Jak?
Sedím takhle u Zorana na kafi a Jindra volá: Nabídli mi, abych trénoval áčko Viktorky, co si o tom myslíš? Já na to: Koukej to vzít, vole! On pochyboval, viděl, že dobří hráči jsou fuč, že jsou tam problémy, ale já povídám: Je to druhá liga, to přece nenecháš plavat!
Nenechal.
A hned mi říkal: Pojď do toho se mnou, musíš mi pomoct. Já do něj musel hučet, i když se mu ozvala Slavia. V Liberci byl zvyklý, měli jsme to tam rádi, dali nám tam možnost dostat se do velkého fotbalu.
Ale zpátky na Žižkov. Jak to všechno začalo?
Bylo mi dvaačtyřicet, jako asistent jsem přišel na první trénink a skoro nikdo z hráčů mi nestačil. Průšvih, byli jako zdechliny, zanedbaní a znechucení tím, jak to na Žižkově nefungovalo. V obchodě si nakoupili deset rohlíků a čínské polévky a z toho týden žili. Franta Jampílek nám dával peníze, aby kluci vůbec měli na jídlo. Charita!
Ale na hřišti to šlapalo. Už jste věděli, že jste dobří?
Ani nápad, my jsme jen měli fotbal rádi. Copak jsem mohl v té době myslet na to, že budu jednou ve Slavii? Vždyť mě ani nenapadlo, že budu někdy trénovat. Ale vždycky jsem uměl kluky zbláznit. I když byli zrovna půl roku bez výplat.
Příklad?
Na Žižkově kopal Pavel Besta, chachar z Ostravy. Pisklavým hlasem pořád něco pokřikoval, na hřišti vám nedal centimetr. Ale na mě si nepřišel. Já byl soutěživý, tak jsme do sebe šli od první minuty. Vyhecoval jsem to a strhl celý tým. I ti, do kterých by to člověk neřekl, najednou vylétli.
Třeba záložník Souček.
Suk, to byl případ! Měl u nás hostovat ze Slavie zadarmo a stejně jsme ho nechtěli. Jen manažer Ivan Horník do nás hučel: Hoši, darovanému koni na zuby nekoukejte! Nevzali ho ani ve Vlašimi, ale u nás se našel a koukejte, kde je teď.
Kde se to v něm vzalo?
Ten kluk má neskutečný charakter a má fotbal rád. A to je nejvíc! Teď jsem byl v televizi s Petrem Švancarou a povídám mu: Tys byl fantastický fotbalista, ale zevlák. Lenoch línej! A on na to: Kdybych potkal cvoka, jako jsi ty, dotáhl bych to dál. Má pravdu, já bych ho donutil. A takoví jsou i ostatní v našem realizáku. Každému, kdo k nám přijde, vtloukáme do hlavy: Nebuď podělanej! Radši něco zkus, i když to nevyjde! Leklé ryby nesnášíme.
Hráčům dodáváte kuráž, ale jste pověrčivý. Jde to dohromady?
Bez problémů. Děláme si z toho srandu. Třeba říkám, že předkolo Ligy mistrů v Kluži jsme zvládli díky tomu, že náš doktor Krejčí si před zápasem sedl na jejich lavičku. Kdykoli jsme předtím někam letěli a on byl s námi, přinesl smůlu. Doma jsme ho nechat nemohli, tak mu aspoň povídáme: Hele, ty pechfogle, sedni si při rozcvičce k nim a ta tvoje smůla se přenese na ně! A jak to dopadlo?
Kluž nedala penaltu, trefila tyč a vypadla. Ale s pověrčivostí to někdy přeháníte, ne?
Asi jo, jenže jinak to neumíme. Když se na tréninku zapojím do hry, musím dát gól na každou branku: když to nesplním, mám nervy a kluci taky. Po vítězství musí i tiskový mluvčí příště parkovat na stejném místě. Řidič autobusu má zase zákaz couvat: v Kyjevě to porušil a prohrálo se. Kdyby to jinak nešlo, radši všichni vystoupíme.
Čím tahle posedlost začala?
Ještě ve Viktorce Jindra vzteky nakopl plastovou lahev a omylem trefil pomezního rozhodčího. Ten neviděl, kdo to byl, a nejvíc jsem na lavičce samozřejmě řval já, takže hlavní přiběhl a vyhodil mě. Dostal jsem flastr sedm zápasů a celou dobu jsme neprohráli – od té doby na lavičku nechodím. A v první lize ani nemůžu, protože nemám licenci.
Kdy si ji doděláte?
Nedodělám. Spousta kamarádů, kteří ji studují, mi říká: Houšťo, ty tam nechoď, nevydržel bys ani deset minut. Stejně nemám ambice být hlavní trenér, nevidím se v tom. A na úspěchy nemůžete mít papír, ty si musíte vydřít. V tom mě život vycvičil dokonale.
Jak to myslíte?
Brzy jsem se o sebe musel začít starat sám, proto vždycky říkám, že ukázaná platí. To platí ve fotbale, ale i jinde. Nemám tituly, jsem vyučený elektrikář, ale kdybych nedělal dobře svou práci, nevydržel bych u ní osmnáct let. Deset let jsem taky měl frančízu adidasu, devět obchodů v nákupních centrech po republice. Až když přišly nadnárodní společnosti, musel jsem to pustit, jim se nedá konkurovat. Ale do té doby jsem patřil k nejlepším v Česku. Protože umím jednat s lidmi.
Ale jako kliďas nevypadáte.
To víte, že jsem se taky uměl vytočit. Když přišel kontrolor a učil mě, jak mám správně prodávat a co mám mít kde vystavené, zuřil jsem. Povídám mu: Čí to je zboží? Vaše, nebo moje? Všichni byli inženýři, strhávali mi za to body, ale já se řídil selským rozumem a vyplácelo se mi to.
Naučil vás byznys brát i fotbalisty jako podřízené?
Ne. Beru je jako kamarády.
A to jde?
Třeba Davida Hovorku znám od doby, kdy hrál za Převýšov třetí ligu. Já kopal za Měcholupy proti němu, neskutečně mě vytáčel, ale po zápase si říkám: Sakra, to je hráč! Když jsme ho brali do Liberce i do Slavie, lidi se nám smáli, že je jak ustřelené kecky. Takže když teď šel s berlemi pod tribunu Sever a ta mu aplaudovala, byl jsem dojatý.
Jste i teď. Vidíme, jak se vám lesknou oči.
Divíte se? Když si urval koleno a já ho vezl do nemocnice, ten kluk se mi zhroutil v náručí. Je to silné. Můžu znít jako blázen, ale garantuju vám, že David je stoper pro Barcelonu – v Lize mistrů to ukázal. Říkal jsem mu: Buď rád, že se to stalo až teď. Na Ligu mistrů sis sáhl a ukázal jsi, že jsi evropská špička. Vím, že se vrátíš ještě silnější.
Není na škodu, když má člověk k hráčům tak blízko?
Jinak to neumím. Ale naštvat mě taky dokážou. Když někdo něco odflákne a nepracuje pro tým, nemůže u nás hrát. Neklapalo by to.
Teď to klape, titul máte už v polovině sezony na dosah.
Pozor! Nesnáším, když někdo řekne, že je hotovo. Šestnáct bodů je neskutečný náskok a byli bychom za idioty, kdybychom ho promrhali, ale i to se ve sportu může stát. Mě by taky nenapadlo, že ve Slavii půjde všechno tak rychle. Pan Tvrdík nám na uvítanou řekl: Do pěti let bych tu rád měl Ligu mistrů. A my už po dvou letech máme splněno.
No právě. Co dál?
Zlepšovat se. Motivaci máme pořád. Do konce života mě bude mrzet zápas na Chelsea, protože jsme měli na to přes ni postoupit. Mohli jsme jít až do finále Evropské ligy, třeba ji i vyhrát. Ale hlavní je, že se posouváme. Přijedou Budějovice, které hrají výborně a my je přejedeme jak zamrzlou řeku. To není chvástání, to je fakt. Šestnáct tisíc lidí jde v prosinci na fotbal a tleskají nám. A to nás hřeje ze všeho nejvíc.
Kamarádi S hráči má trenér Zdeněk Houštecký blízký vztah. Na snímku je
s obráncem Janem Bořilem.