Po klasickém tréninku od 10 na stadiónu Přátelství čekalo hráče Slavie i mě malé překvapení – souběžně s nimi trénovalo reprezentační áčko na hlavním stadiónu, skončilo ve stejnou dobu jako slávisté, a tak se hráči potkávali před šatnou. Hned se začaly srocovat malé partičky klábosících hráčů. Standa Vlček netajil radost ze setkání s Tomášem Ujfalušim. „čau, to jsem rád, že tě vidím, jsem ztratil na tebe číslo,“ volal hned nadšeně. David Jarolím zase chvíli stál před slávistickou šatnou, nechal si zavolat bratra Lukáše od Míry Holeňáka a chvíli se taky bavili. I když všude David popírá, že by sděloval otci poznatky o soupeřích v Poháru UEFU, zdálo se mi, že jsem na toto téma přeci jen něco zaslechla... Do toho všeho se ještě odkudsi překvapivě vynořil Pavel Fořt. Známé v reprezentaci neměli snad jen slovenští hráči, Aleksander Šeliga, Adauto, Victorino a mladší slávistické ročníky. Zdravili se i doktoři obou týmů, slávistický kustod Václav Petrák se znal snad se všemi, k Janu Stejskalovi prohodil něco ve smyslu: „Už abyste byli pryč, abysme se mohli přestěhovat zpátky.“ Slávisté totiž opustili svou domácí šatnu a propůjčili ji hostům z národního výběru. 

 

Fotbalisté se mezi sebou bavili snad deset minut, pak je rozehnali trenéři. Reprezentanty čekala regenerace, slávisty ještě protažení. Po něm se vraceli do šatny, Karel Piták vtipně zamířil do dočasné reprezentační šatny s konstatováním, že bez něj to večer nepůjde. Pak už národní celek šatnu opustil, nechal v ní slávistům pár banánů a slávisté se mohli zase stěhovat zpátky.

 

Hráči reprezentace vypadali velmi v pohodě, doufejme, že jim úsměv na rtech vydrží i po večerním zápase s Norskem.