Přišli však hráči noví. Za největší posilu byl asi právem považován Lukáš Jarolím, nadějně se jevil Slovák Švento, z mládežnických kategorií přicházející Suchý i na poslední chvíli získaní slovinský brankář Šeliga a nitranský obránce Kováč. Do rodného dresu se vrací i Tomáš Pešír.

 

V ligové tabulce bychom marně hledali Opavu (ta se propadla z finančních důvodů až do krajského přeboru) a České Budějovice – ty si daly jediný cíl: rychlý návrat. Na jejich místa nastoupili ambiciózní nováčci – Most a Jihlava. Smutek zavládl však i nad Vyškovskem, Drnovice neobdržely licenci, a tak do ligového rychlíku naskočila na poslední chvíli i Plzeň.

 

 

Její domácí souboj se Spartou před kamerami TV Nova měl být úvodníkem celého ročníku 2005/6. Nakonec bylo vše jinak – náš zápas s Jihlavou se přeložil na pátek, a tak to na Strahov byla poměrně slušná návštěva, která vytvořila kulisu pro náš souboj s jihlavskými debutanty. Jeden útok za druhým se valil na branku reprezentantů Vysočiny, efekt však žel nulový. A známé „nedáš-dostaneš“ se projevilo i v našem zápase. Míč z nenápadného trestňáku ex-slávisty Vladyky si našel cestu až do sítě a našim dalo obrovskou práci aspoň vyrovnat. Remíza 1:1 byla označována za senzaci. Asi právem.

 

 

Ve středu nás čekal další pokus o vstup do ráje – 3. předkolo kvalifikace Ligy mistrů v Bruselu proti místnímu Anderlechtu. Na organizaci zájezdů byl šibeničně krátký termín, na vše byly prakticky jen 4 dny. Přesto se zaplnilo letadlo na otočku i 3 autobusy non-stop. Jen o klasický turisticko-poznávací zájezd OP byl tentokrát menší zájem. Spousta lidí se vydala na cestu vlastní dopravou, a tak vyhrazený sektor v Bruselu byl prakticky zaplněn, odhady hovořily o 4 stovkách nejvěrnějších slávistů. A že nás bylo slyšet! Hráči vyslyšeli naše prosby, bojovali, jak se patří, a výsledkem byla velmi přijatelná porážka 1:2. A mohlo být ještě lépe, možná chyběla troška štěstíčka, možná nějaké větší zkušenosti!

 

Pozoruhodností prvních kol ligy byl velký zájem diváků. Přeplněné hlediště v Mostě, vyprodané plzeňské Štruncovy sady, dobrá kulisa na Strahově. Vzhledem ke korupční aféře  si optimisté říkali – Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Ale dá se zapomenout, když si člověk přečte, že z telefonních odposlechů profláknutý „Milánek“ Šedivý zůstává na nominační listině a míří dokonce do Evropy, z dění nezmizeli ani delegáti Liba a Amler. Budiž. I v bibli se mluví o pokání a odpuštění. Ale to bychom nesměli například sledovat obě „novácké“ premiéry, které obstaraly souboje obrovsky a podle mnohého z nás zbytečně velkoryse posílené Sparty s nováčky. Plzeňské naříkání na sudího mohli otrlejší pozorovatelé ještě označit na kosmetické vady, ale to, co provedl rozhodčí Paták Mostu, se ve fotbalové hantýrce nazývá popravou. Gól z vymyšlené penalty (pane Hřebíku, odkdy ztrácíte soudnost, když pořádně přifilmovaný pád přirovnáváte k ragby????) nakonec rozhodl, i to štěstíčko se nakonec přiklonilo k silnému a mocnému – Novotného hlavičku na sparťanskou tyč snad tlačili všichni čerti, ďáblové i belzebubové, kteří asi na věky budou při letenském celku stát. Mnozí si v těch dnech řekli, že vše je stejné, vše je beznadějné a zopakovali výrok, zda by nemělo větší smysl hrát ligu jen o patnácti o zbylá místa v soutěžích UEFA a skromný celek z Letné vyhlásit automaticky mistrem. Na věčné časy! A nikdy jinak! Potvrdil to i výrok komise rozhodčích – Paták je nevinen!

 

 

A připojily se k tomu i naše zkušenosti. Šéfem rozhodčích se po profláknutém Brabcovi stal exligový hráč Jaroslav Melichar. Z Teplic. V roli hráče byl považován za sympaťáka, v nové roli si zatím autoritu nevybojoval. I proto někteří z nás měli všelijaká tušení před šlágrem druhého kola, kdy jsme zajížděli do Teplic. Naši natěšení fandové zaplnili během dne narychlo vyhlášený autobus Fanklubu, další se vydali vlakem a auty, přijeli i věrní slávisté z Podkrušnohoří. Český sever byl vždy výrazně slávistický! Zápas měl výbornou kulisu, kterou zkazil jediný muž, sudí Matějek! Zpočátku byly komentáře v médiích opatrné, ale po dalších chybách sudích se připomněl i zápas Slavie. Teplice vyhrály 1:0 brankou Verbíře. Z penalty. Z penalty asi přísně nařízené a určitě špatně kopnuté. Po celý zápas však pršelo, a tak byl terén dost kluzký. A míč podklouzl pod tělem Kozáčika do sítě. V Teplicích mají záznamové zařízení, a tak jsme celou akci viděli několikrát na obrazovce směrem ke Krušným horám. Obrazovka však oslepla ve chvíli, kdy by měla zopakovat jasný faul na Pešíra, který snad neviděl jediný člověk, pan Matějek. Budeme zase za ubrečence, ale jak jinak reagovat na dvě neodpískané penalty. I to podtržení jihlavským brankářem Vorlem se někde mimo území Česka a mimo píšťalku rozhodčího Královce bezvýhradně píská! Co dodat? V tu chvíli se nám zdálo, že vše zůstalo zřejmě při starém!

 

 

Porážka v Teplicích byla nepříjemná i z toho důvodu, že následovala dvě kola se soupeři, s nimiž se nám v daném prostředí příliš nedaří. A do toho „vložený“ zápas s Anderlechtem! Doma s Jabloncem jsme již 6 let nevyhráli, byť je nutno dodat, že ani neprohráli. Poslední výhra se váže ještě k Edenu, následující bilance je snad až kuriózní – 0:0, 2:2, 1.1, 0:0, 1:1! Už se to musí protrhnout, už se to musí změnit, znělo unisono. A pět šestin zápasu tomu i nasvědčovalo – ale jinak, než i ten největší škarohlíd tušil. Zkrátka a dobře, od 4.minuty jsme prohrávali 0:2 a ani další dlouhé minuty nenaznačovaly kýžený obrat. Ve druhé půli jsme se stále zoufaleji obraceli k časomíře a doufali, že zázračný obrat přijde a že aspoň ta remízová tradice zůstane zachována. Otěže vzal do ruky „ztracený syn“ Matej Krajčík. Slovák, který svůj pobyt na českém území dokazuje i perfektní češtinou, se před léty vytratil po zranění ze sestavy, aby se zcela nečekaně onu srpnovou sobotu v plné parádě vrátil. V 76.minutě kontaktním gólem snížil, o 6 minut perfektně přihrál Pitákovi na vyrovnání a dílo zkázy pro „korálkáře“ dokončil Krajčíkův krajan Švento! Jabloneckou tradici lámeme, ale co na to srdíčka všech infarktářů i obyčejných slávistů?

 

 

To se již blíží středa a slávistický národ šílí. Již v úterý je vyprodáno, 17 216 míst prostě nestačí. Zbytečně velký prostor bude prázdný, ale bezpečnost tomu tak chce, volné musí být dva mezisektory, zřejmě chybí kvalitní plot. Natěšení slávisté ani hosté z Belgie však nepůsobí agresivním dojmem, ale bezpečnost je bezpečnost! Zápas nakonec prohráváme 0:2 a naděje jsou zase fuč. Samotnému zápasu věnujeme samostatný komentář. Za vše mluví pohled na trávník krátce po zápase – zdrcení slávisté a jásající Belgičané. A v sobotu čeká novácký přenos z Olomouce!

 

 

Mnohý si po zkušenostech z prvních kol na téma „sudí“ v té době asi řekl – hůře už být nemůže. Bohužel bylo. Na Spartě „zaperlil“ Adámek a neuznaným gólem Brna tak pomohl Spartě aspoň k hubené remíze. Celá republika však sledovala na Nově náš zápas na Andrově stadiónu. Naši dokázali, že zmar s Anderlechtem se dá zapomenout, a hleděli dále. Pitákův gól nás posadil do vedení, škoda, že Krajčík poté pálil jen do břevna. Pak se však začaly dít věci. Plně v duchu dnes již asi zapomenutého sloganu, který jsme jako vlajkonoši skandovávali: „Když Olomouc nemůže, rozhodčí jí pomůže!“ V nesmyslně nastaveném nastavení 1. půle (signalizované 3 minuty již dávno uběhly), rozhodčí nejprve přehlédl jasný aut, po něm ruku Rojka, ale míč v naší síti již nikoliv. Na 2:1 se stav měnil po faulu na Holeňáka a třetí branka domácích padla opět po pohybnostech kolem autu. Ve všech chvílích se našim hráčům navíc vysmíval do očí… Prohra 4:3 byla za těchto okolností vlastně milosrdná, ale dobrý počtář si spočítá ono beznadějné kdyby… Komise rozhodčích nakonec následný protest Slavie projednala a výsledek byl „krutý“ – sudí Královec byl potrestán stopem na 3 zápasy! Za každý gól jeden zápas! Potěš pámbu!

 

Do minulého roku bylo slovo Královec pro mne především zeměpisným pojmem. Pominu-li, že se tak jmenuje stanice na polské hranici, přes niž úvratí zajíždí motoráček do Žacléře, prožil ten větší Královec pohnutý osud. Město, založené králem železným a zlatým, Přemyslem Otakarem II. na samém břehu Baltu, se postupně stalo metropolí Východního Pruska a bylo tak spíše známo jako Königsberg. Až do konce II.světové války, kdy bylo téměř zničeno a posléze obsazeno Rudou armádou. A spolu s okolím se stalo i oddělenou enklávou Ruské federace. Za SSSR tolik problémů nebylo, ale dnes je obklopeno ex-sovětským Pobaltím na straně jedné a Polskem na straně druhé. Z památek mnoho nezbylo, navíc Královec už na žádných mapách nenajdeme – město se přejmenovalo na Kaliningrad.

 

Že by však toto jméno bylo i jménem osobním? Ano, znal jsem člověka, který se jmenoval Kolín, v telefonním seznamu Prahy najdeme i lidi s příjmeními jako Jičín, Kolín, Bělehrad, Sobotka, Kadaňová či Čáslavová (běžná jsou přitom adjektiva jako Jičínský, Čáslavský, Veltruský apod.), ale Královec? Po Olomouci jsem si asi jako nejeden slávista přál, aby se v případě sudího Kaliningradu, pardon, Královce, naplnil text písničky Žlutého psa: „Přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel!“ Takovíto ničitelé posledních zbytků důvěry v český fotbal nemají totiž na hřištích co pohledávat! Je zřejmé, že dříve či později někomu povolí nervy a zareaguje hůře než Míla Holeňák! Zaslechl jsem i slova o spravedlivém lynči. Ale bylo by to řešením? V zemi, která si říká demokratická? Opravdu nenajdeme řešení? V  džungli zvané český fotbal je možné vše a bylo by možné se divit někomu, kdo by vzal právo do svých rukou? Zamýšlí se vůbec někdo nad tím?

 

 

Následující středa, 31.8, patřila Poháru ČMFS. Na náš start se těšilo celé Podzvičinsko, především však ambiciózní Dvůr Králové, jehož hvězda letí strmě vzhůru. Slavia se však zaskočit nenechala a veze si zaslouženou výhru 3:0.

 

 

Po Olomouci a pohárové středě je reprezentační přestávka. Nás po ní čeká druhý zápas venku – v Plzni. Mezitím však došlo ve Slavii k menšímu zemětřesení – skončil manažer Jinoch a byl nahrazen bývalým špičkovým rozhodčím, Lubomírem Pučkem. Někdo byl docela pro, jiní šíleli… V této atmosféře jsme odjížděli na hřiště nováčka-nenováčka, do Štruncovo sadů (v plzeňském dialektu tak nazývaném sídle Viktorky). Domácí obecenstvo spílalo Pučkovi do podvodníků, hysterie vyvrcholila v 6. minutě, kdy byl vyloučen domácí Svátek za doslova kriminální likvidační faul na Jarolíma (již v Nedělním Sportu byl celý případ rozebírán a opět srovnáván s vyloučením/nevyloučením Poborského, kde se opět jen doplnil seznam „zločinů“ tohoto ex-slávisty….). V 11.minutě se projevila chytrost Mateje Krajčíka, který z nenápadné akce zamířil k pravé tyči plzeňské branky a byl z toho i díky nepozornosti plzeňského brankáře gól! Plzeňáci zuřili, naši fanoušci doufali. Vše se však posléze točilo až otočilo. Těsně po půli je za zbytečnou druhou žlutou kartu vyloučen Zbončák, naše počáteční převaha přešla do útlumu. Branka ze hry Plzeňských je správně neuznána pro (zbytečný) ofsajd, přišla však 74.minuta a podle většiny odborníků přifilmovaný pád plzeňského Filla a po něm nejen penalta, ale i vyloučení Marka Suchého! Byl v tu chvíli na stadióně někdo, kdo by postavil svůj majetek za „korupci“ L.Pučka??? Penaltu proměnil „Vagi“ Vágner a začínalo se znovu. Devítka slávistů sehrála dobrou čtvrthodinku; sice mohla Plzeň z Vágnerových kopaček přidat druhý gól, ale naopak při ní stáli všichni čerti při dvou střelách do tyče, opět po pravé ruce domácího brankáře, podél níž padl i Krajčíkův gól. Ještě teď duní každému z nás v uších! Je to vše jen a jen smůla?  Sudímu Čuřínovi je zastavena činnost na 4 zápasy, ale komise rozhodčích se plně staví za jeho penaltové rozhodnutí a následné vyloučení. Suchý tím pádem musí (jen) jeden zápas stát! Dalších slov už nemám!