Okamžitě jsme zbystřili a Richi na to šlápl a jali jsme se honit mizící auto. Při předjíždění slávistické stříbrné Škody Octavie jsem pozoroval, kdože to sedí za volantem. Byl to hned nejvyšší šéf, pan Vladimír Leška.

Tím začala naše malá hra, kterou jsme si zpestřili jinak neradostný návrat z dalekého severu.

Nechali jsme se předjet a sledovali jízdu generálního ředitele. Bylo po dešti, a tak padali takové myšlenky, jako že se určitě vybourá a že budem mít exklusivní reportáž...nebo že ho vytlačíme ze silnice a budeme slavní - tyto morbidní řeči nás za chvíli přešly. Samozřejmě jsme je nemysleli vážne, ale troška humoru neuškodí :)

Začali jsme praktikovat takovou malou blbost - vždy jsme Lešku předjeli, zpomalili, nechali se předjet, sledovali ho a kopírovali pohyby. Zajímavé bylo, že když jsme ho třeba předjížděli, tak jel 150km/h a když jsme se před něj zařadili, tak klidně jel 100km/h, než se rozhodl, že jde na to a předjede nás. To se několikrát opakovalo, jsme ho i jednou podjeli.

Musel z nás mít asi radost. Vcelku by mě zajímalo, co si myslel.

Každopádně jsme odbočovali v Praze na černý Most, tak jsme na něj na rozloučenou zablikali a vydali se jinou cestou.

Tímto se panu Leškovi omlouvamé za případná psychická traumata, tímto nevhodným chováním způsobená. Holt když nepotěší Slavia, tak aspoň něco.