Ten den začal jako každý jiný...kohout zakokrhal, k snídani čaj, přecpaná tramvaj ...vždy? víte. A stejně jako vždy jsem zamířil do jídelny na další z těch lahodných obědů za 17 korun českých...ale co se nestalo! Má magnetická karta nezapípala! Že bych zapomněl zaplatit...možná...ale jedno bylo jisté -tento den se v jídelně nenajím. Tato, na první pohled bezvýznamná, událost se stala předznamenáním velké chvíle jenž měla přijít... Roztrpčen nad událostí v jídelně jsem vyrazil do nedalekého Nového Smíchova ochutnat dary moderní doby. Skleněné dveře se předemnou sami (!) otevírají a já se ocitám v davu nákupuchtivých lidí. Míjím přátelský Carrefour, na druhou stranu, kolem Umbra a už se vezu po samojezdících schodech rovnou k desítkám pochutin-made in amerika. A pak se TO stalo! Z pojízdného zázraku ještě shlížím tam dolů pod sebe a sleduji: Datart, chlápek s novinama, poborský, hadry adidas...co to? ...Datart..POBORSKÝ...hadry adidas...chlápak s novinama....POBORSKÝ! Stál tam jako bůh...jeho mužné tělo, jakoby mě svádělo...ale já se nenechal omámit! Už jsem byl nahoře. Věděl jsem, že musím jednat rychle...velmi rychle! Mé oči vyrazily po odpatkovém koši a vrhli jej na Karla...mé ruce to ale neudělali. Rychle jsem šmátral po kapsách a v batohu...sakra!...zrovna dneska nechám basebalku s motýlkem doma! To nas...štve. Zbývala mi jen jediná věc...věděl jsem, že to musím udělat. Bleskově jsem se přesunul a (opět po samojezdících schodech!) jsem zamířil přímo k němu. Po spáncích mi stékaly krůpějě potu, už jen pár metrů...má ruka zajela do kapsy ba?ohu....JEHO záda byla přímo přede mnou! Teď nebo nikdy! "Můžu poprosit o podpis?" vydral se ze mě slabounký hlásek. "Jo, jo" odpověděl a využil služeb nabídnuté modré fixky a vyšvyhl svůj autogram do mého skromného bločku. A tak se TO skutečně stalo... Tato událost navždy změnila můj život, svět už nikdy nebude jako dřív. Teď se bude svět dělit na ten Před Karlem a Po Karlovi. Haleluja.