Naše obavy, že bychom nemohli stadion najít a proto bychom měli vyjet o něco dříve, se nepotvrdily. Když jsme asi po hodině a půl jízdy z Prahy dorazili půl kilometru před Blšany, už na nás vesele mával stadionek, který vypadal opravdu jako pěst na oko mezi okolními poli a chmelnicemi. Hned na prvním baráku za cedulí s nápisem Blšany byla nepřehlédnutelná cedule upozorňující, že právě jejich tým hraje první ligu. Díky výbornému navigačnímu systému jsme se prokličkovali rodinnými domy až ke stadionu. Měli jsme ještě chvíli času, tak jsme se šli projít po okolí, zjistili jsme, že asi tak dvacet metrů od stadionu chovají skvělé krůty a kachny, opravdu jsme neodolali a museli jsme si je vyfotit, nedbajíce toho, že vypadáme jako japonští turisté, kteří takováto zvířátka nikdy neviděli. Jen tiše jsme blšanským záviděli velká parkoviště, o kterých si na Strahově můžeme jen nechat zdát. Po malé exkurzi jsme se vrátili na stadion, kde jsme zklamaně zjistili, že se bude hrát na tréninkovém hřišti, za kterým už se nachází jen potok, rybník a pole. Kolem hřiště už se to hemžilo diváky a fotbalisty, my jsme však ještě zašli do hotelu, abychom poznali, kde naši miláčci přebývají. Na upozornění barmana, že na hřiště musíme jinudy, jsme jen odpověděli, jestli si můžeme udělat pár fotek. Nevím, co si o nás musel myslet, nějak podivně se na nás díval i jeden blšanský hráč, když jsme si fotili jídelnu s tabulí na taktické pokyny, bar a dveře s tréninkovým rozvrhem. Poté jsme usoudili, že fotek už bylo dost, a zamířili jsme na hřiště, které bylo vidět z jídelny hotelu, postávali kolem něj diváci, za brankou seděli na židlích i slávističtí marodi. Usadili jsme se u postranní lajny, nedaleko pomezního rozhodčího, který nebyl zrovna štíhlý a který se nevzrušeně bavil s jakýmsi kamarádem na tribuně. Hráče jsme měli na dosah a jen jsme litovali, že takto není stavěn i stadion na Strahově. Začalo být docela horko, což bylo znát i na hráčích. Každou chvíli kopli hráči míč kamsi do křoví, které bylo pořádně velké a plné bodláků, ale i přesto bychom šli ochotně balón hledat, leč vždy nás předběhl někdo ze slávistického realizačního týmu. Během hodiny a půl sledování fotbalu nám vyhládlo, takže jsme se rozhodli, že zajdeme do místní Jednoty a zakoupíme nějakou stravu. Bohužel nás tento obchůdek zklamal, měl otevřeno jen do 11:00. My jsme se však nevzdali a pokračovali jsme na náměstí. Cestou nás míjely traktory s hnojem, trávou a jinými produkty, což je samozřejmě pro takováto místa typické, ale pro nás, pražskou mládež, je toto španělská vesnice. Zjistili jsme, že v Blšanech mají i kino a vstup za směšnou částku dvaceti korun - zřejmě se zde zastavil čas. Na náměstí jsme potkali pěknou hospodu, tak jsme do ní zamířili a poznali zřejmě další blšanské specifikum - zvláště otravné mouchy. Mimochodem, jedna se s námi v autě svezla až do Prahy. Oběd byl chutný a my se vypravili zpátky do města. Zjistili jsme, že v autě před námi sedí Radek Bejbl s manželkou, tak jsme chtěli udělat opakování jisté akce Sledovali jsme ..., ale bohužel Bejblovi hned za Blšanami odbočili.
Vždy jsem nechápala lidi kolem fotbalu, kteří tvrdili, že prvoligový fotbal na vesnici nepatří, říkala jsem si, proč ne, když si ligu vykopali a mají dobré podmínky. Po dnešním výletě jsem změnila názor - první liga by se opravdu měla hrát jen ve větších městech. Na druhou stranu však souhlasím s tím, že zde jsou opravdu kvalitní podmínky pro trénování a hlavně - hráče nejsou ničím rozptylováni.