Byl jsem kluk jako každý jiný, rád jsem si hrál, rád jsem objevoval nové a nové věci. Jednou z těch nejzávažnějších se pro mě stal fotbal. Paradoxem bylo, že ještě nedávno jsem k tomuto druhu činnosti měl odpor a nepovažoval jsem ho zrovna za smysl života. Obrat o 180 stupňů nastal totiž tak nečekaně, jako ztroskotání Titaniku.

Kdyby tenkrát naší školu nenavštívili dva významní pánové, vystudoval bych nějakou školu, zvolil si nějaké zaměstnání a stal se ze mě řadový občan, kterých po světě běhají stamiliony. Ten den totiž na náš vzdělávací ústav zavítali legendy z největších, František Plánička a Josef Bican. Mě v tu dobu ještě tyto jména nic neříkaly, ale když je pan ředitel, sám velký slávista, přiváděl do třídy, měl v očích něco nepopsatelného, něco víc než dětinskou radost, z toho jsem pochopil, že k nám nemohla zavítat významnější návštěva. Myslím, že kdyby přišel Karel IV., tak by hlava školy neměla větší radost. Staří pánové se pustili do vyprávění o starých časech, o svých přátelích, kteří již opustili tento svět, o spoluhráčích, o sobě a hlavně o kopané. Výklad mě až nečekaně zaujal. Vydržel bych poslouchat a klást otázky celé hodiny, možná i dny. V tu chvíli v osmiletém chlapci otevírají dosud nepoznanou místnost plnou dobrodružství a překvapení. Po skončení besedy jsem se nesměle odvážil oslovit oba mistry sportu a k mému údivu souhlasili s tím, abych je navštívil. Dokonce i dostávám vstupenku na příští ligový zápas Slavie se slovy, že tam se sejdeme. Štěstím bez sebe běžím k domovu a hned zvěstuji onu radostnou novinu rodičům. Ti moc počínání svého synka nechápou, nebo? ještě nedávno se celkem pohrdavě vyjadřoval o činnostech, které jsou až moc pohybové. Pojali proto podezření, že je chci obelhat a peníze na cestu utratím docela jinde. Když jsem jim ale zamával před nosem vstupenkou na ligové utkání, uvěřili, ale stejně se rozhodli jet se mnou.

Od otce netrpělivě vymáhám veškeré informace o pravidlech fotbalu a jeho podstatě, o jeho historii a slavných osobnostech, abych před váženými pány nevypadal jako nějaký venkovský balík. Zkouším si s ním také trochu zakopat, a? také vím, co to obnáší.

Konečně je tu den D a vstupuji s rodiči na stařičkou hlavní tribunu edenského stadionu. Napětím se jen třesu, hlavou se mi honí myšlenky, jestli náhodou oba velikáni neonemocněli, neměli nehodu, jestli je doma pustí nebo jakou budou mít náladu. Všechny obavy roztály jako led ve chřtánu sopky jakmile jsem zahlédl dvojici usměvavých tváří kynoucích mi rukama. Rodiče si koupili lístek o kousek jinam, takže se mohu dát nerušeně do hovoru (pokud tedy můj pohled neuvázne na jejich udivených obličejích). Konverzace je ještě zajímavější než minule, pánové Plánička s Bicanem dokáží děj na hřišti okořenit těmi správnými výrazy a když občas vidí můj nechápavý výraz začátečníka (za pár dní se přeci jen nedá vstřebat vše, co mi táta řekl), vysvětlí mi, proč ten hráč udělal to a ne ono, co tam dělá ten muž v černém s píš?alkou a proč míči uhýbá, když jde na něj přihrávka, proč mají všichni takovou radost ze vstřelené branky,… Tím vším ve mně protrhli poslední hráze nejistoty. Ano, už je to tak, mám první lásku a není jí žádná dívka, je to hra, nejoblíbenější na celém světě. Za nějaký čas, když už sedávám na místě u sektoru VIP pravidelně, se tato náklonnost přeměňuje na ještě větší, nikdy nemizící a tou je Slavia. Jsem rozhodnut, jednou budu hrát za červenobílé a obětuji tomu co jen bude možné. Když jsem o to jen trochu zavadil před mými dvěma novými přáteli, nabídli se, že mě naučí všemu, co jen umí, jen jestli mám alespoň špetku talentu. Přišli se proto podívat na plácek, kde již pár týdnů hraji se svými kamarády a usoudili, že to se mnou zkusí. A tak začínám uskutečňovat svůj nový sen…

Pokračování příště...