Autobusy jsou rozděleny podle čísel. Já jsem přiřazen do trojky. Když už všichni spokojeně sedí, není důvod čekat, a tak se náš autobus ve 23:58 vydává na cestu. Autobusy jedou pokud možno v řadě za sebou a občas se i předjíždějí. Atmosféra v buse poněkud neodpovídá půlnoci. Živě se diskutuje, témata jsou různá. Zápas s Jihlavou, naše šance v Bruselu atd. Ještě na území hlavního města se ujímá mikrofonu pan Dobiáš a seznamuje nás s plánem výjezdu. Zaujme především toto: „ ..., a doprdele, černá kočka přes cestu, …“ Pak nám rozdá informační letáček o Bruselu, z kterého se dozvídáme něco o Belgii, Bruselu a také zajímavých místech po cestě. Je také puštěn film (název neznám), o kterém si troufám tvrdit, že 95 % lidí nezajímá. Cesta po dálnici D5 probíhá v poklidu, to ovšem neplatí pro jednoho účastníka, který má střevní potíže a tráví většinu času na záchodě.

 

Foto: Pete

 

 

Na odpočívadle necháváme výše zmíněného fanouška se zdravotními problémy a vydáváme se ke státním hranicím, které nakonec bez problému překračujeme. Republiku opouštíme kolem 2:15 ráno. Někdo v autobuse stále pije (až mám pocit, že i řidič by z těch výparů musel nadejchat do balónku), někteří pokračuje v diskusi a další se snaží spát. S přibývajícími kilometry a časem však ruch v autobuse utichá a lidé se ukládají ke spánku, zatím co autobus směřuje na Norimberk. Autobusy měly opravdu pohodlné sedačky, a tak se dobře spalo i bez velkého pokládání. Celkem mě překvapuje, jak je na německých dálnicích rušno i v noci.

 

Foto: Pete

 

Ráno je v buse stále cítit dobrá nálada, máme vyvěšené šály a vlajky po oknech. Také nám pan Dobiáš rozdává vstupenky, na které se tolik těšíme. Jsou celkem pěkné. Také jsme ještě upozorněni na belgické policajty, kteří jsou prý blbci.Pak už vjíždíme na belgické území a většina z nás si toho ani nevšimne. Dva autobusy se sjíždějí na parkovišti asi 25 Km od Bruselu a čeká se na autobus č. 2. Nakonec pohromadě vyjíždíme bez asistence policie. Ještě si dáme malou/velkou nedobrovolnou exkursi po dálnicích, odbočovacích a přípojných pruzích okolo Bruselu a okolo 13:30 přijíždíme ke stadionu. Zde už sedí pár fanoušků Anderlechtu v hospůdkách či frontu na lístky a ukazují nám kolik že gólů dostaneme.

 

Foto: Richi

 

Po výstupu ještě dostáváme nějaké ty instrukce a pak si jde každý po svém, někdo hned zapadne v hospůdkách u stadionu a ochutnává místní pivo Stella Artois či Hoegaarden. Další vyrazí do fanshopu přímo na stadionu, někteří jdou na památky do centra a někdo si jde odpočinout do parku „Parc Astrid Park“, ve kterém je vlastně stadion Constant Vanden Stockstadion uložen. Musím říct, že jsem velice mile překvapen, jak se dá přes noc dojet do města s úplně jiným prostředím, než na které jsme zvyklí. Myslím tím architekturu budov, kostelů nebo složení obyvatelstva. Je zde mnoho černochů a Arabů, kteří zde žijí v souladu s bílými. Nejsem rasista, ale tohle soužití mě celkem překvapilo.

 

Také mě překvapilo, kolik lidí zde chodí v kvádru na fotbal. Zbývají totiž asi dvě hodinky do zápasu a většina slávistů se zdržuje v okolí stadionu. Chodí zde spousta fanoušků Anderlechtu v šálách a dresech a vše je v pohodě. Z ničeho nic nás ale z ulic začínají vytlačovat pořadatelé na parkoviště s autobusy a vlastně i vchodem do našeho sektoru. Takový belgický pořadatel má s těmi českými, které můžete potkat na našich stadionech málo společného. Tady nenarazíte na dědečka nebo různá individua. Tady mají štíty a dlouhé pendreky, a to i ženy. Jeden pořadatel se projde po slávistické vlajce a je oheň na střeše. Žádnému z nás se to nelíbí a ti radikálnější se rozhodnou jednat, a tak vzniká malá potyčka.

 

Foto: Pete

 

Na parkoviště, kam jsme vytlačeni, přijíždí každou chvíli nějaký ten papaláš ve drahém autě, až se najednou objeví naše vedení a největší zájem je samozřejmě o Vladimíra Lešku, který se při pokřiku známého „Leška ven“ rozhodne předstoupit před fanoušky. Nakonec se Leška fotí u transparentu „Smrt ACS“. To už ale zbývá hodina do utkání a slávisté jsou pomalu vpouštěni do sektoru. Na vstupence je čárový kód, pomocí kterého si každý otevře turniket. Následuje ještě jedna kontrola vstupenky a pak už konečně cesta po schodech nahoru do sektoru. Schody mi připomínají ty panelákové, ale všichni jsou plni očekávání. Až jsme konečně nahoře. Stadion je opravdu pěkný, ne až tak velký, ale útulný. Zatím je na něm velice málo diváků, ale to se pochopitelně s postupem času mění.

 

Naše hlasivky se začínají rozcvičovat. Naše hlasy se rozléhají po celém stadionu. Pak už tradičně přicházejí na rozcvičku jako první gólmani Kozáčik se Šeligou v doprovodu Přibyla. Kotel oba brankáře vyvolává a brankáři nám na oplátku mávají. Po chvíli přicházejí na rozcvičku i ostatní. Opět kotel vyvolává slávu nejen Slavii, ale i jednotlivým hráčům, ti opět směrem ke kotli mávají a tleskají. Nad stadionem létá pořád dokola vrtulník, a tak si říkám, že by to mohly být záběry do televize, ale to asi nebude ono. Když hráči odcházejí do kabin, tak kotel trošku ubírá na intenzitě fandění, ale to jen proto, aby nevyčerpal síly před zápasem. Hlasatel, který stojí blízko středového kruhu, ohlašuje sestavu domácích. Snažíme se pískat, ale naprosto bezvýznamně. Dění na stadionu je fantastické. Hlasatel přečte číslo a jméno, publikum pak doplní příjmení. Ale ne jen kotel domácích, ale snad všichni okolo. Úžasné. Belgičané si poté společně zazpívají hymnu.

 

Naše napětí, těšení a očekávání je u konce. Hráči za bouřlivého potlesku všech diváků přicházejí k zápasu. Oba kotle skandují to své. Opravdu nádherný okamžik, na takové se nezapomíná. Hráči se ještě seskupí kvůli předzápasovému fotu a vše může začít. Slávisté po začátku roztahují na tribuně D2 velkou sektorovou vlajku ve tvaru dresu. V 6. minutě dostáváme branku a kolem nás to šílí, lidé vstávají ze sedadel a tleskají, báječná atmosféra, jen jsme nemuseli dostat ten gól. Celý stadion pak vyvolává střelce Goora. Úsměvy fans SKS vadnou, ale fandí dále. Slávisté začínají mít několik slibných příležitostí a naše skandování opět nabírá na síle.

 

Foto: Richi

 

Ve 20. minutě to přichází. Dáváme gól. Autorem je Lukáš Jarolím. Šílíme. Neumím popsat ten krásný pocit co prožíváme. Křičíme z plných plic radostí, objímáme se. Prostě nepopsatelné. Domácí fandové jsou našim gólem ohromeni a poněkud utichají. Toho využíváme a fandíme naplno a užíváme si tak pár minut slávy. Rozčíleně reagujeme na kartu, kterou dostává Vlček. Po chvíli dostává u lajny výstrahu Jarolím. Sedáme si na chorál červenobílá ale v tom dostáváme gól od Mpezi. Tak se chorál nekoná a trochu smutníme. Okolo předvádí domácí opět peklo. Poté společně vyvolávají střelce Mpezu.

 

První poločas je u konce, a tak naše hlasivky a hlavně nervy dostávají na pár minut zaslouženou dovolenou. Ve druhém poločase se spíše snažíme bránit příznivé skóre do odvety. Užíváme si okolní atmosféry a po několika našich slibných šancích znovu hlasitě skandujeme. Pak se opět dostává na koně Anderlecht a my opět spíláme ruskému sudímu za žluté karty pro naše hochy. V závěru už spíše bráníme výsledek. Zaujme celkem také naše dýmovnice, která dává velice slušný efekt, pro to ovšem nemají pochopení stewardi, ale naštěstí to nejsou až takoví tupci jako ti na Letné.

 

Utkání končí, my si společně s hráči užíváme příznivého výsledku do odvety. Následuje děkovačka a opětovné provolávání slávy našeho klubu. Poté už se pomalu ale jistě stěhujeme k našim autobusům. Stále jsme pod neustálým dohledem pořadatelů, či co to bylo. Postáváme před autobusy, fotí se poslední fotky na památku a připravujeme se na zpáteční cestu. Zdálo se, jako by se nás už pořadatelé snažili zbavit.

 

Foto: Pete

 

Od stadionu tedy vyjíždíme za policejního doprovodu a míjíme ještě několik skupinek v okolí. V autobuse si několikrát zaskandujeme a popějeme naší hymnu. Už je téměř noc, a tak se nám naskytne několik pěkných pohledů na noční Brusel. Náš autobus také předjíždí favorit s vlajícími šálami z oken. To vyvolává další příjemné pocity. Cestou domů si už jede každý autobus podle svého. Ve třetím buse se probírají čerstvé zážitky, výkon hlavního a pomezního (výrok staršího ale čiperného fanouška z Moravy „já se těch Rusů snad nezbavím“), policie a pořadatelé a zatčení jednoho fandy z busu a vůbec celkově panuje dobrá atmosféra. Belgické dálnice jsou vcelku rovné a navíc osvětlené, takže řidič mohl jet rychleji.

 

Někteří lidé už jsou z toho všeho unavení, a tak chtějí spát. U jiných zase neustává radost a chtějí slavit. Ale k žádným konfliktům nedochází. Každé hlášení do mikrofonu je ukončeno narážkou na rudokožce.

 

Ráno se probouzím až těsně před hranicemi, které opět projíždíme bez kontroly. Za několik málo metrů stavíme na poslední a první české zastávce. Mnoho lidí toho využívá a nakupuje opět za koruny. Na dračku jdou především noviny a to Sport. Cestou máme ještě možnost shlédnout v poslední době snad nejznámější louku v republice u Mlýnce na Tachovsku. Pak projedeme ještě po nedokončeném okruhu okolo Plzně a už fičíme na Prahu. Tam dojíždíme opět k hotelu Diplomat asi po dvanácti hodinách jízdy.