Úvod
Dva dny před prvním zápasem druhého předkola Ligy mistrů proti Leotar Trebinje jsem se shodou náhod dozvěděl, že se pořádá letecký zájezd na otočku v den zápasu. Ale to nebylo to hlavní, co mě zaujalo, nýbrž cena – stálo to pouze 2 500Kč! Tak výhodnou nabídku jsem nemohl nevyužít, zvláš? když je to pohodlným letadlem! Hned následující den (úterý) jsem si rezervoval místo a mohl se těšit na svou první návštěvu pohárového zápasu na soupeřově hřišti.

Odlet
Vše uteklo rychle a již tu byla středa, tedy den zápasu a odjezdu. Sraz byl naplánován na půl druhou, ale pro jistotu jsem byl na Ruzyni o 45 minut dříve. Mým prvním úkolem bylo najít paní/slečnu Horákovou, která to zde měla na starosti, mimo jiné je to sekretářka Ing. Vladimíra Lešky. Po chvilce hledání jsem byl úspěšný, dozvěděl jsem se, jak budeme postupovat a aniž bych se nadál, v jednu hodinu jsem již v ruce držel palubní letenku.

V té době jsem se již setkal s Jefersonem a jeho otcem, takže jsme utvořili mini skupinku. Jelikož odlet byl až v půl třetí a odbavování začínalo ve dvě, zašli jsme si na letištní terasu dát něco k pití, upozorňuji, že to bylo nealkoholické :-). Zde bylo poměrně vedro a jen jsme se strachovali, jak to bude vypadat v Chorvatsku.

Po občerstvení jsme šli k pasové kontrole, kde jsem dostal další razítko do své sbírky :-). čas utíkal rychle, takže aniž bychom se nadáli, začalo odbavování do letadla. To začalo přibližně nějakých třináct minut před plánovaných odletem. Místo jsme si mohli vybrat v podstatě libovolné, bylo dost prázdno, jelikož nás bylo přibližně šedesát, přičemž kapacita je nějakých 160 pasažérů.

Jak bývá zvykem, před odletem musí být sděleny bezpečností pokyny, ale tentokrát to nepředváděly letušky, ale nad hlavami se nám zjevily malé obrazovky, kde se spustil instruktážní film. Kdo již párkrát letěl, tak vše již zná nazpamě?. Letadlo se za chvíli začalo rozjíždět a přesně ve 14:38 jsme se odlepili od země.

Přílet
Let trval přesně hodinu dvacet jedna minut, přistáli jsme tedy v 15:59, což bylo dvě hodiny před začátkem utkání. Ale samotné přistání však bylo pozoruhodné. Místní letiště je totiž obklopeno horami, takže když jsme od moře klesali, mířili jsme proti horám, v nízké výšce a malé rychlosti jsme se několikrát naklonili na jednu stranu, na druhou stranu, až pilot ďábelský stroj uklidnil a přistál.

čekalo nás příjemné počasí. Přestože bylo kolem třiceti stupňů, foukal chladný vítr, který vše zpříjemňoval. Takže vedro se nepotvrdilo, ani během zápasu, kdy pak slunce bylo zahaleno mraky.

Místní letiště je dosti skromné, v době našeho příletu zde kromě personálu nikdo nebyl, takže jsme nemuseli na nic čekat a jelikož jsme neměli zavazadla, mohli jsme se vydat k autobusům. Zde na nás čekaly dva, ale ještě v hale též naši průvodci, kteří měli připraveni náš seznam a rozdělovali nás do autobusů. Musím říct, že vše proběhlo velmi organizovaně a poměrně rychle.

Cesta směr stadion
Cesta nejdřív směřovala pár kilometrů v blízkosti pobřeží, pak jsme zabočili směr hory, kde se nacházel hraniční přechod. Ale než jsme tam dorazili, dozvěděli jsme se několik zajímavostí. Během občanské války bylo v tomto okolí zničeno plno hotelů, některé nestojí ani dodnes. Blízký Dubrovník byl v té době dlouho nedostupný, Srbové toto místo obklopili a nikdo se sem nedostal ani od moře.

Na chorvatský přechod jsme dorazili hodinu a čtvrt před zápasem. Zde jsme chvíli čekali, přibližně pět minut, museli nás pořádně zkontrolovat. Při té příležitosti nám byly řečeny další zajímavosti. Stadion Leotaru Trebinje musel jako každý splňovat přísná mezinárodní měřítka, z toho důvodu ještě den před zápasem montovali sedačky, dělaly se různé menší úpravy apod. Prostě makali do poslední chvíle. Tento stadion je velmi malý, ale navíc útulný. Brzy jsme se mohli sami přesvědčit.

Po pěti minutách jsme odjeli směr bosenský přechod, kde na nás čekala policejní hlídka, která nás doprovázela až ke stadionu i zpět. Zde nám do autobusu vstoupil policajt a informoval, co můžeme a co nemůže si vzít na stadion. Pak nám ještě prohlídli pasy a dali další razítko.

Během zbývající cesty směr stadion zaujala situace, kdy na se na silnici zničehonic zjevila kráva a v klídku se procházela. řidiči jsou asi na to zvyklí, nějak je to nevyvedlo z míry. Průvodce nám však řekl další zajímavosti:
- Brazilec Adauto si musel nechat zařídit vízum.
- Klub Leotar se takto jmenuje podle místní hory, která je hned v blízkosti stadionu. Měří 1228 metrů.

Přibližně v půl šesté jsme se dostali přímo na stadion, zde mě zaujalo, jak už bylo zaplněno. Na vlastní oči jsme poznali, že je to opravdu malý stánek. Je zde asi šest řad, víc ne. Navíc to má pouze tři „tribuny“. Naše skupinka byla v počtu přibližně třiceti lidí, což nebylo mnoho.

Zápas
Slávisté nastoupili v očekávané sestavě. Všichni jsme byli natěšeni a překvapeni, jak se nám podaří. Vždy? jsme naposledy venku v pohárech vyhráli v roce 2000! V úvodu jsme se poslechli znělku z Ligy mistrů, což jen dodalo správný náboj důležitosti, jde přeci o velké miliony.

Zápas pro nás nezačal dobře, domácí byli houževnatí a již v páté minutě se dostali do šance. Lukáš Došek nedokázal odvrátit míč, Leotar se tak dostal do brejku, ale pozorný černý dokázal soupeřovu střelu chytit. Hned o tři minuty později zahrozil nejnebezpečnější hráč domácího celku Boban Stojanovi?. Byl velmi šikovný, dokázal se prodrat mezi našimi obránci a šel téměř sám na brankáře, jeho nebezpečná střela šla však mimo tyče. Další nebezpečí nastalo v jedenácté minutě, Stojanovi? se prodíral naší obranou, dokázal projít i kolem nejistého Bejbla, naštěstí v poslední chvíli dokázali naši další obránci míč zablokovat, takže střela se k černému pouze dokutálela.

černá čtvrthodinka skončila a ke slovu se dostala Slavia, ale hned znamenitě. V šestnácté minutě jsme zahrávali roh, který kopal Skácel, ten našel Hrdličku, jeho hlavička mířila k tyči, ale brankář dobře dokázal zakročit. Avšak ve stejné minutě vybojoval míč ve středu pole Lukáš Došek, posunul ho vedle na Pavla Kuku, který geniální kolmicí vyzval Skácela k brejku, šel sám z menšího úhlu, vystřelil, brankář však vyrazil, naštěstí pouze k našemu Brazilci Adautovi a ten se již nemýlil. Vedli jsme 1:0! Radost byla velká, domácí tribuny ztichly. Do třicáté minuty jsme měli zápas pod svojí kontrolou.

Domácí se však začali probírat, ve 30. minutě se po dlouhém nakopnutém míči k hlavičce dostal Stojanovi?, jeho střelu k pravé tyči však brilantně vyrazil na poslední chvíli náš brankář. Nejsem si jist, ale myslím, že ho nedokázal ubránit Radek Bejbl. Po následném rohu se domácí dokonce dožadovali penalty, píš?alka však byla hluchá.

Další nebezpečí bylo opět od domácího Stojanovi?e, dostal se opět k hlavičce, ale naštěstí minul. Ve 42. minutě Bejbl nedokázal pořádně ohlídat koho jiného než Stojanovi?e, napomoci přišel Lukáš Došek, který však do něho tak nešetrně strčil, že se kopala penalta. Tu bez problému proměnil Pavle Delibaši?. V té chvíli domácím narostly křídla a byli všude, Slávisti nestíhali. V poslední minutě musel Radek černý dvakrát likvidovat střely. Poločas naštěstí skončil a soupeřův tlak byl utlumen.

Do druhého poločasu nastoupil místo špatně hrajícího Radka Bejbla přeci jen lepší hlavičkář Martin Müller. A bylo to znát, neudělal prakticky žádnou chybu a soupeř se již téměř nedostal do žádné vážnější šance. Tato půle byla tedy v našem podání, i když to bylo takové vlažné, zvláš? když se nám podařilo vstřelit branku.

Ve 49. minutě si Adauto hezky obhodil protihráče a šel sám na brankáře, jeho střelu však skvěla chytil. Následoval roh, ke kterému se postavil Skácel. Jeho centru se dostane k Hrdličkovi, ten prodlouží směrem k Dostálkovi, pro kterého už není problém míč zavěsit do brány. Vedeme 2:1 a radost je opět velká.

Pak se však dlouhou dobu nic neděje, chvíli se zdá, že slávisté nechávají domácí hrát. Jako by se jen soustředili na obranu a už nechtěli dát další gól. Avšak dvě velké šance se ještě urodily. V 64. minutě šel sám na brankáře z menšího úhlu Adauto, zkoušel to technicky, ale jeho oblouček skončil těsně vedle brány. V 82. minutě zahrával standardní situaci Gedeon, jeho přízemní centr prolétl vápnem až ke Skácelovi, který se snažil ve skluzu míč usměrnit k pravé tyči, ale domácí brankář skvěle chytil. Další šance již nebyly, takže jsme nakonec vyhráli 2:1.

S druhým poločasem jsme nebyli příliš spokojeni, jelikož hráči hráli laxně, neměli chu? do běhání, nenapadali. Nejlépe to šlo Gedeonovi, který opět udělal plno práce. Musím pochválit domácí fanoušky, kteří střídání Adauta (nechápali jsme, proč střídá právě jeho, čekali jsme spíš Kuku, který toho moc nepředvedl) vyprovázeli potleskem. I závěrečná děkovačka proběhla v duchu fair-play, naši hráči se šli nejdříve rozloučit s námi, ale poté šli poděkovat i domácímu táboru.

Když jsme odcházeli ze stadionu, někteří fanoušci si přišli podat s námi ruce a dokonce se i kšeftovalo. Jeden náš fanda vyměnil šálu s domácím fanouškem.

Cesta domů
Po vydařeném zápase jsme museli dlouho čekat na novináře, kteří s námi cestovali. Přestože jeli v druhém autobusu, tak z důvodu policejního doprovodu jsme museli vyčkávat. A bylo to doba. Od stadionu jsme odjeli nějakých padesát minut po zápase. Ale musím zmínit jednu podstatnou věc. čekáme, čekáme a z ničeho nic k nám míří Ing. Vladimír Leška s redaktorem oficiálního webu Sašou Klimentem. Jak jsme se dozvěděli, jejich autobus s hráči jim ujel :-). Byla to dosti komická chvilka, zaměstnanci ujeli šéfovi :-).

Let byl naplánován na desátou hodinu večerní, ale jelikož jsme se zdrželi, na letiště jsme dorazili čtvrt hodiny před odletem. Hráči tam již dávno byli, takže jen co jsme dostali lístky, mohli jsme jít do letadla. Zpoždění nakonec nebylo velké a do Prahy jsme dorazili po půl dvanácté. Půl denní výlet byl tedy příjemný.