Hned na začátku vyložím karty. Zápas jsem neviděl, moje znalosti o něm tak vycházejí pouze z online přenosů a poznatků mých velmi dobrých slávistických přátel, kteří byli buď přítomni na stadiónu, a nebo, na rozdíl ode mne, sledovali stream. Přesto, člověku by stačil i jen pouhý výsledek, aby mohl s naprosto klidným srdcem říci, že právě ten výsledek je jedním z nejvíc ostudných za dlouhá léta, minimálně na evropské scéně. Na mysl vyvstanou dva podobné - když Slavia před lety prohrála s Dinamem Tbilisi 2:0 a následně vypadla z poháru UEFA a dvojitá porážka Baníku s Mogilevem. Estonsko je v pořadí koeficientů na 42. místě, Levadia je v současné době třetí tým tabulky tamní nejvyšší soutěže. I přes množství domácích hráčů v kádru, jen málokdo má tu čest vidět jednou za pár týdnů na svém telefonu sms zprávu od reprezentačního trenéra. Ne, opravdu, tento tým by měl přední český tým porážet, doma, venku, slunečno, deštivo, vichřice, bezvětří. Tady omluva není. Je to sice stále jen sport, ale rozdíl mezi oběma týmy by měl být takový, že by hráči Levadie měli do dvojzápasu přistupovat s pocitem, že nemají co ztratit, jdou si zápas užít a snad velkého favorita trochu "pozlobí". A ne že vyhrají 3:1.

A teď si představte, že si v práci vyjednáte dovolenou. Šéf vás nechce pustit, vy tak dlouho žadoníte, utíráte si slzy červenobílým kapesníkem, až se svému nadřízenému zželíte a on tedy řekne dobrá, tak si jeď. Pak však přijde manželka a stěžuje si, že chtěla jet někam k moři a že v Estonsku je zima a že tam nechce a že si teda rozmysli, jestli Slavia je ti přednější než já. Děti prosí o nový telefon, aby mohly lépe chytat pokémony. Vy si však nakonec prosadíte svou, nasednete do autobusu směr Tallin, protože Slavia se vrací do pohárů, a pro ten pocit to za to stojí - i když budete na chvíli zatracen. Však je to rodina, ti to pochopí. Cesta je dlouhá, bolavá, žene vás však motivace krásného města a evropského zápasu týmu v nejkrásnějších dresech. Pak konečně dorazíte, vystupujete, nadechnete se čerstvého severního vzduchu a skutečně si užívate města. Tallin jistě krásný je. Pak přijde zápas a pomalu se plíží do mysli velké rozčarování. Koukáte doleva, doprava a nestačíte se divit. Tedy, ze začátku spíše doprava, Slavia dominuje, je otázkou času než vstřelí branku, a pak druhou a třeba třetí. "No stress". Pak však musíte kouknout doleva, protože přichází blesk z čistého nebe - gól soupeře. Ty přijdou nakonec tři, Slavia vstřelí jen jeden a vám se v hlavě najednou honí všemožné myšlenky. O tom, co vše jste museli pro tento výlet obětovat, jak to byla hrozná cesta, jaká to bude ostuda po návratu do Prahy a co vlastně bude dál. Pak už záleží na vaší povaze a temperamentu, jak se s touto neočekávanou situací vypořádáte. Můžete třeba jen sprásknout ruce a nevěřícne koukat. A nebo začnete brečet. Křičet. A někteří, ano, sáhnou i po radikálnějším řešení. 

Je velmi snadné kritizovat někoho za jeho konání s nadhledem z tepla domova. Jistě, jakékoliv fyzické násilí vůči hráčům je bez jakékoliv diskuze nepřístojné, nedůstojné a stojící na hraně (nebo spíše za ní) zdravého rozumu. Do určité míry však, z důvodů popsaných v odstavci výše, může člověk pochopit, proč se něco podobného stalo. Pochopit, ne schvalovat, to je velký rozdíl. Ten důvod je totiž ještě jeden. Slávistický fanoušek by měl dostát metál za trpělivost. Za ta předešlá tragická léta jí byl stále věrný, navštěvoval zápasy, fandil, a to i za velmi zajímavých a nepříjemných konstelací. Fandil, protože Slavii miluje a chtěl jí pomoci k rychlejšímu návratu. Pak se to povede, slávistický fanoušek se raduje a říká si, že za ta vytrpěná léta to tedy přeci jen stálo. A pak znovu zažije tu situaci, co už nikdy zažít nechtěl. A je impulzivnější. A povolí mu nervy. A třeba toho poté za pár okamžiků lituje, říká si - proč jsem to udělal? Nechápe to. Jeho konání totiž ovládly emoce, ne rozum. Nahromaděné emoce z toho všeho. A pokud budeme parafrázovat známé rčení - kdo říká, že se mu něco podobného nikdy nestalo (tedy že v návalu emocí udělal něco nerozumného), tak to dělá každodenně.

Tak, to bychom měli za sebou pohled fanouška. Teď se však, v rámci objektivity, zamysleme nad myšlením hráče. Ideálně někoho, kdo přišel až teď v létě a těšil se na skvělé fanoušky, které viděl na mnoha videích na youtube. A pak, ano, přijde zápas blbec, a nový hráč jde k těm skvělým fanouškům, a věří, že ho i tak podpoří. Však jinak by přece nebyli tak skvělí. Je to fotbal, sport, nic exaktního. Musí chápat, že se ten zápas nepovede. Máme přeci ještě tu odvetu... A pak musí uhýbat tu před pivem, tu třeba před něčím horším, a de facto se snaží v tu chvíli hlavně o to, aby se mu něco nestalo. A jak se pak ten nový hráč asi může těšit na domácí zápas, kde těch fanoušků bude mnohem více? Ono totiž, řekne se, pár jednotlivců, takto však o tom ten nový hráč nepřemýšlí. Zaškatulkuje si tak všechny. A teď třeba se vyhraje odveta, postoupí se, a nový hráč se bude divit - proč bychom měli po zápase jít za tu bránu k těm fanouškům? K těm, co se ke mně chovali tak špatně týden předtím? A tak tam třeba nepůjde. A to naštve další fanoušky. A rozjede se lavina. A kabina podpoří spíše nového hráče. Logicky. Ve fanoušcích se zase zapne emotivní mód. A je to celé špatně. Aby Slavia byla opravdu silná, tak se nemůže stát, aby proti sobě šli fanoušci a hráči. Jak hráči svým výkonem, tak někteří fanoušci svým velmi nepřístojným konáním zasadili klín.

Jenže - co s tím? Už se stalo, a nejde to vrátit. Je třeba však jednat racionálně, alespoň v takových mezích, jak to tak iracionální věc jako fotbal dovoluje. Hráči by měli přijmout svůj velký díl viny. Kdyby předvedli výkon, který předvést měli, podobná situace by se neřešila. Fanoušek by měl zpytovat svědomí, nebýt tvrdohlavý a snažit se, i přes naprosto pochopitelnou a minimálně ještě 6 dní trvající zlobu, rozvzpomenout, jak byl dříve trpělivý. A že když se běží maratón, občas se krize dostaví. Krize by se však měla překonat s optimismem, respektive ne měla, ono to ani jinak nejde.

Fotbal se hraje pro fanoušky. Fanoušci jako celek jsou více než hráči. Hráči přichází a odchází, fanoušci fandí celý život. Není to tedy postavené tak, že by fanoušci měli za každou cenu podporovat bezmezně hráče. Mají právo volby. Hráči ne, ti se musí snažit naplno, aby si tuto podporu zasloužili, jsou od toho placeni. Míč je tedy teď na jejich straně dvorce, jen oni rozhodnou o tom, jak se celá další situace vyvine. Věřím, že mají dostatečnou kvalitu na to, aby dokázali zatím nepříjemně se vyvíjející dvojzápas otočit, snad i suverénním výkonem a tím situaci alespoň do určité míry vyrovnat. Budou pod tlakem, ano, velkým. Vědí, že když se jim to nepodaří, zloba bude ještě mnohem větší. A bohužel, přiznejme si, na Slavii (a vlastně i na ostatní kluby, fotbal to prostě přitahuje) chodí i lidé, kterým ani o ty výsledky nejde. Naopak čekají na jakoukoliv možnost pro negativní seberealizaci. Podobně jako třeba v Tallinu.

Toho se bohužel nezbavíme, můžeme to maximálně odsoudit. Znovu si ale zopakujme, že to byli právě hráči, kteří k tomuto dali příležitost nepovedeným zápasem. A skončeme ještě jedním zopakováním - mají však štěstí, že, jak jsme si řekli, rozumný slávistický fanoušek je trpělivý. A tu šanci na odčinění jim dá. Chce totiž, stejně jako oni hráči, tedy, pardon, chce to pravděpodobně mnohem více, silnou a prosperující Slavii. A ti, co té Slavii zas tolik nefandí, se také neprojeví, když jim nebude dána ta možnost.