U těchto dovednostních soutěží, či jim podobným (např. střelba na břevno z hranice šestnáctky) nezřídka dochází k paradoxní situaci, kdy nejlepších výsledků dosahují fotbalisté z těch nejnižších okresních tříd, ve velmi pokročilém sportovním věku a s výraznou nadváhou. Pochopitelně je nad slunce jasné, že absolutním mistrem výše uvedených disciplín je navždy Pepi Bican.

Jednou jsme si byli s kamarádem zakopat, na bývalé tréninkové hřiště Meteoru Louny (dnes FK Louny - Meteor a Čechie Louny se spojili v jeden mančaft).
Dnes tam bydlí krtci a lebeda (Čechie měla a má vlastní tréninkové hřiště dřív se škvárou, dnes s umělkou).

Razíme metodu, rozcvička (strečink + kolečko na zahřátí + sprint hřiště sem a tam + kolečko na vydýchání)

Pak následuje technický trénink (Střela pravou, střela levou a střela libovolnou nohou - přímáky, z hranice velké až malé vápno, libovolně + penalta + nájezd)

Pointa: "Jendo, teď vymetu levej růžek (z Honzova pohledu pravý)" - trefil jsem spojnici břevna a pravé tyčky, na milimetr přesně - kdybych to zkoušel milionkrát, netrefil bych to. Sice to nebyl gól, ale byl to můj nejlepší kop v životě.

Je všechno jenom náhoda?