No. Něco jiného je vidět a ZAŽÍT a něco jiného slyšet bůhví od koho. V roce 1962 se Pelé zranil při zápase s Československem a mužstvo Čechů a Slováků jej nechalo džentlmensky dohrát (asi se ještě nemohlo střídat....) A ti brazilští "dřeváci" pak MS vyhráli, včetně napínavého finále s ČSSR.... Pelé byl vynikající hráč, hvězda a přitom džentlmen. Byl vzornou oporou, ale FOTBAL HRAJE 11 HRÁČŮ!!!

Mně se to taky líbilo. :-))

Mne taky, ale pokud trvá delší dobu, tak to už vypadá jako že se tomu směje, bo pro něj to je los smrti, kterej je totálně nad naše síly a konečná, takže tomu může jen smát. Smích mám rád, ale musím zohlednit prostředí. Z toho, jak to v sobě dusil a snazil se s tím prestat, jen dokládá, že jemu samému to je nepříjemný.

Já jsem si tenkrát úsměv Navara vysvětloval jako nelíčený údiv vyúsťující do nevěřícného úsměvu - Ty vole, je to vůbec možný? A přiznám se, že jsem se doma u TV z toho tlemil taky.

Nemyslím si, že je to rys povahy. Je to nezkušenost se světem, o kterém si myslíme , že je o pár kroků vpřed. Chování je jen jedno, tohle neexibitujeme v Čechách při profesionálním styku. Souhlasím, že to je nervozitou. Sráží nás to zpátky a zbytečně. Není důležité jak to chápeme my, podstatné je jak to chápe západ.

Já to chápu... To je samozřejmě o tom příběhu, že to bylo dlouhých letech....
Mě tehdy byla 24 let, měl jsem za sebou osmdesátá léta, kdy vrcholem bylo třetí místo a Knoflíčkův titul krále střelců, velkou naději spojenou s Korbelem a trochu vystřízlivění, když ten odešel a s ním i Tatarčuk, Binič, Juraško a podobné velké nákupy... zase tam byla trocha nejistoty s posilami typu "Fryč na hostování" a Dejmalem na lavičce... a pak najednou jízda a titul....

Ale: v té sezóně jsme neměli konkurenci... rudoši šli do kytek, čtyři kola před koncem jsme měli titul víceméně jistý - devítibodový náskok a lepší vzájemné zápasy se druhým.... stačilo nám vyhrát jediné utkání z posledních čtyř, z toho dvě doma .... a titul by byl náš i kdyby Olomouc byla stoprocentní... Fakt, že Olomouc tenkrát prohrála to jenom o týden urychlil... ostatně ani Hanáci se nějak neměli k tomu, aby na nás vytvářeli tlak - v rozhovorech během jara prostě tvrdili, že druhé místo by pro ně byl sen a na titul nemyslí... takže jsme ani my neměli v zádech toho chrta jako o rok dříve, nebo v sezóně 1999/2000, kdy náš pronásledovatel v zimě vyhlásil útok na titul, a na jaře všechno vyhrál (kolikrát "za každou cenu")...

Mě tam prostě chyběly ty emoce, jako že je potřeba to dokázat dneska a nebude možnost opravy... To už mi víc zapamatovatelný přišel titul z roku 2017, kde z nás po druhém gólu Brnu spadly obavy a my si mohli užívat nekonečnou euforii...

Stejně tak ten titul z roku 2008 byl emočně silnější, než o rok později, kdy nám zase tři kola před koncem stačilo udělat jeden bod ze tří zápasů - kdybychom to nezvládli na Viktorce, tak jsme ještě mohli zabodovat v Teplicích, nebo doma s Libercem ... stačila jedna plichta... To nebyl "zápas, který rozhodne o všem" to bylo proměnění prvního ze série mečbolů...

Každý titul je samozřejmě velká radost a hrdost na Slavii.... a taky s postupujícím věkem budu radši, když je budeme sbírat dvě tři kola před koncem, kdy na zápas půjdeme s tím, že dnes už se pravděpodobně rozhodne... a kdyby ne, tak za týden je další možnost....
Ale přeci jenom ve sportu obecně je nejvíc ten okamžik, ze kterého není návratu... kdy není možnost opravy a Ty to musíš zvládnout TEĎ...
To spojuje fanoušky, kdy si každý po letech vzpomene, kde stál, jak ten rozhodující okamžik viděl a jestli vůbec na tom zápase byl, nebo byl někde jinde (a každý ví kde v tu chvíli byl)....
Zní to rozhodně líp, když budu jednou vnoučatům popisovat, jak jsme s jejich tátou stáli na Severu, v davu lidí a nemohli se hnout, když Traorého "šmudla" doskákala do sítě.... než kdybych jim vyprávěl, že jsme se o jistotě zisku titulu dozvěděli v autě po prohraném zápase na cestě z Drnovic...

Oslavy jsou fajn, ale to už je všechno hotové - tam už si můžeš uvolněně užívat... Jasně vychutnáme si je, ale sport je podle mého názoru ještě více o tom adrenalinu, kterej vyletí v momentě toho rozhodujícího gólu... Zvláště, když víš, že do té doby to bylo na vážkách, nebo jsme dokonce byli dole a po něm už není návratu... Co se ve mě dělo po gólu Standy Vlčka na Strahově... a to tehdy bylo tak, že jsme ještě i bez toho jeho gólu drželi postup, ale klepali jsme se klepali o něj, protože stačilo jednou inkasovat a všechno bylo pryč.... Podobné to bylo s Bořilovou trefou i když tam by případná inkasovaná branka znamenala prodloužení, nikoliv konec nadějí..
No a Sevilla - tam to bylo ještě o level, protože před tím Traorého gólem jsme vypadávali a tímhle to celé otočili...

Co se ligy týče, tak tam ten rok 1996 a i třeba 2009 a loni to bylo ve stylu: blíží se to, blíží se to, ještě krůček - hele ono se to povedlo už teď!
Zatímco roky 2008 a 2017 byly vysloveně: Dnes se rozhodne, takže po brankách Belaida a Pudila byla ta radost nelíčená a jaký adrenalin ze mě vyletěl, když se Strahově trefil Frýďa a po něm teclík, to bylo neskutečné -

A ten rok 2017 byl ještě výše, protože to jsme věděli, že Plzeň vede a my vyhrát prostě musíme! Zatímco v tom roce 2008 stačila plichta, takže vedoucí góly byly jaksi "navíc" a navíc jsem nebyl v Edenu (lístky byly hned pryč) a z televize jsem věděl, že Sparta (která by při naší prohře musela k titulu vyhrát) celý zápas minimálně o gól prohrávala....

Ty pohárové zápasy tak jsou z hlediska adrenalinu výše - mimo jiné i proto, že proti takovému soupeři většinou hraješ jednou za dlouhou dobu, takže zápas nezevšední - ale hlavně proto že tam o postupu může rozhodnout každý gól a zvláště v odvetě může jedna branka tím postupovým kolem otočit na jednu stranu a druhá zase na druhou...

Tam ten adrenalin létá ještě více...