Zápas se hrál v neděli od 15 hodin, do Milána jsem přiletěla ráno a po párhodinové prohlídce města jsem vyrazila ve čtvrt na dvě metrem ke stadionu Giuseppe Meazzy, tedy San Siru. V metru mě obklopila skupinka přátelských fandů Cagliari, kteří moc zatoužili se se mnou vyfotit, což jsem zcela nepochopila, ale raději jsem se nebránila. Celkově jsem moc fanoušků v metru neviděla, přeci jen bylo asi moc brzo před utkáním. Po dvanácti minutách jízdy jsem vystoupila na stanici nejblíž k San Siru a měla jsem dvě možnosti: buď jít pěšky nebo využít klubového autobusu, který dopravuje fanoušky ke stadionu zdarma. Rozhodla jsem se pro první možnost a užila jsem si patnáctiminutovou procházku.

Chodníky u stadionu lemovalo pár desítek stánků, vedle občerstvení i s klubovými suvenýry od dresů přes šály nebo kšiltovky. Blíže u stadionu pak byly pokladny, kde si fanoušci kupovali lístky a u dalšího bloku pokladen jsem si vyzvedla lístky i já. Přes internet jsem si koupila vstupenku do oranžového sektoru 1. prstence, tedy na spodní tribunu, do jihovýchodního rohu za 59 euro. Bez problémů jsem dostala obálku se svým jménem a lístkem a jala se hledat vchod 2, kterým jsem měla vstoupit do areálu, turnikety jsem prošla bez jakékoliv osobní prohlídky. Pak nastala fáze dalšího hledání, a to sice vstupu přímo na stadion, měla jsem ale štěstí a hned u prvního vchodu jsem se trefila. Vyšla jsem pár desítek ne příliš vzhledných schodů, a ocitla se uvnitř osmdesátitisícového stadionu, který byl v tu chvíli ještě dost prázdný. Usadila jsem se na svém místě, udělala jsem si pár fotek a nasávala atmosféru. Díky prodavačům občerstvení, kterých bylo několik na každý sektor, jsem mohla nasávat i colu, půl litru za čtyři eura. Vzhledem k tomu, že jsem stadion nijak neobcházela, tak netuším, zda bylo i přímo na stadionu nějaké teplé občerstvení, prodavači vedle coly nabízely brambůrky a nějaké krekry. Tím, že jsem šla rovnou na svoje místo jsem přišla i o obchod se suvenýry, z dalších zajímavých věcí je na stadionu ještě muzeum a prohlídka, oboje je však v den zápasu zavřené.

Ze svého místa jsem měla výborný výhled na trávník, ale vzhledem k nízkému podhledu už jsem neviděla horní dvě patra stadionu, což byl docela divný pocit a tak jsem se ráda před zápasem přesunula na nižší volná místa, ze kterých byl výhled daleko lepší. To už ale hráči měli dávno za sebou rozcvičení, fotbalisté AC se bohužel rozcvičovali dál ode mě. Tribuny se přeci jen pomalu zaplnily, ale stadion byl nakonec obsazený asi jen ze 75 procent. Na západní, modré tribuně byli fanoušci, kteří mi připadali jako kotel, vedle mě na východní bylo také mnoho příznivců s vlajkami Milána, ale bylo tam hodně dětí, tak jsem to odhadla na sektor pro rodiče s dětmi. Na západní tribuně vyvěsili fandové několik vlajek i v národních barvách a ta česká se mezi nimi určitě neztratila. Na světelné tabuli se samozřejmě také objevily sestavy, hlasatel četl křestní jména hráčů a fanoušci měli doplňovat příjmení, ale nezdálo se mi, že by to nějak extra fungovalo. Mimo hru byli Ševčenko, Kaká, Nesta, Gattuso či Ronaldinho, ale i tak nastoupila skvělá sestava Abbiati, Maldini, Zambrotta, Jankulovski, Favalli, Bonera, Pirlo, Flamini, Inzaghi, Seedorf a samozřejmě David Beckham, který se díkybohu nezranil a já tak mohla sledovat, jak přímo pode mnou zahrává parádní rohy a vyučuje obránce Cagliari. Z lavičky ještě do hry zasáhli Senderos, Antonini a Ambrosini, nevyužiti zůstali Dida, Kaldaze, Viudez a Emerson.

V zápase diváci viděli jen jeden gól, v 65. minutě se trefil Seedorf, jinak měl Milán mnohem více ze hry a vytvořil si dost šancí, ale i Cagliari několikrát vystrčilo růžky. V první půli mě zvláště zaujal výkon Inzaghiho, který útočil na bránu blíž u mě a který asi neměl svůj den, připsal si několik neproměněných šancí a balón ho moc neposlouchal. Atmosféra mě trošku zklamala, výrazněji fandila jen západní tribuna. Po vstřelené brance samozřejmě řvali nadšením všichni. Fanoušci byli tak různě namixovaní, v mém sektoru byli hlavně turisti, ale i příznivci Cagliari, kteří byli roztroušení i všude po stadionu.

To, jak vypadají konce zápasů na San Siru jsem se bohužel nedozvěděla, protože jsem v 89. minutě musela odejít, abych stihla letadlo zpátky do Prahy, ale zvenku stadion parádně hučel. Každopádně se mi splnil sen, viděla jsem hrát Beckhama, a celkově to byl velice příjemný výlet.

Videa:
Nástup hráčů
David kope roh