Od května 45 do února 48 a ještě o kousek dál

Pohár osvobození byl první soutěží osvobozeného Československa. Jednalo se vlastně o pokračování protektorátního Českého poháru, protože slovenské kluby zůstaly stranou. Slavia ho vyhrává, když v semifinále poráží Spartu 4:3. Perfektní výkon podává záloha Trojan - Hampejs - Hanke a Pepi Bican dává 3 góly! Liga se hraje ve dvou skupinách po deseti týmech, slovenské kluby se neprosazují, Slavia vyhrává svou skupinu před Židenicemi, ale ve finále na Spartu již nestačí (2:4 a 0:5). Na mezinárodním poli ovšem září, poráží vítěze Anglického poháru Derby County 3:1 a Hibernians ze Skotska 3:2.

Sparta tedy získává první titul "nového" Československa, ale ten druhý, v sezóně 1946/47, si již Slavia utéct nenechá. Až do 9. kola vede sice Kladno, červenobílí ho pak porážejí 3:2, dostávají se na čelo tabulky a zůstanou tam až do konce ligy. Jedinou kaňkou jsou další dvě porážky od Sparty (0:4 a 3:5). Kdo v té době mohl tušit, že podobné oslavy se odehrají až o 49 let později...

V další sezóně Slavia končí o setinky brankového poměru na 2. místě, za Spartou, ale ve vzájemných soubojích má navrch (1:1 a 3:1). Titul unikl o vlásek, ale i tak má Slavia forma jako řemen! V jarním ligovém finiši poráží Žilinu 5:0, Budějovice 15:1, ve finále Středočeského poháru to odskákali klokani s přídělem devíti branek (9:2). Následující ligový ročník začíná tak jako ten předešlý skončil: Slavia poráží Povážskou Bystricu 12:1, v Brně dává Zbrojovce "sedmičku" (7:3), nikdy nemilované vojenské ATK odchází ze hřiště s drtivou porážkou 8:2. V útoku řádí pětice kouzelníků Hlaváček-Hemele-Bican-Kopecký-A. Bradáč a jde z nich hrůza! Ale...

Je zde "rudé" temno...

Vznik ATK, později se přejmenuje na Dukla Praha, poznamenal celou ligovou soutěž a dá se říct, že celý fotbal u nás. Povolávací rozkaz postupně dostávají František Vlk, Ota Hemele, Jiří Trnka, František Ipser... Slavia vede po podzimu, ale je jí to na nic. Příkaz z Moskvy mluví jasnou řečí, první část ligy neplatí, přechází se na sovětský systém jaro - podzim. Zima je mrazivá a zprávám z fotbalu nikdo ani nechce věřit. Na příkaz všemocné a jediné strany odcházejí tři esa, z toho dva reprezentanti! Všichni pak do klubů, které hrají nižší soutěže! Vítkovice jsou divizní, ale jejich úkol v socialistické pětiletce má klíčový význam, získávají také jméno vůdce Klementa Gottwalda, musí se tedy udělat vše pro jejich postup! A tak Josef Bican a Vasil Buchta dostávají rozkaz a stěhují se na sever Moravy. Dalším odvelencem je obránce Standa Kocourek, toho posílají také do divize, pro změnu do Zlína. Tedy pardon, do Gottwaldova!

Slavia přestává být Slavii a má nový název: Sokol Slavia Praha VII. Začátkem roku se sloučí se závodní jednotkou Elektrických podniků, které se již ovšem nejmenují jako dříve SKEP ale Dynamo. Fandové Slavie tiše zuří, ono Dynamo Slavia se jim vůbec nelíbí, ale to ještě netuší, že od roku 1953 bude existovat jen a jen ono Dynamo... Začíná další ligový ročník, červenobílí porážejí hned v jeho úvodu Spartu 3:2, ale s podzimem se musí smířit s jiným než obvyklým umístěním. Končí na pátém místě, o rok později se propadají o další dvě příčky.

Na jaře roku 1951 poráží "Dynamo" Slavia Spartu 3:0 a po dlouhé době začínají fanoušci sešívaných chodit po Praze s nosem nahoru. Před letní přestávkou jsou slávisté na 4. místě a všichni čekají na podzimní ofenzívu. O prázdninách ovšem celá základní jedenáctka, doplněna trojicí sparťanů a jedním klokanem, zavítá na pouť do Nového Boru. Utkání není povoleno a je tedy sehráno "načerno", všechno praskne a někdo to práskne a tresty jsou exemplární! Slavia odehraje podzim s rezervou a řítí se do propadliště. Poslední zápas hraje v Teplicích, které jsou právě tak na sestup. Tresty sice již vypršely, ale i tak to vypadalo všelijak. Slavia ovšem zabojuje, vyhrává 6:2 a je, jak si mnozí myslí, zachráněna. Opak je pravdou. Kdysi vedoucí Vítkovice musely uprostřed soutěže do NDR na festival mládeže, ztratily tam formu, ale také přišly o utkání s Teplicemi. A to se dohrává po skončení celé ligy, nějaká dohoda nebo příkaz je na světě, plichta také a Dynamo Slavia sestupuje...

Táhněte do ráje!

Ještě o rok dříve dostala Slavia výpověď. O tom, že na Letné se asi fotbal hrát nebude cvrlikali brabci již před válkou, ze všeho ovšem sešlo. Ale máme nové panstvo a to je mnohem důslednější. Nikoho nezajímá kolik peněz a úsilí stálo znovuvybudování vypáleného stadiónu. Zeť soudruhu Gottwalda, šéf armády general Alexej Čepička rozhodl, že na Letenské pláni se každého 9. května bude konat vojenská přehlídka, po vzoru Rudé armády na stejně Rudém náměstí v Moskvě, a Slavia musela pryč. Sparta přišla o téměř celou jižní tribunu, ale stěhovat se nemusela...

Na místě vršovických poutí a cirkusových atrakcí vyrůstá nový stadión. Z Letné je přenesena dřevěná tribuna, nikdo si nevšímá, že pod hrací plochou se rozkládá "bažina", Slavia hraje na dlouho Spartě, stadión v Edenu dostává jméno komunistického primátora Vacka, trvá to dlouho, předlouho...

Proč právě Slavia?

Jediná a vládnoucí strana si dělala co chtěla. Již nikdo nerozhodoval o svém názvu, barvě dresů, o tom kdo bude stát v čele výboru. Ale největší zloba se soustředila na Slavii. Proč? Mohl za to bývalý prezident Beneš, který jako student oblékal sešívaný dres? Nebo podnikatel a předseda rozehnané fotbalové asociace Valoušek, který byl dlouholetým funkcionářem klubu? Komunisté a jejich přisluhovači dlouho tvrdili, že Slavia je klubem "buržoazie" a Sparta je nositelkou "proletářských" tradic. Tak snad proto... Ze Slavie se stalo Dynamo, ze Sparty Spartak Praha Sokolovo, z Bohemky Stalingrad! A v roce 1954 zakážou Slavii, tedy Dynamu, tradiční červenobílé dresy! Jednou ve žlutém, pak zase v modrém, jindy v červeném s bílým a modrým pruhem přes prsa, pak zase pruhovaní jak zebry. Vše vrcholí bílým trikem. Trenýrky jsou modré a pak konečně červené. Alespoň ty barvy...

Správce inventáře pan Sehnoutka ovšem jednu sadu těch tradičních, červenobílých, schoval. A o Velikonocích 1956, na turnaji hraném na Spartě, se najednou slávisti představili právě v nich! Když se hráči objevili na hřišti vypukla taková bouře nadšení, že nikdo nevěděl kdo komu fandí! Tleskali, křičeli, jásali fanoušci všech zúčastněných klubů. Co na to komunisti? Občas se chovali jako pštrosi. Strčili hlavu do písku a se skřípěním zubů dělali, že nic nevidí... Dalších 8 let byla Slavia Dynamem, ale milované dresy si jim již nikdo nedovolil svléknout!

Ať žije Sparta!

Připadá vám ten titulek v článku o Slavii poněkud divný? Tak si poslechněte tuto historku: Slavia se na podzim 1956 vydává na historicky první cestu za rovník, do Jižní Afriky. Zájezd dopadl dobře, hrál i trenér Josef Bican, ale po návratu začaly starosti s aklimatizací a vypadalo to na sestup. Ale je tu ještě Sparta! Slavia před 14 lety pomohla kolegům z Letné, půjčila jim Vojtu Bradáče a ten pomohl k záchraně. Teď hrají letenští v Žilině, o nic jim nejde, ale žlutozelení musí vyhrát. Jinak jdou do 2. ligy! Sparta hraje jako o život, vede 2x o gól, pak domácí otočí skóre, ale Tadeáš Kraus pár minut před koncem vyrovná! Utkání končí 3:3, Žilina sestupuje, Sparta Slavii zachránila.

Po letech vyšlo najevo, že před zápasem kdosi nabídl rudým kufr plný peněz výměnou za dva body. Měl to vše zařídit Josef Crha, kterého si žilinští pamatovali z Dukly jako ne právě vzorného vojáka. Crha kufr vzal, přišel s ním do kabiny a pronesl následující slova: "Kluci, o tohle se dneska můžeme šábnout. Já jim řekl, že rozhodne celej mančaft, ale já vám řeknu, že se mi do Edenu jezdí mnohem lépe než do Žiliny. A v sešívaným triku jsem něco vodkopal, byla to moje první štace v lize. A tak vám na rovinu říkám: ať ty prachy veme čert!" A tak se také stalo...

Konec jedné éry, začátek další

Slavia prohrává se Spartou mnohdy rozdílem třídy, jednou dokonce o 5 gólů. Až po více než 4 letech, v Edenu, poráží svého rivala 4:1. 0 rok později končí na 3. místě, ale hned v další sezóně se zachrání v lize jen o bod. Stejného výsledku dosáhla také Sparta. Sezóna 1960/61 znamená ovšem poslední místo a sestup. Vrací se po roce, ale jen na oněch tehdejších 26. kol a znovu mizí o patro níže. Tentokráte na mnohem déle... Slavia hraje v jedné ze 3 skupin 2. ligy, končí osmá, je tedy na pomyslném 36. - 38. místě domácího fotbalu...

Ale v beznaději poznáš ty pravé hrdiny. Vzniká Odbor přátel Slavie, filmaři, muzikanti, herci, malíři, mluvčím se stává spisovatel Pavel Hanuš, hlavní osobností pak vynikající herec Martin Růžek. Shání prostředky, zvedají hlavy malověrným, burcují staré i mladé slávisty. Přichází Josef Kadraba, vicemistr světa z Chile 1962, vynutí si návrat k historickému jménu a to přináší lavinu změn, o pár týdnů později zde máme znovu Spartu, Bohemku, Viktorku... Vrcholem všeho snažení je návrat do nejvyšší soutěže. Poslední zápas s Plzní přenáší televize, na stadiónu je více než 40 tisíc fanoušků, Slavia vyhrává 4:1 a je znovu prvoligová!

Ve čtvrtém pokračování si povíme o věrných sešívaných srdcích, o smolném závěru ligy, o cestě kolem světa, o tom jak Slavia byla jednou nahoře a víckrát dole. O Kubíkovi a Knoflíčkovi, o éře Borise Korbela, rozpadu Československa, konečně získaném titulu...

Bude nutno napsat ještě další díl? A jaký v tom případě bude? Mistrovský nebo "věčně druhý"? V sobotu 17. května 2008 před sedmnáctou hodinou letního evropského času bude o jeho osudu jasno...

Převzato z www.eurofotbal.cz, autor Vilém Hodr