Když jsme cestovali do Jihlavy, tak jsme nepředpokládali, že bychom mohli o cestě něco napsat, protože by nebylo o čem, prostě žádná zajímavost by se nestala. Jelikož však píši tento článek, tak se něco stalo. Dnes byl opravdu bídný den, prohra Slavie v Jihlavě a cesta zpět trvající pět hodin.

Po tiskovce jsme vyrazili smutně domů, někdy kolem páté hodiny. Jelikož docházel benzín, tak jsme se museli stavit na benzínce, která byla vzdálena přibližně dvacet kilometrů. Už při tomto úseku jsem si všiml, že ukazatel zahřátí auta není ve své klasické poloze uprostřed, ale o trochu se přiblížil k červené, znamenající přehřátí. Jelikož nejsem zas tak velký odborník přes auta a nic podobného jsem nezažil (i když vím, že to u červené nemá být), tak jsem tomu nepřikládal velkou pozornost. Dojeli jsme na benzínku, ostatní členové výletu, tedy jacko, jane a zizu, si zašli něco koupit, já načepoval a šel zaplatit. Při navrácení k autu na mě nečekala pěkná podívaná, z motoru se totiž kouřilo. Zkoušel jsem nastartovat, což logicky nešlo. Jasně mi tedy došlo, že se auto přehřálo. Nechápal jsem důvod, zvláš? když se to u tohoto auta nikdy nestalo a navíc není zas tak extrémně staré, rok 1996.

Kvůli neznalosti postupu při tomto problému jsem zašel do benzínky o radu. Na doporučení jsme tedy nechali auto vychladnout, byli tak laskaví, že jsme ho ani nemuseli odtáhnout z místa kde stálo, což bylo u stojanu na benzín. Po půl hodině jsme za pomoci místních lidí dolili nemrznoucí kapalinu a doufali v nápravu. Jelikož po menších útrapách nakonec ukazatel zobrazoval zahřátí na polovinu, mysleli jsme si, že by to mohlo být v pořádku. Všem jsme tedy poděkovali za pomoc a vyrazili.

Jenže jsme urazili asi tři kilometry a ručička zahřátí rychle stoupla na červenou, proto jsme ihned zastavili. Obávali jsme se dalšího pokračování, aby se nestalo ještě něco horšího. Po několika telefonátech a radách jsme zkusili pomalu vyrazit, i když ručička byla na červeném poli. Naštěstí byla za chvíli další benzínka, takže jsme tam raději ihned zastavili. Zjistil jsem, že kapalina v chladiči už tam skoro nebyla, takže jsem se to snažil opět doplnit, auto jsme zase nechali vychladnout a asi po 45 minutách jsem doplnil další vodu, aby to bylo plné a zkusil si udělat po parkovišti několik koleček, abych zjistil, zda se to i nadále přehřívá. Prvním pozitivním faktorem bylo opět funkční topení a i fakt, že ručička po nastartování byla na modré a po chvilce stoupla na svoji standardní polohu doprostřed. Avšak po několika okruzích po parkovišti jsem prozkoumal množství vody v chladiči a přišlo nepříjemné zjištění – neustále ubývalo. Několikrát jsem to vyzkoušel a pořád to i nadále unikalo. To nebyla dobrá zpráva. Vypadalo to, že je něco poškozeného a voda prostě mizí. Po dalších telefonátech jsme se rozhodli koupit velkou zásobu destilované vody a po deseti kilometrech vždy zkontrolovat a případně doplnit vodu.

Vydali jsme se tedy na cestu. Po dálnici jsem jel kolem osmdesátky a snažil se moc nezatěžovat motor. Když jsem udělal první zastávku a zkontroloval hladinu vody, překvapilo mě, že nic neuniklo. Tak jsme vyrazili dál a pravidelně zastavovali. Opět nic neuniklo, takže jsme nakonec mohli dorazit do Prahy při rychlosti 80-100km v hodině. Kolem půl desáté jsme slavně dorazili do Hostivaře a asi v deset jsem byl doma já.

Cesta to byla fakt zvláštní, navíc okořeněna trapným vystoupením slávistů v Jihlavě. Zde mě docela šokoval jeden domácí fanoušek. člověk kolem 35 let vzal slávistickou šálu desetiletému klučinovi a ještě mu vytýkal, proč fandí Slavii apod. Fakt ubohost nadevše.

Domů jsme ale dorazili, za což můžeme být rádi. Rozhodně nikomu nedoporučuji takto dlouho jezdit, není to obvyklé a když člověk často vystupuje, může namrznout :-).