Tak pánové, přidám větu z Babičky, neb klasika je klasika: "Viktorka ale při každém zablesknutí zatleskala do rukou, a chechtajíc se, pana Proška si ani nevšímala."

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a-

(Štěpánek, Machek, Vepřek, Strnadel, Pavel, Chmel, Nobel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdenek, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Strnadel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhoffer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

a) U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p. Zdenka, Štěpánka, Machka…). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka; 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jeho jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka; 5. p. Jelineku).

b) Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně křestních (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova, se ponechává (2. p. Zavřela, Strnadela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- obvykle ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (2. p. Menzela i Menzla – 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se pohybné -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele, Anděli i Anděle). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li jej česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li jej anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]).

c) Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- obvykle ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení r v ř: Wolker – Wolkře i Wolkre, Langer – Langře i Langre, Peter [pítr] – Petre [pítre] i Petře [pítře] (zde ovšem může dojít k záměně s tvarem odvozeným od české podoby jména Petr: Petře [petře]). Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Peter – Petere [pítre], Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na souhlásku a -r dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.

d) U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohyblivá samohláska -a- nebo -o- (Karol, Pavol, Dubak). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p. Karola, Pavola, Dubaka; 5. p. Karole, Pavole, Dubaku). Rozpoznání tvaru 1. pádu, a tedy ponechání -a- a -o- je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol).

Taky souhlasím s lasičákem mělo by to být Prošek bez Proška a Prosek bez Proseka.Pátým pádem voláme:Prošku! Proseku!
Ale třeba tam hrají roli místní názvy a zvyklosti.Třeba v anglicky mluvících zemích doporučují reportérům:Než začnete o někom mluvit,tak se ho jděte zeptat,jak se správně vyslovuje jeho jméno.
Například zpěváka Davida Gilmoura kdekdo vyslovuje Gilmúr,ale on sám se představuje Gilmór.