Jako pamětník první poloviny 60. let /sestup, 2. liga, sbírka na nové mužstvo i následný návrat a boj o titul, byť neúspěšný a také založení odboru přátel/ tvrdím, že něco takového popsaného v článku neškodí. Můj táta, pamětliv decimace činovníků Slavie během války a po převratu v roce 1948, mi kladl na srdce, že i v těch moc špatných chvílích se zakládá něco nového a hezkého stejně velkého jako dřívější úspěchy, včetně předpokladů pro úspěchy sportovní, kde přece jen prvek náhody a vrtkavosti štěstíčka, může cestu sportovní slávy hodně zbrzdit a zklikatit, proto je tak důležité vědět, co je nutné mít za sebou i ve věcech mimo hřiště. Teprve až se vše skloubí, sednou si lidé tvořící klub /funkcionáři, sportovci a fanoušci/ bude sílit Slavie a její šance uspět jako klub ve srovnatelných podmínkách hlavně na poli sportovním. A to se myslím právě v těchto dnech děje i s možnou vidinou delšího trvání a především i mimo Českou republiku. Ve Slavii, vždy platilo, že nad klubem stály výše myšlenky národní, společenské a lidské. Pamatuji živoucí legendu Františka Pláničku - člověka, jenž by se do dnešní doby asi těžko hodil/ "mladého" senilního dementa Ivana B. by asi nejspíš zfackoval, jako nestoudného fracka, stejně jako Josefa Laufera, novináře, který se asi v hrobě otáčí z dnešní úrovně novinařiny ale co mi nejvíc v paměti a ve vzpomínkách na tyto osobnosti zůstalo, byla jejich neochvějná a pevná víra ve šťastnou a radostnou budoucnost Slavie. A tak si dnes přeju, aby takovýto optimismus vystřídal veškeré hašteření a řevnivost mezi námi slávisty a jsem si skoro jist, že pak už se nevrátí ty zlé sny let minulých. Když zpíváme "Bican, Puč a Plánička z nebe se dívají, jak Slavie válí ..." nemysleme jen na dění na hřišti, ale i na dění mezi slávisty i mimo hřiště. Krátký život člověka je často jen o nadějích, skutcích a proměnách. Teď jednu takovou proměnu zažíváme, pravda někomu třeba ke vzteku, nám však k radosti. Ať to dlouho vydrží, ale to bude už jiná kapitola. Slavie byla je a bude především klub generací - a v tom je její pravá síla. Jsem rád, že jsem dožil nádherného nového začátku /nepočítám kolikátého, ale to je teď jedno/.