Jana Bořila?
„Trošku se v nich zhlížím. Prakticky stejným způsobem jako oni jsem hrál před dvanácti třinácti lety. Je to pro mě pohlazení po duši, že jsem byl jedním z prototypů hráče, po kterých je v současnosti taková poptávka. Já měl běhání a rychlost v krvi, trenér Jarolím mi říkal: Ty nic nevymýšlej, nahraj a utíkej. Z toho vznikla na Slavii i přezdívka Forrest Gump. Když jsme měli taktické porady, trenér na tabuli každému nakreslil, kde by se měl pohybovat. A nám s Matejem Krajčíkem vyznačil celou lajnu, od obránce až po útočníka. My sklopili uši a hráli všechno. Ale běhání mě bavilo. Na kluky, co hrají teď, se hrozně rád koukám. Připomíná mi to mě samotného.“

Se Slavií jste si zahrál Ligu mistrů, máte s ní dva tituly. Jakou nejsilnější vzpomínku vyberete?
„Když jsme v předkole Ligy mistrů postoupili přes Žilinu a dostali Ajax Amsterdam. Pro mě to má emotivní podtext. Když jsme byli malí, hráli jsme si na nějakého fotbalistu. Já byl vždycky Marco van Basten, který za Ajax hrál, byl tam absolutní ikonou. A já tam měl se Slavií jet. Pamatuji si, že když byl los, seděl jsem doma a nevěřil jsem tomu, že pojedu tam, kde zářil Marco van Basten. Dojetím jsem brečel, byl to pro mě hrozně emotivní zážitek. Jasně, hráli jsme na Arsenalu, Tottenhamu, Seville, získali titul, vše to bylo krásné, ale tímhle se mi doslova splnil dětský sen.“

Vše pak bylo umocněné tím, že jste Ajax vyřadili a postoupili do Ligy mistrů, že?
„Byl to historický postup. Lidi byli úplně v extázi, taky se mi to vrylo do paměti. Fanoušci vletěli na hřiště, vyřezávali si kusy trávníku na památku, nás svlékali i ze stulpen. Já odcházel do kabiny jen v elasťákách, lidi chtěli třeba i jen tkaničku z kopaček. Když zavřu oči, vidím před sebou ten dav, jak ke mně běží. Já si sundal kopačku, vyhodil ji do vzduchu a lidi se o ni prali. Blázinec, ale bylo to nádherné.“

Komentář byl uživatelem upraven (03.03.2021 16:04) . Zobrazit původní komentář

Původní komentář:
Souboj dvou Slavií je pro bývalého obránce Františka Dřížďala svátkem. Na slavné pražské adrese v Edenu válel v letech 2007 až 2009, zahrál si Ligu mistrů, pro fanoušky byl Forrestem Gumpem. V Karlových Varech dělá funkcionáře, stará se o všechno a přispěl k tomu, že se do klubu vrátil název Slavia. Dnes se účastník ČFL od 19:00 v osmifinále MOL Cupu utká v Edenu se suverénem nejvyšší soutěže. „Rád bych si zahrál, ale už bych to nezvládl,“ culí se Dřížďal. Vypráví o životě v klubu poznamenaném pandemií, nadšení z Trpišovského party a vzpomíná na Ajax.




Když Karlovy Vary vyfasovaly v domácím poháru pražskou Slavii, zakřičel doma v obýváku tak, až se manželka lekla a ptala se, jestli se nezbláznil. „Hned jsem jí řekl, že jsme dostali Slavii, že je to bomba. Okamžitě pochopila. Pořád Slavii fandíme, když hraje, s dětmi u televize řveme,“ líčí s úsměvem František Dřížďal, bývalý slávistický obránce a dnes místopředseda karlovarského klubu.
Jaký řev pak u vás byl minulý čtvrtek, když Slavia vyřadila v Evropské lize Leicester?
„Já dvakrát probudil děti. (směje se) Mladší syn mi vždycky říká, že mu ráno musím říct, jak to dopadlo. Když jsem ho takhle probudil, řekl jsem mu, že může v klidu spát, že Slavia vede.“

Spojení celé rodiny se Slavií je hodně silné, že?
„Jasně, ta naše je celá slávistická. Žena dřív taky hrála fotbal. Když jsem se dostal na vrcholovou úroveň, přestala. A když jsem před nějakými třemi čtyřmi lety končil já, ona zase začala. Když jsme tady v Karlových Varech s Pepíkem Němcem a Standou Štípkem převzali klub jako takový, jedna z našich podmínek byla, že se bude zase jmenovat Slavia Karlovy Vary. Takhle se klub jmenoval léta letoucí, je založený už v roce 1928, kluci měli tradičně sešívané dresy. My se k tomu vrátili.“

A manželka hraje za Karlovy Vary.
„Ano, založily holčičí tým. Dokonce nastupuje na pozici pravého beka jako já. Začínají, bude trošku trvat, než se sehrají a bude to mít nějakou formu. Ale mají nadšení.“

V karlovarském klubu jste místopředsedou a zároveň mentorem přípravek. Co máte na starosti?
„Dělám prakticky všechno, rolí mám dost. Když je tedy svět v normálu, ne tohle šílenství. Ráno obvykle přijedu na klub a dělám administrativní práci s naším sekretářem. Řešíme objednávání autobusů, praní dresů, správcování areálů. Máme velkou sportovní halu, kterou pronajímáme. Dopoledne tam chodí školy, odpoledne asi šest zájmových kroužků. Starám se i o to, aby byla posekaná tráva, uklizená umělka, aby se přes zimu topilo.“

A přípravky?
„Ty mám taky komplet, což je pět kategorií a asi osmdesát dětí a třináct trenérů. Děláme je s Tomášem Kalánem, který byl v béčku pražské Slavie a ligu si zahrál za Lázně Bohdaneč. Spolu vytváříme koncepci a servis pro všechny přípravky. Máme cestu a vizi, školíme trenéry a vedeme i ostatní kategorie k obrazu svému. Úplně nejde, aby přišel trenér a vedl to jen po svém.“

Jak těžká je teď doba pro klub z ČFL?
„Hodně. Jak jsem říkal, máme sportovní halu, kterou pronajímáme. Teď za ni nemáme nic, naopak jsme v minusu, protože ji musíme vytápět. Rodiče obvykle platí příspěvky, ale ty teď taky budeme horko těžko dostávat, když děti netrénují a nehrají zápasy. Na městě už nám řekli, že sportu dají méně peněz než v minulosti. To samé na kraji. Kdyby za námi stála firma typu Agrofert, která by se nezavřela, ani kdyby byla třetí světová válka, tak jsme asi v pohodě. Ale takovou nemáme. Podporují nás menší místní podnikatelé, na které taky vše dopadá. Těžko budeme obnovovat partnerství s firmami, aby nám dávaly stejné peníze jako loni. Budeme to mít složité. Věříme, že by mohla pomoct Národní sportovní agentura třeba nějakým dotačním titulem.“

Máte pro ni nějaký tip?
„Nám by se třeba líbilo, kdyby byl dotační titul založený na tom, kolik klub vybral loni na příspěvcích. Podle toho by dostal peníze. Přišlo by nám to spravedlivé, nikdo by to nemohl ošvindlovat. Doufáme, že někdo nad tím takhle přemýšlí, nám by to určitě strašně pomohlo.“

František Dřížďal v souboji s Bonym Wilfriedem
František Dřížďal v souboji s Bonym Wilfriedem
František Dřížďal při utkání s Ajaxem v boji o Ligu mistrů

František Dřížďal (vpravo) se angažuje ve Slavii Karlovy Vary

František Dřížďal (vpravo) se angažuje ve Slavii Karlovy Vary

František Dřížďal během svého působení ve Slavii
23zobrazit galerii
Teď vás čeká sváteční zápas proti Slavii, aktuálně nejlepšímu týmu v zemi. Jak se připravujete?
„Nějakou výjimku máme, obešli jsme všechny potřebné instituce. Všichni kluci jsou otestovaní a negativní. Trénují po skupinkách, pak i individuálně v lese. Nemáme výjimku jako profi kluby, abychom mohli trénovat normálně. Ale hráči celkově dělají vše, co mohou, aby byli připraveni na utkání i pro případ, kdyby se náhodou spustila soutěž.“

Budete hráčům dávat nějaké rady, aby se jim v Edenu nerozklepala kolena?
„Od toho je trenér. (úsměv) Ale myslím, že kluci si zápas užijí, kolena se jim nerozklepou. Půjdou do utkání s tím, že nemají co ztratit, maximálně udělají chybu. Tak k tomu i musí přistoupit. Doufám, že dají do zápasu všechno, aby si lidé mohli říct: Klobouk dolů před těmi amatéry, kteří teď nemohou sportovat.“

Vás nebudou svrbět nohy?
„Ty jo, jasně že bych se ještě rád proběhl. Ale věk nezastavím. Rád bych si zahrál, ale už bych to stoprocentně nezvládl. Mě svrbí nohy, i když hrajeme proti Písku, Motorletu nebo komukoliv jinému. Když stojím u klandru, vždycky cuknu nohou a říkám si, jak bych to udělal já. Zápas budu stoprocentně prožívat.“

Jak se vám líbí současná Slavia?
„Jsou to neskutečné příběhy, pořád se píše nějaký nový. Podívejte se na Tomáše Součka a Vláďu Coufala, to je bomba. Je nádherné sledovat, jak to funguje, jak to trenér Trpišovský vede. Odejdou takové dvě hvězdy, on vytáhne další hráče a jede se dál. Simu snad ani nebudu komentovat, je boží… Je to krása, fanoušci musejí být nadšení.“

Co jako bývalý krajní obránce říkáte na vaše následovníky Alexandra Baha nebo Jana Bořila?
„Trošku se v nich zhlížím. Prakticky stejným způsobem jako oni jsem hrál před dvanácti třinácti lety. Je to pro mě pohlazení po duši, že jsem byl jedním z prototypů hráče, po kterých je v současnosti taková poptávka. Já měl běhání a rychlost v krvi, trenér Jarolím mi říkal: Ty nic nevymýšlej, nahraj a utíkej. Z toho vznikla na Slavii i přezdívka Forrest Gump. Když jsme měli taktické porady, trenér na tabuli každému nakreslil, kde by se měl pohybovat. A nám s Matejem Krajčíkem vyznačil celou lajnu, od obránce až po útočníka. My sklopili uši a hráli všechno. Ale běhání mě bavilo. Na kluky, co hrají teď, se hrozně rád koukám. Připomíná mi to mě samotného.“

Se Slavií jste si zahrál Ligu mistrů, máte s ní dva tituly. Jakou nejsilnější vzpomínku vyberete?
„Když jsme v předkole Ligy mistrů postoupili přes Žilinu a dostali Ajax Amsterdam. Pro mě to má emotivní podtext. Když jsme byli malí, hráli jsme si na nějakého fotbalistu. Já byl vždycky Marco van Basten, který za Ajax hrál, byl tam absolutní ikonou. A já tam měl se Slavií jet. Pamatuji si, že když byl los, seděl jsem doma a nevěřil jsem tomu, že pojedu tam, kde zářil Marco van Basten. Dojetím jsem brečel, byl to pro mě hrozně emotivní zážitek. Jasně, hráli jsme na Arsenalu, Tottenhamu, Seville, získali titul, vše to bylo krásné, ale tímhle se mi doslova splnil dětský sen.“

Vše pak bylo umocněné tím, že jste Ajax vyřadili a postoupili do Ligy mistrů, že?
„Byl to historický postup. Lidi byli úplně v extázi, taky se mi to vrylo do paměti. Fanoušci vletěli na hřiště, vyřezávali si kusy trávníku na památku, nás svlékali i ze stulpen. Já odcházel do kabiny jen v elasťákách, lidi chtěli třeba i jen tkaničku z kopaček. Když zavřu oči, vidím před sebou ten dav, jak ke mně běží. Já si sundal kopačku, vyhodil ji do vzduchu a lidi se o ni prali. Bl.
Skrýt původní komentář