Když jsem se asi před měsícem dozvěděl, že tento týden strávíme s mojí francouzskou rodinou (pracuji jako au-pair) na venkově uprostřed ničeho, byl jsem radostí bez sebe, že konečně uvidím kousek zdejší přírody. Moje nadšení však doznalo výrazné trhliny, když jsem ale zjistil, že kromě internetu tam není ani signal.

Již v den našeho příjezdu jsem proto upozornil paní domácí, že v neděli prostě neexistuje, že bychom byli někde mimo dosah mobílních sítí. Avšak ta během víkendu po objevení záblesku signálu pár set metrů od našeho dočasného útočiště usoudila, že není třeba se někam přemis?ovat a nikam nepůjdeme.

A bylo to tady, neděle vpodvečer. Paní se mnou vklidu konverzovala o nějakých nesmyslech a bylo jí jedno, že já jsem myšlenkami úplně nikde jinde, dítě jako vždy neustále s něčím otravovalo. Ale já, netrpělivě držíc svůj mobil již několik hodin v ruce, to nevnímal. Utkání začalo. Já byl duchem naprosto někde jinde, několik set kilometrů daleko, sedíc na svém obvyklém místě na Strahově. Nic jsem neslyšel, volat mě k večeři by bylo jako hučet do vrby.

Nervózně tedy pobíhám mezi lukami za "dozoru" všudypřítomných krav a natahuji ruku s mobilem všude možně, jen abych zachytil sebemenší záblesk civilizace. Na chvíli jsem byl úspešný, a tak jsem zjistil, ze prohráváme. "K...a!", ulevil jsem si. "Buu", zněla odpověď "obecenstva". Naštěstí brzy na to mi ojedinělá čárka na displeji telefonu umožnila dozvědět se o vyrovnání. Vzhledem k tomu, že informace o zbylých gólech mi přišly prakticky najednou, začal jsem poskakovat jako smyslu zbavený a řvu do prázdné krajiny "goool! Jooooo!". Nedivil bych se, kdyby přihlížející krávy z mého počínání zešílely. Běžím tedy nadšen zpět do chaty, abych na oslavu uzmul z ledničky nápoj vzdáleně připomínající pivo a začal si hrát na kamzíka pobíhající po přilehlých kopcích, abych mohl zavolat otci, který mi alespoň na dálku na chvilku zprostředkuje atmosféru vítězného derby. Je to prostě nádhera! Během několika minut jsem seběhnul kopec zpět a, abych pak neměl zažívací potíže, dávám si již jen jedno malé "pivo".

Od té chvíle jsem se zase těšil zpět do Paříže, až budu moci u internetu zhltat všechny informace a prohlédnout si důležité momenty.

Tak teď sedím u počítače a pořád dokola si vychutnávám ty fotky, videa a články a přemýšlím, jak to udělat, abych mohl v nejbližší době vidět zase jednou naživo ty červenobílé borce a vychutnat si jejich úspěchy naplno.