Milionové město Milán

Zdlouhavě představovat severoitalskou metropoli Milán nejspíš nemá smysl. Historie města se začala psát už dávno před vznikem Římské říše, právě zde se odehrály některé důležité okamžiky naší historie – například zde bylo v roce 313 Ediktem Milánským povoleno křesťanství v Římském impériu. V roce 1922 odtud vypochodoval Mussolini na Řím a na konci války zde byl také popraven. Pro Čechy má ovšem město význam naprosto speciální: právě z Milána pochází slavný Wienerschnitzel, původně „milánská kotleta“ (Cotoletta alla Milanese),  který do Rakouska přivezl maršál Radecký a jehož způsob přípravy jsme úspěšně aplikovali na kuřecí prsa, jimiž se krmíme především na Vánoce.

Milán je známý svou architekturou (katedrála Milánský dóm, opera La Scala), především je považován za světové centrum designu a módy. Sídlí zde prakticky všechny velké italské oděvní značky, každý půlrok se zde koná festival pánské módy. Také je ale centrem severoitalského průmyslu, z Milána pochází například automobilka Alfa Romeo či světový výrobce pneumatik Pirelli. V Milánském downtownu nalezneme nejvyšší budovu v Itálii, Unicredit Tower (231 m). V současnosti má zhruba 1,2 milionu obyvatel, jenže celkově i s aglomerací počet naroste na 3,4 milionu a řadí se tak na druhé místo v počtu obyvatel v Itálii.

Počátky milánského fotbalu

Pátrání po počátku fotbalu v Itálii a Milánu zvlášť nás opět dovede k Angličanům, kteří svůj vynález exportovali vpravdě do celého světa. Do Lombardie jej formálně dovezli v roce 1899 obchodník Alfred Edwards a skupina Angličanů, kteří již v Itálii působili jako fotbalisté, jedním z nich byl i Herbert Kilpin, uváděný jako spoluzakladatel klubu. Není překvapením, že zakladatelé sportovní celek pojmenovali anglicky Milan Foot-Ball and Cricket Club. Hned po dvou letech své existence klub vyhrál italské mistrovství. Paradoxem je, že přestože celek založili rodilí Angličané, klubová filozofie velela brát pouze domácí hráče.

A právě kvůli tomu vzniká v roce 1908 Internazionale Milano. Zakladatelé jej pojmenovávají podle svého přání zaměstnávat i zahraniční hráče. Od počátku se pyšnil černomodrým pruhovaným dresem, na kterém černá poeticky reprezentuje barvu noci a modrá oblohu. Svou první trofej vyhrál hned po dvou letech, další přidal v roce 1920. Během fašistického režimu byl klub nucen nosit bílé dresy s červeným křížem sv. Jiří, který dlí ve znaku města Milán. Navíc nesl název Ambrosiana, později Ambrosiana–Inter. Od třicátých let působil v Interu Giuseppe Meazza, který znamená pro fanoušky Interu zhruba to, co pro slávisty Pepi Bican. Meazza vyhrál v roce 1934 mistrovství světa a zlatý míč pro nejlepšího hráče turnaje, když Squadra Azzura porazila ve finále Čechoslováky 2:1. Svou první trofej Copa Italia vyhrál Inter v roce 1939 s Giuseppem Meazzou v sestavě, v roce 1954 měl ve vitríně už 7 ligových titulů. Od roku 1947 pak Inter hraje na stadionu Giuseppe Meazzy, (fanoušci AC Milán raději říkají stadionu San Siro podle městské čtvrti, ve které stojí).

Slavná éra

Zlatě se do klubové historie zapsala šedesátá léta 20. století. Italové tomuto období přezdívají „Grande Inter“. Nerazzurri totiž angažoval francouzsko-argentinského trenéra Helenia Herreru, který v 50. letech sbíral úspěchy ve Španělsku, La Ligu vyhrál například s Atléticem Madrid nebo s Barcelonou. Právě z Katalánska zamířil v roce 1960 do Lombardie. U černomodrých totálně změnil herní styl, když zavedl v systému 5–3–2 pozici libera za dvěma stopery a začal hrát na velmi nebezpečné protiútoky, k nimž používal krajní beky.

V první sezoně pod vedením slavného Herrery skončil Inter na 3. místě, v druhé na 2. a ve třetí sezoně v letech 1962/63 konečně vyhrál očekávané scudetto. A co víc, Inter po roční pauze v sezoně 1963/64 vyhrál Serii A dvakrát po sobě v následujících dvou letech. Inter navíc zářil i v Evropě. V Poháru mistrů evropských zemí, dnešní Lize mistrů, dokázal zvítězit dvakrát po sobě v letech 1964 a 1965, když porazil 3:2 Real Madrid ve Vídni, resp. 1:0 Benficu Lisabon doma v Miláně. Nutno podotknout, že Real Madrid byl v té době již pětinásobný vítěz PMEZ z let 1956 – 1960, Benfica dvojnásobný z let 1961 a 1962. Inter se stal čtvrtým vítězem PMEZ po Realu, Benfice a AC Milan.

Po odchodu Helenia Herrery z manažerské funkce už Inter tak úspěšné období nezažíval. Titul dokázal vyhrát ještě v letech 1971, 1980 a 1989. V devadesátých letech stál milánský obr ve stínu Juventusu a městského rivala, přesto získal alespoň cenu útěchy v Evropě: Tři vítězství v Poháru UEFA v letech 1991, 1994 a 1998.

Od devadesátek do moderní historie

V roce 1995 koupil potácející se klub, který rok předtím skončil jen bod nad sestupovými příčkami, petrolejový král Massimo Moratti. Do klubu napumpoval obrovské množství vlastních peněz, kterými rozvířil přestupový trh. Dvakrát zlomil rekordní přestupovou částku, v roce 1997 angažováním Ronalda z Barcelony, v roce 1999 nákupem Christiana Vieriho z Lazia. V devadesátých letech klub přesto nedokázal získat jediný ligový titul.

Nákupy hvězd pokračovaly, vysněné výsledky nepřicházely. V Interu se na nějaký čas zabydleli např. Robbie Keane, Álvaro Recoba či Fabio Cannavarro. Kýžený titul nakonec přinesly až v roce 2006 tři faktory: Nový trenér Roberto Mancini, další hvězdné posily (Luís Figo) a obří úplatkářská aféra, která odvála nenáviděný a dominující Juventus do Serie B. Interu byl přiznán titul ze sezony 2005/06 zpětně, v sezoně 2006/07 pak obhájil scudetto po 41 letech. Pro sezonu 2007/08 přivedl Inter další světovou megastar Zlatana Ibrahimoviće s cílem vyhrát, co se dá, především Ligu mistrů. Přes zisk domácího titulu se nezadařilo v Evropě, kde byli Nerazzurri vyřazeni v semifinále Liverpoolem. Po sezoně odstoupil Roberto Mancini, který s Interem získal poprvé v jeho historii 3 tituly po sobě, a k týmu byl jmenován José Mourinho.

Portugalský taktik, který měl v té době renomé nejlepšího trenéra na světě, ovládl Serii A hned v sezoně 2008/09. Inter se stal teprve třetím klubem, který dokázal vyhrát Serii A 4x po sobě. To se do té doby podařilo jen Juventusu v letech 1931 – 1935 (5 titulů) a FC Turín v letech 1946 – 1949. Mourinho nakonec černomodrým barvám přinesl i vytoužený ušatý pohár pro vítěze Ligy mistrů. V sezoně 2009/10 vyhrál Inter úžasný treble. Ke scudettu a poháru z Copa Italia přidali i tu nejcennější evropskou trofej po vítězství 2:0 nad Bayernem Mnichov.  Na podzim 2010 pak Inter kompletuje quadruple titulem z FIFA Mistrovství světa klubů. Zatím poslední získanou trofejí je domácí pohár v roce 2011.

Změna vlastníků

Po roce 2010 došlo k vlastnickým změnám v klubu. Massimo Morrati ohlásil zájem prodat klub, do kterého přestal pumpovat ohromující částky. Sezona 2012/13 byla prakticky nejhorší v novodobé historii. Tým pod vedením trenérského mága Andrei Stramaccioniho se nedokázal kvalifikovat do evropských pohárů a skončil 9. Během následujících let procházel Inter vlastnickými změnami, akcie klubu změnily mnohé majitele. Důležité bylo také změnit finanční politiku klubu, která vedla k porušování finančního pravidla UEFA Fair Play a kvůli kterému byl Inter suspendován z evropských pohárů v roce 2015. Nakonec do Interu  majetkově vstoupila čínská společnost Suning Holding Group, která na konci sezony 2016 koupila 68,5% podíl v klubu za 270 milionů EUR.

Přestože Inter od roku 2011 nevyhrál jedinou trofej, stále se jedná o nebezpečného protivníka. Od roku 2010 se Inter těšil zatím třem účastem v Lize mistrů (2010/11 – konec v čtvrtfinále, 2011/12 – v osmifinále, 2018/19 – ve skupině) a třem účastem v Evropské lize (2012/13 – v osmifinále, 2014/15 – v osmifinále a 2016/17 – ve skupině). Loni Inter postoupil do jarní části Evropské ligy z 3. příčky ve skupině Ligy mistrů. V prvním vyřazovacím kole porazil dvakrát Rapid Vídeň (4:0 a 1:0), v osmifinále nestačil na Eintracht Frankfurt (0:1 a 0:0). V domácí lize se Inter v posledních pěti letech umístil postupně 8., 4., 7., 4. a loni opět 4.

Tato sezona

 Na konci loňské sezony skončil v Interu Luciano Spaletti a čínským vlastníkem byl přiveden veleúspěšný Antonio Conte. Ten okamžitě změnil herní projev týmu, nastavil svou oblíbenou hru na 3 obránce a dva univerzální kraje, kmitající po čáře nahoru a dolů. To se černomodrým vyplatilo, momentálně vedou Serii A s 9 body ze 3 zápasů s Lecce (4:0), Cagliari (2:1) a Udinese (1:0). Pořádný ligový test čeká na Inter až o tomto zářijovém víkendu v podobě derby s AC Milan.

Inter před sezonou řešil problém s nespokojeným útočníkem světové kvality. Mauro Icardi si vytrucoval přestup do PSG na konci června, Nerrazzuri tak zareagovali na jeho odchod zakoupením Romela Lukaka z Manchesteru United. Lukaku se stal nejdražší posilou Interu pod čínskými majiteli.

Kádr

Prakticky polovina kádru Interu je tvořena cizinci, takže klub dostává svému jménu. Průměrný věk kádru je 27 let, do třech ligových zápasů v sezoně zatím manažer Conte vyslal sestavu s průměrným stářím zhruba 28 let.

Kapitán Interu je slovinský gólman – veterán Samir Handanović (#1, 35 let). Brankář s 81 starty za áčko slovinské reprezentace je neotřesitelnou jedničkou od začátku svého angažmá v Interu v sezoně 2012/13. Za černomodré nasbíral zatím 297 soutěžních startů, 108x udržel čisté konto. V minulé sezoně odehrál zápasů 49 s bilancí 42 obdržených branek a 20 vychytaných nul.

Největší hvězda týmu? Po odchodu Icardiho právě letní akvizice Romelu Lukaku (#9, 26 let). Odchod belgického reprezentanta z Manchesteru United byl oslavován tamními fanoušky, jelikož se Red Devils zbavovali útočníka s nadváhou, jehož produktivita, ale i celkově efektivita ve hře byla z jejich pohledu tristní. V United sice dal loni 15 gólů v 45 soutěžních zápasech, ale Red Devils si od něj slibovali mnohem více. V Interu se uvedl dvěma brankami ve 3 dosavadních startech.

Pilíř obrany současného Interu je slovenský stoper Milan Škriniar (#37, 24 let). V současnosti s přehledem nejdražší hráč slovenské reprezentace a druhý nejdražší hráč Interu (60 mil EUR) přišel na stadion Giuseppe Meazzy v létě 2017 ze Sampdorie. Po dvou letech působení v Milánu o něm vážně uvažuje Manchester City.

Vedle Škriniara stojí v obraně další hvězdný stoper Stefan de Vrij (#6, 27 let). Nizozemský reprezentant s cenovkou 50 mil EUR podepsal v Milánu jako volný hráč v létě 2018 a se slovenským kolegou sestavil obranu, která loni obdržela druhý nejmenší počet gólů v Serii A (33).

Střed zálohy patří především chorvatskému specialistovi Marcelu Brozovićovi (#77, 26 let). Další hráč s cenovkou půl sta milionu EUR působí u Nerazzurri už tři roky. Ve 157 zápasech za Inter vstřelil 21 gólů, jeho předností je ale spíš defenziva. Má také 49 startů za seniorskou chorvatskou reprezentaci, jejíž členem byl už od výběrů do 18 let.

Druhá letní akvizice z rudé strany Manchesteru přišla v podobě Alexise Sanchéze (#7, 30 let). Sanchéz se v United neprosadil dle očekávání a je to druhý hráč, kterého poslali Red Devils do Milána s lehkým srdcem. Kapitán reprezentace Chile (131 startů, 43 gólů) si udělal jméno během angažmá v Barceloně a Arsenalu, odkud ho podepsali právě do Manchesteru. 20 startů a jediný gól v Premier League jej však odvál na hostování do Interu.

Před rokem zamířil do Interu jako budoucí světová hvězda Lautaro Martínez (#10, 22 let). Argentinec byl vysoce hodnocený už během svého působení v Racing Clubu, celku z Buenos Aires. Loni ve 35 zápasech vstřelil 9 branek a na dvě přihrál, v Interu si od něj však slibují podobné výkony, jaké zde předváděl jeho krajan Icardi. Letos zatím vstřelil jeden gól v Cagliari.

Důležitou součástkou Conteho hry jsou krajní beci, plnící zároveň roli křídla. V Interu to jsou Kwando Asamoah (#18, 30 let) z Ghany a Antonio Candreva (#87, 32 let), působící v Interu už třetím rokem. V jejich věku nelze očekávat plné nasazení v průběhu celé sezony, přesto zatím z jejího kraje odehráli v základu všechny tři soutěžní zápasy.

Zajímavým hráčem je i středopolař Nicolò Barella (#23, 22 let), který je letos v Interu na hostování z Calgiari, (s tím, že po sezoně přestupuje do Interu natrvalo). Barella prošel všemi výběry italské reprezentace od kategorie do 15 let, v současnosti má již 9 startů a 2 góly za áčko a je považován za jeden z největších současných italských fotbalových talentů. V Cagliari se krátce potkal i s Josefem Hušbauerem, který tvrdí, že už tehdy v Barellových 18 letech bylo vidět, že má v sobě něco speciálního.

Společná historie

Sešívaní se potkali s Interem poprvé v cestě za Středoevropským pohárem v památné předválečné sezoně 1938. Ambrosianu vypráskala Slavia s Bicanem v sestavě z Letné debaklem 9:0 a doposud jde o nejvyšší porážku Interu v evropských pohárech. V Miláně sice Pražané prohráli 1:3, to ale nezabránilo postupu do semifinále a následnému zisku Mitropapokalu. Letos je to přesně 81 poté, co se soupeři potkávají na hřišti.

Není tomu ale tak dávno, co se Inter se Slavií setkal úplně jiným způsobem. Před slavnou Sezonou snů přišel z Interu na hostování do sešívaného klubu mladý středopolař Tijani Belaïd, který celou ligu i trenéra Jarolíma oslnil svou přesnou kopací technikou. Nabídl nejen nezapomenutelné přímáky i gól rovnou od rohového praporku, ale i milimetrové pasy a skvělé zpracování míče. Belaïd také trefil historicky první výhru Slavie v Lize mistrů, když poslal na Strahově Slavii do vedení 2:1 nad Steaou Bukurešť. Belaïd po sezoně přestoupil do Slavie na trvalo, a za Sešívané si připsal celkově 89 startů a 17 branek!

Spolupráci s Interem označil jako bombastickou novinku tehdejší ředitel Slavie Petr Doležal. Pokračovala hostováním Gianlucy Litteriho v sezoně 2008/09, nadějného útočníka se skvělým somatotypem. Litteri si bohužel ve Slavii připsal pouze dva ligové starty a jeden gól v zápase proti Sigmě. V odvetě vyřazovacího kola Poháru UEFA proti FC Vaslui si bohužel přivodil zranění křížového vazu a v dresu Slavie se už nikdy neobjevil. Přesto si připsal prvenství prvního italského fotbalisty v české lize. Od té doby spolupráce s Interem potichu utichla a další výměny fotbalistů se nekonaly.

Slavia vs. Inter

Sešívaní se potkávají s Interem v ošemetné a přetěžké skupině F, kde dalšími soupeři jsou Barcelona a Dortmund. Minimálně tři týmy mají nepokryté ambice postoupit ze skupiny do osmifinále Ligy mistrů. Inter, která pod Antoniem Contem prožívá renezanci, je určitě jedním z nich. „Všichni to budou obtížní protivníci. My jsme ale Inter a samozřejmě chceme dosáhnout dobrých výsledků, především postoupit dál,“ říká Javier Zanetti, klubová legenda a viceprezident klubu, toho času na návštěvě v Česku za účelem otevření klubové zahraniční akademie. Dodává, že ze Slavia mají velký respekt.

Antonio Conte byl na předzápasové tiskovce konkrétnější, i když ne o moc: „Stejně jako Udinese, je Slavia založená na fyzičce. Z jedné strany mají kvalitu a rychlost, od základu je to vybudované na síle. Mají velmi pevnou obranu. Budeme se muset zpotit, stejně jako ve všech zápasech v Evropě, které budeme hrát. Musíme být na hřišti na 110 %, nebude to procházka. Musíme hrát naši hru s odvahou, a využít podporu 65 000 fanoušků, kteří nás doma vždy tlačí.“ Conte také zmínil fakt, že Slavia vyhrála ligu nad Viktorií Plzeň, která je permanentním účastníkem evropských pohárů, že mají Pražané za každou cenu vítěznou mentalitu a že nepůjde o snadné utkání.

Gazzetta dello Sport přináší portrét klubu, ve kterém nezapomíná zmínit, že loni Slavia donutila k obavám na domácím hřišti i londýnskou Chelsea. O trochu méně zajímavý je rozhovor s Josefem Hušbauerem, který pro italský tisk odpovídal na nepřekvapivé otázky. Za největší hrobu Interu považuje týmové pojetí, Conteho vybroušenou taktiku 3–5–2 a Romela Lukaka. Hráči Slavie mají podle Hušbauera z losu rozporuplné pocity. Sice se těší na slavné soupeře, vědí ale, že pokud chtějí strávit jaro v evropských pohárech, budou muset zvládnout téměř zázrak.