Oproti původním předpokladům vyrazil pouze jeden autobus fanklubu, který však nebyl naplněn potřebnou kapacitou, ale díky dotaci Slavie i samotného fanklubu jsme mohli vycestovat. Nakonec se ukázalo, že menší počet umožnil pohodlnější cestování, jelikož většina lidí měla pro sebe dvojsedačku.

V pondělí 26. listopadu v deset hodin dopoledne jsme měli sraz, všichni přišli včas, takže jsme po příjezdu autobusu mohli vycestovat. Cestu do Brna jsme si zpříjemnili sledováním filmu, po příjezdu do Brna jsme nabrali další dva účastníky, najedli se a mohli se vydat na další kus úseku. Ve Slovensku jsme byli brzy, po chvilce jsme byli i v Maďarsku. Cesta probíhala bez problémů, v autobusu panovala uvolněná atmosféra a čas plynul rychle.

Ve večerních hodinách jsme dorazili do Szegedu, kde jsme museli sjet z dálnice. Nyní následovalo asi 50 km po normální silnici a přejezd do Rumunska. Zde jsme byli asi kolem deváté hodiny. Nejnáročnější úsek nás však teprve čekal, prakticky celým Rumunskem jsme jeli po zdevastovaných silnicích a velký úsek i kolem hor. Pozitivem bylo, že jsme měli možnost celý úsek prospat.

Jenže po příjezdu do Rumunska jsme byli v šoku, a to z řidičů kamionů! Předjížděli nás do zatáček, kde nebylo vidět do protisměru, a dodržování rychlosti jim taky nic neříkalo. Docela divočina, jenže v jeden moment nás předjížděly tři kamiony za sebou, ale nestíhali to, ten poslední už měl v protisměru další náklaďák, takže jsme museli zastavit, ten v protisměru také a blázen, co nás předjížděl, se konečně před nás zařadil. Pokud by všichni nestihli zastavit, čekal by nás velký karambol. Po tomto zážitku to bylo na delší dobu vše, takže jsme pak bez problémů cestovali dál.

Musím říct, že pokud jsme chtěli v noci zastavit u benzínky s občerstvením, tak to bylo nemyslitelné. Každá nabídla jen natankování benzínu, ale krámek byl uzavřen. A samozřejmě i toalety, takže jsme museli využívat okolí pro vykonání potřeby. Po velkou část cesty nás navíc doprovázela místní policie, tím nám byla zajištěna bezpečnost. Hned na hranicích nás upozornili, že nesmíme mít na autobuse logo fanklubu Slavie! Chvílemi za tohoto doprovodu to také byla kovbojka, někteří jeli v poklidu, ale jiná hlídka nás provedla městem rychlostí blesku bez ohledu na semafory (asi se nás chtěli rychle zbavit). Znatelný kus úseku jsme však cestovali sami, což naštěstí bylo bez problémů. Na dálnici sto kilometrů před Bukureští se nás opět ujali. Na poslední zastávce před cílem jsme v ranních hodinách našli na benzínce dva toulavé psy, kteří se hned zajímali, zda nemáme jídlo.


Před desátou hodinou místního času jsme konečně dorazili na místo, policie nás však nedoprovodila ke stadionu, ale do centra města na parkoviště před gigantický palác. Náš autobus byl následně za doprovodu policie odvezen ke stadionu, my jsme měli sraz v sedm večer před uvedenou budovou parlamentu. Po rozchodu se větší skupinky ujala místní policie a snažila se nás doprovázet. Hned po pár metrech skoro všichni vzali útokem směnárnu. Doprovod nás následoval až na tzv. náměstí, kde jedna budova s obloukem plným reklam připomíná anglické Piccadilly náměstí. Zde nás poslali do McDonaldu či KFC a po domluvě už jsme si mohli dělat vše podle libosti, ale byli jsme upozorněni, abychom chodili ve větších skupinkách.

Naše squadra zakotvila do KFC, kde jsme setrvali další tři hodiny. Celou dobu jsme kecali a kecali. Pak jsme usoudili, že bychom se mohli přemístit do hospody, což ale nebyl jednoduchý úkol. Klasické hospody v Bukurešti není lehké najít. Měli jsme s tím problémy, bloudili jsme dokola, ale nakonec jsme částečně uspěli, zašli jsme totiž do fastfoodové restaurace Sheriff, kde také točili pivko. Rozhodli jsme se tu zůstat, takže jsme si dali pár pivek, později i večeři a po dalších čtyřech hodinách usoudili, že vyrazíme na sraz.

Nejdřív jsme však zamířili do Carrefouru nakoupit zásoby na zpáteční cestu. Koupili jsme si i basu šesti piv a jelikož nás bylo pět, kolega usoudil věnovat pivko slečně nabízející mléčné výrobky. Ta si ho ochotně vzala a na oplátku věnovala mléko, ale místní securiťák vše zmařil a výměna byla zrušena. Vydali jsme se k východu, ale dorazili jsme na parkoviště. Nemohli jsme najít východ, až jsme uviděli nápis exit, kam jsme tedy šli. Jelikož jsme měli jít směrem dolů, tak jsme tak učinili, ale jelikož tam byla podezřelá tma, vyslali jsme průzkumníka. Po chvíli jsme uslyšeli křik, kolega totiž upadl na chybějících schodech. Všichni jsme měli záchvat smíchu. Tudy cesta tedy nevedla, vrátili jsme se na parkoviště, ale naštěstí jsme po chvilce správný východ našli.

Cestou na sraz jsme málem přišli několikrát o život, na přechodech totiž snad každý ignoruje světelné signalizace, takže i když chodci měli zelenou, tak přesto hrozilo nebezpečí, že sem vjede auto. I nám se to přihodilo, naštěstí jsme včas zareagovali. Hodně nás také deptalo neustálé troubení. V Praze taky často nadáváme na dopravu, ale oproti Bukurešti to nic není, zde jsou kolony neustále a asi i proto předpisy nikdo nerespektuje.

Na srazu nás čekali policisté a přistavený autobus. Nakonec jsme místo sedmé vyrazili v osm. Ke stadionu jsme jeli asi čtvrt hodiny za doprovodu policie. Zde nás čekalo samé pole, což chvíli vypadalo, že jedeme na "férovku". Na stadionu nás nejdříve chtěli zahnat ihned do sektoru, ale domluvili jsme možnost navštívení fanshopu. Opět za policejního doprovodu jsme sem zamířili, ale byla tam velká fronta, takže nám bylo řečeno, že sem zavítáme po zápase. Já jsem tedy zamířil na tribunu mezi novináře, ostatní do sektoru. Bohužel v kotli bylo málo lidí, většina ostatních fanoušků totiž měla lístek na hlavní, tzn. letadlo, autobus FO, ale snad i někteří lidé cestující po vlastní ose. Po utkání se z našeho autobusu už do zmíněného fanshopu nikdo nedostal, nebylo to povoleno!

Mohli jsme se tedy vydat na zpáteční cestu, která probíhala bez problémů. Brzy všichni usnuli, takže jsme nejkomplikovanější úsek po rumunských silnicích prospali, i když to hopsání a drkotání nebylo příjemné. Na rumunsko-maďarských hranicích jsme však uvízli na více jak hodinu. Autobus před námi z Německa totiž vezl rumunské občany za prací do jejich země a celníci dělali důkladnou kontrolu, řada lidí musela vystoupit, ukazovala se zavazadla. Prostě buzerace se vším všudy. Když nás po delší době pustili do druhého pruhu, tak jsme zmíněný autobus měli vedle sebe. V jeden okamžik jsme zahlédli německého šoféra, jak předává jednomu z celníků do ruky "kapříky"! Netrvalo to dlouho a autobus mohl vyrazit! Stejný případ byl i u některých aut, kdy to bylo jasně vidět, jak si lidé zajišťují bezproblémový průjezd. My jsme se také obávali, aby nám nedělali problémy, ale naštěstí to bylo v pohodě, jen prošli autobus, všichni jsme ukázali doklady a jen doklady řidičů si vzali na podrobnější zkoumání. Navíc jsme celníkovi řekli, že jsme fanoušci Slavie. Měl z toho velkou radost, ale zatím jsme nechápali důvod. Než jsme však vyrazili, tak nám ukázal odznak Dinama, takže hned bylo zřejmé, že se jednalo o fanouška rivala Steauy, takže měl radost z toho, že nenáviděný sok nevyhrál.

Po Maďarsku nás ještě dvakrát zastavila místní policie, která kontrolovala nákladní auta a autobusy, ale jakmile jsme řekli, že jsme fanoušci Slavie, tak nás hned pustili. Kolem sedmé večerní jsme konečně dorazili do Brna, kde jsme si dali večeři a v deset jsme byli v Praze. Měli jsme tedy za sebou šedesátihodinovou cestu, která byla náročná, ale i díky menšímu počtu účastníků v autobuse se vše dalo zvládnout v pohodě, navíc celá cesta i den v Bukurešti byl bez problémů, takže výjezd můžeme hodnotit velice pozitivně. Už se těším na jarní výjezd, snad to nebude příliš daleko!

Autorem skvělých fotografií je Miroslav Beneš!