Podíváme-li se do některé fotbalově vyspělé země (Itálie, Anglie, Německo, Španělsko...), zjistíme jeden zajímaý fakt. Průměrná divácká návštěva na jedno utkání je stejná, jako u nás na celé kolo. A proč tomu tak je? Bude to asi tím, že si je divák v těchto státech jistý, že se bude dívat na 90 minut napínavého utkání. Sám jsem se o tom dvakrát přesvědčil, když jsem navštívil dvě utkání německé bundesligy. U nás si tím divák jistý být nemůže. Tady totiž dostane některý tým na začátku utkání dva góly a zbytek zápasu odchodí. Není vidět žádná snaha o vyrovnání, žádný boj. Nic z toho, na co se jde ten divák podívat. A to je ta důležitá věc. Myslím si totiž, že většině hráčů české ligy chybí srdce. Nejsou to prostě srdcaři, nedají do zápasu absolutně všechno. Není vidět moc velká radost ze vstřeleného gólu. Podívejte se, jak v jiných zemích hráči vyvádí, když vstřelí branku. A tady? Jenom se seběhne pár hráčů kolem střelce, poplácají ho po ramenou a to je vše. Přesvědčilo mne o tom několik zápasů, bohužel i mé milované Slávie. Například v Jablonci. Prvních dvacet minut hrála Slávka velmi dobře a Jablonec se pořádně nedostal ani za půlící čáru. Jenže pak dostala nádherný gól a karta se obrátila. Najednou nebyla schopná zaútočit a dostat se do šance. Zdálo se mi, že nebojuje. To samé Hradec proti Spartě. čtyřicet minut naprosto vyrovnaná partie, potom dostal neš?astný gól a krátce po přestávce druhý (ten druhý byl podle mého názoru z ofsajdu, míč šel tam, kde stál útočník za obráncem a v takovéhle situaci je jedno, jestli jde o mrtvý ofsajd, nebo ne). Najednou se úplně rozložil a hrál strašně. Kupil chybu na chybou a vytratila se snaha. Diváka prostě na náš fotbal nic netáhne a já se mu ani nedivím. Ale je to škoda a možná i ostuda, když na Ligu mistrů přijde do hlediště jenom 10.000 lidí.